Aktuálně.cz: Co se musí stát, aby si ústavní právník řekl, že chce kandidovat do Senátu?
Aleš Gerloch: Hlavní motivací bylo, že je v něm velmi málo právníků. Navíc je tu možnost kandidovat jako nezávislý kandidát a konečně bych tam rád využil své znalosti a zkušenosti. Přibližně 40 let se věnuji problematice práva a myslím, že je namístě využít teoretické znalosti a prakticky je aplikovat. Mám za to, že bych mohl v Senátu hrát roli určité osobnosti znalé fungování ústavního systému.
Kandidujete jako nezávislý, takže jste potřeboval sbírat podpisy voličů. Obrátil jste se i na studenty, zda by vám s jejich sběrem nepomohli. Některým se to však nelíbilo. Nehodnotíte to zpětně jako chybu?
Určitě ne. Přímo v zákoně o vysokých školách je, že studenti se mají podílet na životě občanské společnosti. Je to jeden z úkolů vysokých škol. A tohle jsem bral jako formu spojení teorie a praxe, protože se jednalo o studenty, kteří se pohybují okolo katedry ústavního práva a teorie práva. A samozřejmě to bylo na principu dobrovolnosti.
Není to neetické ve smyslu, že využíváte postavení, které máte na své škole?
Já si to nemyslím, protože jsem nikoho nenutil, aby to dělal. Ani nevím, jaké by z toho měly být důsledky, kdyby - což většina neměla - neměli čas. Jednalo se o čtyřicet studentů, kteří byli osloveni a kteří mají zájem o předměty a navštěvují vědecký seminář, který vedu. To se studentů masově netýkalo.
Ve svém programu píšete, že chcete pomoci senátorům v pochopení ústavy a že budete proti nepromyšleným a neuváženým změnám. Máte pocit, že senátoři ústavu nechápou?
Přece jenom je zde relativně slabé zastoupení právníků. Takže čas od času se objevují nepromyšlené návrhy, a to zejména v Poslanecké sněmovně. Jsou to dílčí novely zákonů, které reagují na konkrétní situace.
Někdo by řekl, že ne úplně promyšlená byla novela týkající se přímé volby prezidenta republiky. Já nemám zásadní výhrady, došlo tím k oslabení role politických stran a posílení vůle občanů, ale je třeba připomenout, že většina odborníků, ať už právníků, či politologů, varovala před právě tím, že přímo zvolený prezident bude mít silnější legitimitu a bude se snažit ji využít.
Do Senátu kandidujete v době, kdy se mluví o změně ústavy, volebního zákona, nebo dokonce o zrušení horní komory. Je z vašeho pohledu nyní Senát důležitější než kdy jindy?
Já si myslím, že je obecně důležitý. Neřekl bych, že je teď důležitější. To, že někdo řekne, že by chtěl zrušit Senát, není úplně nové. Objevilo se to hned při schvalování ústavy.
A osvědčil se vůbec?
Určitě ano. Měl by být o něco silnější, bez toho nemůže mít dostatečnou prestiž. Pokud hovoříme o tom, že Senát je důležitý, tak musí mít určité pravomoci, které k tomu patří.
Jaké pravomoci?
Zejména myslím rozšíření okruhu zákonů, ve kterých nemůže být Senát přehlasován. Dnes to jsou zejména ústavní a volební zákony, ale stálo by za to, aby to byly další zákony, jako je třeba zákon o Ústavním soudu, soudech a soudcích, takzvaný kompetenční zákon nebo zákon o státním občanství a další.
Poměrně velkým dlouhodobým problémem je nízká stabilita zákonné úpravy. Stálo by za to ztížit to tím, že pokud by se návrh objevil dříve než tři roky po účinnosti, tak by Senát nemohl být přehlasován a mohl by plnit roli pojistky nejenom pro změny ústavní, ale právě i pokud jde o změny dalších zákonů.
Nehrozí pak, že legislativní proces, který se už tak některým zdá zdlouhavý, bude ještě delší a bude komplikované se vůbec na něčem dohodnout? Zvlášť když vidíme, jak obtížně se hledá většina jenom ve sněmovně.
