Podívejte se, jak to vypadalo před 72 lety během mobilizace

1/31 Přehled fotografií
Část obránců celnice v Habarticích na Frýdlantsku, o kterou se rozhořel krvavý boj v časných ranních hodinách 20. září 1938. Tamní družstvo Stráže obrany státu odrazilo čtyři útoky několikanásobné přesily Sudetoněmeckého Freikorpsu. Mnozí z obránců byli zraněni, dozorce finanční stráže Ladislav Krásný byl zasažen střepinami ručního granátu do obličeje a přišel o zrak. Útočníci měli minimálně šestnáct raněných a dva mrtvé. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Budova celního úřadu v Hnanicích na Znojemsku zdemolovaná 22. září 1938 při útoku sudetoněmeckých teroristů. Při pokusu o osvobození celnice padl téhož dne zpravodajský důstojník pěšího pluku 24 poručík pěchoty Otmar Chlup. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Budova celního úřadu v Božanově na Broumovsku po urputném boji 23. září 1938, v němž místní družstvo SOS (pod velením inspektora finanční stráže I. třídy Josefa Kuhna) odrazilo za pomoci asistenčního oddílu z Broumova a použití ručních granátů, útok početné jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu. V boji byl těžce raněn strážmistr Václav Ježek a střepiny z nepřátelského granátu poranily i jeho kolegu strážmistra Františka Pražáka. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Počátkem roku 1938 byla z valné části ukončena rozsáhlá reorganizace čs. branné moci. Během pouhých šesti let se hlavnímu štábu podařilo vytvořit moderní armádu, která v Evropě patřila vedle velmocí k nejlepším. Již v míru ji tvořila 4 zemská vojenská velitelství, 7 velitelství sborů, 17 pěších divizí, 4 rychlé divize a její početní stav přesahoval 200 000 mužů. Na snímku pochodující pěšáci čs. armády. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Arm. gen. Ludvík Krejčí, od listopadu 1933 náčelník Hlavního štábu. Po vyhlášení všeobecné mobilizace ustanoven Hlavním velitelem čs. branné moci. (VHÚ/Eduard Stehlík)
Prezident republiky a vrchní velitel čs. branné moci dr. Edvard Beneš soustředěně naslouchá výkladu divizního generála Vojtěcha Borise Luži, při závěrečných cvičeních v roce 1936. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Hlavní velitelství (krycí název ,,Palacký") vytvořené ze složek hlavního štábu a MNO opustilo 23. září 1938 Prahu a přesunulo se s krátkou zastávkou ve škole v Klánovicích do Vyškova. Sídlem hlavního velitele se stal zámek v Račicích. K obraně republiky měl generál Krejčí v rámci čtyř armád a velitelské zálohy soustředěno 14 velitelství sborů, 34 pěších divizí, 4 rychlé divize a 3 zvláštní skupiny. Celkem šlo přibližně o 1 100 000 mužů, kteří měli k dispozici na 2 300 děl, 350 tanků a 950 letadel. V pohraničí, a částečně i ve vnitrozemí, se armáda mohla opřít o linie stálého opevnění. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Polní velitelské stanoviště. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Příslušníci minometné čety roty doprovodných zbraní pěšího pluku 30 ,,Aloise Jiráska" při obsluze 9 cm minometu vz. 17. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Poručík pěchoty udílí instrukce svým podřízeným prostřednictvím polního telefonu vz. 35. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Dvojice kulometníků s těžkým kulometem vz. 24. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Nejtěžší dělostřelecká výzbroj čs. armády byla ve druhé polovině třicátých let soustředěna u dělostřeleckých pluků 301 v Rakovníku a 305 dislokovaného v Táboře. Na snímku je 24 cm těžký kanón vz. 16 s částí obsluhy. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Obávanou zbraní čs. armády, která své vynikající kvality plně prokázala již v letech první světové války, byl 30,5 cm moždíř vz. 16. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
