Základní škola Labyrinth, kde Pavlína Loňková vyučuje, spolupracuje s univerzitami i neziskovými organizacemi a propaguje individuální přístup k dětem. Učení probíhá třeba i na univerzitě, v přírodě nebo v muzeu. Děti zde hodnotí slovně. "Škola podporuje ověřené inovativní vzdělávací metody a přístupy, například badatelsky orientovaný přístup a místně zakotvené učení. Své místo zde má globální rozvojové vzdělávání a učení hrou," je motto školy.
Všimla jsem si, že během výuky sedíte s žáky v kruhu na zemi. Proč je to podle vás lepší, než kdyby seděli v lavicích?
Není to tak, že bychom seděli na zemi celou dobu. Místa, kde se učíme, dost střídáme, chodíme třeba i ven na školní zahradu. Přijde mi to důležité. Pracuji na letní škole pro učitele, a když jim zadám nějakou práci, často se i oni rozprchnou na různá místa, třeba se položí na koberec, sednou si na zem, nejdou si sednout do lavice. Často si pak uvědomí, že děti nechávají sedět v lavici pět, šest hodin denně, ačkoliv to nevyhovuje ani jim. A když pak děti z toho sezení něco bolí, mohou se přestat soustředit na práci. Proto je dobré dát jim prostor zvolit si, kde budou pracovat, aby jim u toho bylo dobře.
Volnou ruku dětem necháváte i v dalších věcech. Během jedné on-line hodiny si třeba mohly vybrat, jestli budou hrát v týmech, nebo si vyberou jinou formu kvízu. Necháváte je běžně rozhodovat o tom, jak bude probíhat výuka?
Když to jde, tak ano. Jsou hodiny, kdy to je žádoucí a kdy chci, aby to hodně záleželo na dětech. Jsem zastáncem pravidla, že když něco mohou udělat děti, nebudu to dělat já. Platí to i pro náplň hodiny. Já nejsem nositel vědomostí, ten, kdo by jim říkal, že ví, jak věci mají fungovat. Snažím se přenášet odpovědnost na děti, aby samy mohly objevovat a zjišťovat, že všechno stojí energii, práci i čas. A že některé věci se nemusí povést a je to v pořádku. Ale samozřejmě mám někdy i předem danou strukturu celé hodiny.
Učila jste tímto způsobem vždycky, nebo jste k tomu dospěla časem?
Začalo to kdysi, před více než deseti lety, když jsem chodila na náslech k učitelce, která nechala děti třeba i vyměnit baterku v hodinách. Chtěla, aby musely zajít za školníkem, domluvily se, kdo hodiny sundá, kdo baterku vymění, aby zjistily, kolik je za tím práce, a naučily se spolupracovat. S tím souhlasím. Od té doby se snažím dělat jen to, co děti samy nemohou.
Zaujalo mě, že jste během hodiny neřekla žákovi, aby se nehoupal na židli, místo toho jste mu řekla, že o něj máte strach, že se mu něco stane. Necháváte děti často rozhodovat i o tom, jak se budou ve škole chovat, ačkoliv třeba víte, že to pro ně v daný okamžik není to nejlepší?
Záleží samozřejmě na tom, o jakou situaci se jedná a jestli může být nebezpečná. Když to jde, nechám situaci plynout, žákovi jen předám informaci - tedy v tomto případě, že se bojím, že by se mu mohlo něco stát, protože v ten moment dělá něco nebezpečného. A funguje to, dítě s tím většinou přestane. Ale pokud půjdu s žáky ven a některý vběhne do silnice, není čas vysvětlovat, že je to nebezpečné. Stáhnu ho zpátky na chodník. Je prostě potřeba vždy vyhodnocovat, kdy děti mohou samy rozhodovat a kdy už to musím udělat já.
A pokud by se nejednalo o nebezpečnou situaci, ale třeba jen o to, že dítě zrovna nechce sedět v lavici a chce se jít protáhnout k oknu? Nechala byste ho?
S dětmi máme jasně daná pravidla, jak se chovat ve třídě. Díky tomu ví, co si mohou dovolit a na co se mě nemusí ptát. Například máme plyšáka, kterého když položí na lavici, mohou odejít na toaletu bez dovolení. Ale když píšeme písemku, tak to neplatí, to se mě musí zeptat. Čím více je dětem fungování ve třídě jasnější, tím méně pak takové věci musím řešit. Ony vědí, kdy se mohou samy zvednout a jít si třeba sednout na koberec, a kdy naopak musí zůstat v lavici, protože se to nehodí.
Se žáky se snažíte jednat jako s dospělými, sobě rovnými. Vyplácí se vám takový přístup?