Máte pravdu, že to může nastat. Ale demokracie má být založena na snaze najít nakonec nějaké společné řešení. Vyšel bych z toho, že ústavu, další ústavní dokumenty a zákony máme. Nejsme teď ve fázi, kdy bychom vytvářeli nový právní řád.
Musíme se učit hledat shodu. Zatím jsme šli spíše cestou přehlasovat to pomocí jednoho dvou hlasů, a jakmile se změnila situace, tak znovu hlasovat a měnit tu samou úpravu opačným směrem. To se podle mě občanům nelíbí. A pokud určité návrhy neprojdou, tak to prostě znamená, že zde není shoda na nové úpravě, a budeme se řídit tou úpravou, která platí. Nevidím v tom nic tak katastrofického.
A nemůže se stát, že neprojde nic? Nezablokuje se legislativní proces úplně?
Zákony, kde by Senát nemohl být přehlasován, by byly skutečně jen minoritní. Šlo by jen o ty, které se týkají funkčnosti systému. To nebudou běžné zákony, jako je školský nebo stavební zákon. Ty by měly být schvalovány v dosavadním režimu, pokud nepůjde o překotné změny, a Senát by mohl být přehlasován.
Jde o to, aby byl ústavní systém stabilní i v rovině volebních zákonů nebo v rovině pozice soudů, státních zástupců a tak dále.
V Senátu byste chtěl také prosadit, aby v ústavě bylo výslovně stanoveno, že v České republice je čeština státním jazykem a že Česko je vlastí příslušníků českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty. Je skutečně nutné mít něco takového v ústavě?
Je to běžné. Jak historicky, tak v řadě dalších států, a to včetně těch, které nejsou založené na etnickém, ale politickém národě. Základní problém je v tom, že máme zakotvenou ochranu národnostních a etnických menšin v základní listině práv, ale už nemáme zakotvený na ústavní úrovni státotvorný národ, vůči kterému se menšiny vytváří.
Srovnejme to s úpravou náboženské svobody. Nemáme zakotvené, že je nějaké státní náboženství, ale máme to tak, že jsme sekulární stát a všechna náboženství jsou rovnocenná. Pak by to ale znamenalo, že všechny národnostní skupiny jsou rovnocenné. A to tak není. Česká republika existuje mimo jiné proto, že existuje český národ a ten je tím státotvorným národem.
A pokud jde o jazyk?
Pokud máme státotvorný národ, tak tu musí být také státní jazyk. A tenhle jazyk je potom považován za základní, ve kterém se vede oficiální komunikace, což ale nevylučuje, aby se na základě ústavy, zákonů nebo mezinárodních smluv používaly i jiné jazyky. Máme třeba stanoveno, že každý má právo na tlumočníka, pokud nerozumí jednání v českém jazyce.
Teď tu úpravu máme roztříštěnou do několika zákonů, v některých případech se udržuje jenom zvykově. Nevidím nic na tom, aby to bylo zakotveno v ústavě jako jeden z atributů státu. V dané situaci by to pomohlo zvýraznit identitu českého národa.
A opravdu je to nutné dávat do ústavy? Co se prakticky změní?
Bezprostřední dopad to nemusí mít žádný. Nejde o to, bezprostředně něco měnit, ale ústavně tuto skutečnost zaručit. Tady je rozpor mezi realitou a normativitou. A normativita by měla být v souladu s realitou. Pokud není sporu, že Česká republika je založena na existenci českého národa, tak nevím, co brání tomu, to takhle vyjádřit. Vaši otázku bych otočil: Proč je někdo proti tomu, aby bylo ústavně vyjádřeno, co je samozřejmé? Jaké k tomu má důvody?
Můžeme najít i další skutečnosti, s nimiž všichni souhlasí, ale v ústavě nejsou.
To bychom mohli mluvit o tom, proč máme stanoveno, že jsme demokratický právní stát. S tím asi také většina lidí souhlasí. A je to tam právě proto, že z toho vyplývají nějaké důsledky. V tomto případě by se jasně stanovilo, že všechny zákony se vydávají v českém jazyce, že na úřadech se tak úřaduje a soudní rozhodnutí se vydávají v češtině, pokud zákon nestanoví jinak.