V roce 1935 přistoupila ČSR dle francouzského vzoru k budování stálého opevnění. K řízení těchto prací bylo 20. března 1935 vytvořeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). Během pouhých tří let se podařilo vytvořit dílo, jež budí dodnes právem obdiv. Stavebně bylo dokončeno 227 izolovaných pěchotních srubů, pět mohutných dělostřeleckých tvrzí Smolkov, Hůrku, Boudu, Adam a Haničku a na deset tisíc objektů lehkého opevnění. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Základním prvkem československého těžkého opevnění byl izolovaný pěchotní srub. Prvním místem, kde byla jejich výstavba zahájena, se stala severní Morava. Vzápětí následovalo Králicko a bratislavské předmostí - Petržalka. Na snímku objekt N-S 82 "Březinka". (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Od jara 1937 začaly být hromadně budovány objekty lehkého opevnění vz. 37, které vešly do širšího povědomí pod svým zlidovělým názvem "řopík" (podle zkratky ŘOP). Díky masové výstavbě (dokončeno jich bylo přes devět tisíc) se právě ony staly symbolem čs. stálého opevnění. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
V rámci modernizace čs. armády byla ve třicátých letech do její výzbroje zavedena celá řada nových zbraní. Jejich nejtypičtějším představitelem se bezesporu stal lehký tank LT vz. 35. Armáda v něm získala bojové vozidlo, které tehdy ve své kategorii jen těžko hledalo konkurenta. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Důležitým bojovým prostředkem byly v čs. armádě i obrněné vlaky. Ten na snímku nesl číslo 4 a tvořil ho jeden dělostřelecký a dva kulometné vozy. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Jediná obrněná průzkumná motorová drezína Tatra čs. armády vyzbrojená dvojicí těžkých kulometů vz. 24 v otočné věži. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Pluk útočné vozby 1, který byl dislokován ve středočeských Milovicích, působil jako organizační, materiální a výcviková základna pro výstavbu některých útvarů 1. rychlé divize. Na snímku je vidět malou ukázku z jeho vozového parku. V popředí tančíky Tč vz. 33, za nimi obrněné automobily vz. 30, a zcela vzadu obrněné automobily vz. 27. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Součástí nově vzniklých rychlých divizí se staly i dragounské pluky. Příslušníci dragounského pluku 1 "Jana Jiskry z Brandýsa" dislokovaného v Terezíně, byli začleněni do 1. jezdecké brigády pražské 1. rychlé divize. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Nástup osádky těžkého bombardovacího letounu Aero MB-200. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Rozsáhlá modernizace čs. armády, k níž bylo přikročeno po roce 1933, se u letectva projevila především v rostoucím počtu strojů různého určení. Standardním stíhacím letounem čs. vojenského letectva se stal dvouplošník Avia B-534. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Nejrychlejší válečnou lodí byla na Dunaji v meziválečném období čs. hlídková loď "President Masaryk" o výtlaku 185 tun, postavená v komárenských loděnicích, patřících tehdy ke koncernu Škodovky. Na snímku vztyčování vlajky na palubě lodi. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Pěchota milovického Instrukčního praporu, jenž spoluvytvářel motorizovanou složku 1. rychlé divize, při přepravě na vojenských nákladních terénních automobilech Praga RV. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Československý pěšák při nácviku vrhu ručním granátem. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Skupina příslušníků finanční stráže praporu Stráže obrany státu Nové Zámky u "opevněné" závory Ippen u mostu přes Dunaj v Parkani (dnes Štúrovo) na jižním Slovensku. Dva vodou chlazené těžké kulomety vz. 24 a dva lehké kulomety vz. 26 (druhý je vidět v pravém dolním roku snímku) by pro útočící maďarské jednotky představovaly jen těžko překročitelnou bariéru. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Vzdušný prostor nad Československem střežily od roku 1935 i letouny četnických leteckých hlídek. Na snímku je velitel ČLH Liberec nadporučík Josef Jaške před svou "četnickou" Avií B-534. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Nástup záložníků po vyhlášení mobilizace. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Odjezd mobilizačního transportu. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)
Československý plakát "Vojáky v čas potřeby budeme všichni "z roku 1938. (Vojenský historický ústav/Eduard Stehlík)