Snažím se o vzájemný respekt, čitelnost, jasně daná pravidla. A díky tomu pak můžeme fungovat na přátelském principu. To může fungovat, když vidím, že to, na čem jsme se domluvili, děti respektují. Já nemám potřebu dětem dokazovat, že jsem jim nadřazená nebo že mám patent na rozum. Umím jim říct, že se mi něco nepovedlo, udělala jsem chybu, poděkovat, když mi někdo pomůže s něčím, co jsem sama nevyřešila. To jsou situace, které vás vykreslují jako normální bytost, jako někoho, koho se děti nemusí bát. A myslím, že takový přístup se mi vyplácí. Zároveň jsem ale ta, kdo má za děti odpovědnost, a ne vždy rovnost mezi žáky a učitelem funguje.
Vnímají vás tedy děti spíš jako parťáka, nebo jako autoritu?
Pro mě je hlavně důležité, aby ze mě neměly strach, protože to by bránilo vývoji našeho vzájemného vztahu. Chci, aby věděly, že se mnou mohou mluvit otevřeně o čemkoliv, i když se jim něco nepovede, aby se nebály říct si o pomoc. A to platí i pro mě ve vztahu k nim. Je to partnerský přístup, ale s pevnými hranicemi toho, co si k sobě můžeme dovolit, protože jsou to přece jenom malé děti.
Jak dlouho trvá takovou atmosféru ve třídě vybudovat?
Učím třeťáky až páťáky a vždy záleží, jak třída funguje, když ji přebírám. V začátku si nejdříve musíme vyjasnit, kdo tomu tady šéfuje, a že to sice jsem já, ale že jim zároveň nechám prostor, aby si zvolili cestu, kterou společných cílů dosáhneme. Jsou třídy, kde si hned vytvoříme fungující vztah, někdy to trvá několik měsíců a někdy se to nepodaří vůbec, třeba proto, že ve třídě už byly špatné vztahy a už se mi to nepodaří napravit.
Mottem ZŠ Labyrinth, na které vyučujete, je "respektovat individuální potřeby každého dítěte a snažit se rozvíjet jeho maximální potenciál". Jak toho chcete docílit vy?
Spoustu věcí dělám intuitivně. Důležitý je respekt ke každému člověku ve škole, od dětí po učitele. V Labyrinthu se daří budovat dobrou partu učitelů, a děti se hodně učí už z toho, jak spolu komunikujeme, jak o sobě mluvíme nebo jak navazujeme vztahy. Předtím jsem učila přes deset let na státních školách a ne vždy se taková sehranost dařila. A když jsou vztahy komplikované, děti to vycítí. Tady se snažíme problémy, se kterými děti přijdou, řešit a předcházet jim. Je důležité se čas od času zastavit a udělat reflexi toho, co ve škole děláme, co bychom příště mohli udělat jinak. A k tomu vedeme i děti.
Nebylo těžké si ten respektující, přátelský přístup, o kterém mluvíte, udržet i během distanční výuky, kdy děti často nedělaly, co měly, měly vypnuté kamery, odcházely, kdy neměly?
Distanční výuka byla hodně těžká pro všechny. Na všech stranách se objevovala velká únava a někdy i demotivace. Já jsem také měla období, kdy pro mě bylo těžké ráno vstávat, netěšila jsem se na další prosezený den před počítačem, nevěděla jsem, jestli činnosti, které chystám, mají smysl. Hodně pomohlo, že jsme měli už ze školy s dětmi nastavené dobré vztahy. Vyplácela se mi i skupinová práce, s vědomím, že si třeba děti budou jen povídat a rozvíjet komunikaci. Také jsme měli individuální rozhovory. Když fungovala komunikace s rodiči, bylo to skvělé. Ale v některých domácnostech byly třeba problémy, o kterých jsme nevěděli, protože nám to rodiče neřekli, proto jsem nemohla v danou chvíli pomoct.
Máte nějakou radu, jak pracovat s dětmi po letních prázdninách? Přece jenom před nimi se ve škole moc neohřály…
Nepřijde mi jako šťastné řešení dohánět něco, co nám za ten rok uteklo. Za důležitější považuji, aby děti byly v pohodě, a také aby se samozřejmě něco naučily. Mě distanční výuka vedla k vybírání té nejdůležitější látky. Hledala jsem, co musíme umět opravdu všichni, a co je pro děti v danou chvíli navíc, co nepotřebují. Ty "věci navíc" jsem pak nabízela těm, kteří byli v učení napřed a byli schopni se je učit sami. Kdybych některým odborníkům řekla, že jsem vyřadila třeba některé druhy zájmen, asi by mě nepochválili, ale jinak to dělat nešlo. Myslím, že cesta do nového školního roku bude velmi podobná. Budu chtít, aby všichni dosáhli základní úrovně znalostí, a těm, kteří jsou schopni se díky píli nebo talentu naučit sami něco navíc, ráda nabídnu nadstavbu.
V medailonku, se kterým jste se přihlásila do Global Teacher Prize, jste zmínila "učitelský punk". Co to znamená?