Například v zákoně, který upravuje národnostní etnické menšiny. Je-li zde určité procento příslušníků národnostní menšiny, tak se úřadování vede dvojjazyčně. Ale to je stále reakce na to, že je zde oficiální státní jazyk. Jinak by přece mohla za pár let vzniknout otázka, proč se tady nemluví třeba anglicky. Je to myšleno jako určitá preventivní ochrana identity českého národa.
Asi nehrozí, že bychom si uzákonili za úřední jazyk angličtinu.
Vezměte si problém Spojených států. Tam to nebylo uzákoněno a vycházelo se z toho, že se mluví anglicky. V posledních desetiletích sílí imigrace z Mexika a ze španělsky hovořících zemí Latinské Ameriky. Řada jižních států začíná mít problém s tím, že lidé v nich neumí anglicky a dožadují se toho, aby se španělsky hovořilo i na úřadech. A normativně to nemají upraveno. Vzniká tak otázka, jestli to nemůže dospět k tomu, že se řekne, že angličtina vlastně nebude používána.
Ale to je příklad Spojených států. Tady něco takového přece nehrozí.
Aktuálně to tak je, to je pravda. Ale nevíte, co bude třeba za 20 let.
Není třeba se věnovat nedostatkům v ústavě, které přináší aktuální problémy?
Samozřejmě bychom měli vycházet zejména z toho, co se ukázalo jako problém při fungování ústavy, ale zároveň bychom se neměli bát zakotvit do ní věci, které i u nás byly standardem.
Uvědomme si, že určitý pohyb je v mezinárodním měřítku větší, takže v tomto směru se to nevyhýbá ani České republice. Dnes je tu řada lidí, kteří nemají české občanství, pracují tu nebo studují. Jsou-li tu dlouhodobě, měli bychom je vést k tomu, aby se přizpůsobili naší kultuře včetně znalosti jazyka.
Hodí se do českého právního systému celostátní referendum?
Osobně se domnívám, že pro 21. století je a bude typické rozšíření přímé účasti občanů na rozhodování. Jsou k tomu vytvořené technologické podmínky, které dříve nebyly. Je také vyšší úroveň vzdělanosti občanů, takže není důvod, proč nerozšiřovat formy přímé demokracie.
Říkáte, že jsme vzdělanější než předtím. Odpůrci však často tvrdí, že lidi nemůžeme nechat rozhodovat o věcech, kterým ani nemohou rozumět. Často argumentují brexitem, že Britové si ve složitých ekonomických číslech nedokázali reálně představit, co může odchod z EU způsobit.
Předpokládá to, že předtím bude na základě informací diskuse. Uvědomme si, že politici také nejsou odborníci a nikdy se nepředpokládalo, že by byli. Demokracie předpokládá, že v určitém rozsahu není rozhodování odborné, ale zvažuje i politické a společenské souvislosti. A to mohou zrovna tak posoudit sami občané jako jejich zástupci.
Nakonec tato argumentace ústí do závěru, že občané by neměli mít volební právo, protože jak mohou posoudit, kdo bude tím správným zástupcem, který bude za ně rozhodovat, jestliže nejsou schopní posoudit věcné otázky. Ale je zbytečné, aby referendum nahradilo parlament, protože lidé mají jiné starosti než se běžně zabývat řešením politických otázek. Proto si volí své zástupce. Ale čas od času je namístě, aby se nějaká společensky závažná otázka předložila k referendu a rozhodlo se o ní přímo.
Podpořil byste jako senátor ústavní zákon o vypsání referenda o vystoupení z EU?
Takový ústavní zákon bych nepodpořil, protože si myslím, že není taková situace, abychom vystupovali z EU. Domnívám se, že nyní je spíše otázkou aktivnější účast České republiky v rozhodování orgánů EU, naše aktivnější vystupování, prosazování zájmů České republiky a hledání spojenců mezi členskými státy tak, abychom byli více slyšet s konkrétními návrhy.