Myslím, že po letech zkušeností si mohu dovolit přijít do třídy jen s tím, že mám cíl, tedy vím, jaký výstup má být na konci hodiny, a to je celé. Nedělám to proto, že bych nebyla připravená na hodinu, ale protože chci, aby se na tom, co se během výuky bude dít, děti podílely. Třeba ráno míváme kruh, kdy si říkáme, co jsme dělali o víkendu nebo jaký týden jsme spolu zažili, a nikdy nevím, jestli tato debata bude trvat pět nebo dvacet minut. Proto jsem zmínila učitelský punk. Znamená to nemít hodinu pevně v rukou a být s tím v pohodě.
A jak často takový učitelský punk praktikujete?
Rozhodně to není styl, který by v mých hodinách převládal. Mnohem častěji pracujeme strukturovaně. Velkou část hodin navíc učíme v blocích, což nám dává příležitost se do některých témat více zahloubat. Takže si tu "punkovou" hodinu dopřáváme spíš jen jednou za čas.
Takže jste taková učitelka-punkerka?
To zase úplně ne. Je potřeba mít tyto věci v rovnováze. Mám moc ráda i takové hodiny, kdy třeba přinesu text, se kterým přesně vím, co budeme dělat, jak s ním budeme pracovat. A pak bude diskuse, kterou si časově ohraničím. Je důležité ten punk vyvažovat předpřipravenou strukturou.
Nakolik pro vás platí heslo "škola hrou"?
Rozhodně platí, že do třídy patří legrace a aktivity, které uvolní atmosféru. Někdy v hodinách děláme věci, které s češtinou nebo matematikou nemusí úplně souviset, a jenom nám pomáhají, aby nám spolu bylo dobře, abychom se něčemu zasmáli.
Umím si ale představit, že by spousta učitelů namítla, že by se jim to taky líbilo, ale nestíhají takové věci s dětmi dělat kvůli přeplněným rozvrhům…
Je pravda, že během roku je to s časem náročnější než na konci školního roku. Ale mně přijde, že to je investice, která se vyplácí dlouhodobě, protože když se spolu byť jenom pět minut v hodině zasmějeme, pomáhá nám to budovat pocit, že je nám spolu dobře a že jsme spolu v bezpečí. Utužuje to partu. Ideální samozřejmě je, když ta hra souvisí s něčím, co děti chcete naučit, ale neděláme to vždy.
Někteří učitelé volí striktní přístup, dávají často testy, možná i děti stresují, protože se domnívají, že tím dosáhnou lepších výsledků. Co byste jim vzkázala?
Zajímalo by mě, jestli by v takovém prostředí sami chtěli být žáky. Se stresem je to jako se soutěžením. Nám učitelka na základní škole říkala, že jedničku dostanou jen ti nejrychlejší, což já jsem nikdy nebyla a dost mě to demotivovalo. My se proto s kolegy soutěžím ve třídě snažíme vyhýbat. A došli jsme k tomu, že pokud dětem chybí, udělají si je samy. Rozdíl je v tom, že to je dobrovolné. Se stresem je to podobné. Děti si ho často vytvoří samy i v bezpečném prostředí, nevidím důvod jim ho ještě přidávat. Když žák zažívá strach z učitele, soustředí se na to, aby nechyboval, nikoliv na to, aby se něco naučil nebo aby se zeptal, když něčemu nerozumí.
Vy sama známkujete, nebo používáte slovní hodnocení?
Na Základní škole Labyrinth používáme slovní hodnocení, ale na státních školách, kde jsem učila dřív, jsme vždy známkovali. Já nejsem proti testům, ale není nutné je známkovat. Děti tak budou mít příležitost trénovat a samy si dát zpětnou vazbu. A to tak, že je to nijak neohrozí, protože nedostanou pětku do žákovské knížky. Je to informace pro dítě, co mu jde a co zatím ne. Formativní hodnocení je založené na tom, že děti mají bezpečné prostředí, ve kterém mohou trénovat bez špatných známek a tedy i trestu, když se jim něco nedaří.
A ne každá škola je na toto připravená. Měli bychom si ale uvědomit, že doba kolem nás se vyvíjí. Nevidím důvod, proč nenechat naše děti, aby se vzdělávaly jinak, než jsme se vzdělávali my.
Není to ale i tak, že se o tu změnu někteří učitelé snaží, ale narazí na odpor kolegů, vedení školy nebo rodičů?
Určitě se v každé škole najde někdo, kdo je proti změnám. I já jsem dřív narážela na stereotypní vzorce chování některých kolegů, kteří změnu pokládali za něco špatného, neviděli důvod, proč zažité věci měnit, když jsou pro ně bezpečné. Proto potřebujeme kompetentní ředitele, kteří budou podporovat rozvoj školy, budou pracovat na tom, aby se učitelé někam posouvali, a směřovat k dlouhodobé vizi, kterou si ve škole společně nastavili.
