Vybavíte si, co se odehrálo letos 13. ledna? 

Pravděpodobně je to rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, kterým se kauza skutečně uzavřela. V tu dobu mi volali nejrůznější novináři nebo přátelé a všichni projevovali sympatie. Pokud jde o mě, žádný pocit se nedostavil.

Proč jste nic necítila? 

Od počátku, tedy od června 2012, jsem věděla, že jsem v té věci postupovala správně a že žádost o mé vydání k trestnímu stíhání je obludný omyl. Zpočátku jsem nepochybovala o tom, že se to vysvětlí v řádu měsíců, a jen jsem sledovala, jak se jednotliví lidé a státní složky chovají. Že v takovém postavení budu deset let, tomu jsem nevěřila. Abych ubránila své já, snažila jsem se být pozorovatelem, který všechno sleduje zvenčí. To se mi samozřejmě nemohlo podařit. Zasáhlo mě to devastující intenzitou. 

V čem se taková intenzita projevovala? 

Velmi mi záleželo na tom a trápilo mě, jak hodně to prožívali moji blízcí. Moje maminka do poslední chvíle sledovala všechno, co za ty roky o kauze vyšlo. A jsem ráda, že si sama mohla v lednu z počítače vytisknout a přečíst i poslední rozhodnutí, kterým jsem po deseti letech byla definitivně očištěna. Následně 6. února smrtelně onemocněla. Jsem velmi vděčná za to, že jí bylo dopřáno se toho dožít, a beru to jako velkou Boží milost.

"Cítila jsem se zhanobená, ale bylo to absurdní"

Když ponechám stranou, že se nyní o kauze bavíme, vzpomněla jste si na ni od rozhodnutí nejvyššího žalobce?

Ano i ne. Nesu si ji samozřejmě pořád v sobě, ale navenek se udála pro mě mnohem důležitější událost. Moje maminka 8. března zemřela. A v tom mezidobí pro mě byla nejdůležitější ona. V průběhu svého odcházení ochrnula, nemohla ani mluvit. Lékaři říkali, že ani nerozumí. Ale já se přesvědčila, že rozumí.

Měla několik chvil, kdy jsme si opakovaně nonverbálně řekly, vlastně spíš zopakovaly, vše o lásce, odpuštění a vděku. Všechno to, co je důležité si říct při loučení. To byla další velká Boží milost, které se mi dostalo. V průběhu maminčina odcházení začala válka na Ukrajině a smrt měla jinou podobu. Krutou a bez rozloučení s blízkými. V konfrontaci s tím mé kauze a jejím aktérům nenáleží žádná pozornost.

Související

Stříž nepodá dovolání v kauze armádních letounů, Parkanová je definitivně nevinná

Dýchá se vám od rozhodnutí nejvyššího žalobce svobodněji?

Jeho význam je asi stejný jako význam šroubu v soukolí. Nikdy jsem se necítila ohrožená v tom, že by mohla být vyslovena moje vina. Věděla jsem, že na tom, co jsem řekla ve své poslední řeči v Poslanecké sněmovně v červenci 2012, nemusím dodnes měnit ani čárku. (Parkanová mimo jiné řekla, že v žádosti policie o vydání ke stíhání není jakýkoliv hodnověrný důkaz o tom, že letouny CASA byly předražené a že Česku vznikla škoda, pozn. red.).

Takže po 13. lednu jsem necítila tíseň ani úlevu. Měla jsem celých deset let jen ohromný pocit nespravedlnosti, bezmoci a zhanobení. Bylo to absurdní, protože jsem se neměla za co stydět. Ale vysvětlujte to jednotlivě lidem, které potkáváte. Každému znovu. To nejde.

Jak jste s takovými pocity pracovala?

Měla jsem fáze, kdy jsem nemohla mluvit a nemohla jsem nikam chodit. A když jsem někam šla, tak mi někdo řekl něco zlého. Většinu doby jsem ale svět kolem sledovala. Pomohla psychiatrie a psychofarmaka. Vím, co se dělo. Když nastoupil Babiš k moci, přišel covid nebo začala válka na Ukrajině. Viděla jsem, co život všechno přináší. Když si tohle všechno člověk poskládá dohromady, vidí svůj příběh v jiné perspektivě. 

Spíš mě na tom zneklidňuje něco jiného. Že se taková věc může stát v zemi, kterou považuji za svou a kterou jsem pomáhala konstruovat. Ukázalo se, jak moc kromě nastavených pravidel systému záleží na kompetenci, odvaze a charakteru lidí, kteří představují ten který konkrétní článek státní moci.

Co tím myslíte?

Některé osoby, které mi tak negativně ovlivnily velkou část života, nebyly při výkonu své funkce buď dostatečně kompetentní, nebo jim chyběla odvaha. Bylo by žádoucí, aby se upravil chod a činnost státního zastupitelství. Je tam velmi citlivá hranice, jakým způsobem státního zástupce vtáhnout do odpovědnosti za jeho práci.

Dnes nenese odpovědnost žádnou a s lidmi, kterým destruuje životy, si nemusí dělat žádnou starost. Kdysi jsem si v jedné volební kampani vybrala heslo: "Není spravedlnosti bez odvahy." Přála bych státním zástupcům, aby jim odvaha nechyběla. Jak pro zahájení, tak i pro nezahájení trestního stíhání. 

Dopis kvůli vyjádření ředitele NCOZ

Kdybyste měla možnost mluvit se státním zástupcem Janem Kořánem a vyšetřovatelem kauzy Jiřím Mazánkem, dnešním ředitelem Národní centrály proti organizovanému zločinu, na co byste se jich chtěla zeptat?

Vůbec na nic. Spíš bych jim upřímně přála, aby nahlédli na svou práci tak, aby na konci kariéry neměli pocit hořkosti. K panu Mazánkovi mohu říct jednu věc. Když jsem provázela maminku umíráním, trvalo to 32 dní, tak mě můj advokát upozornil, že pan Mazánek byl v podcastu Seznam Zpráv. Měl tolik drzosti, že tvrdil - bez ohledu na to, jak rozhodl soud - že důkazy ve spise jsou. Jinými slovy, že všechno bylo z jeho strany správně.

Související

255 stran odvolání žalobce proti Parkanové. Absurdní, smetl jeho argumenty soud

Pan Mazánek nemluvil pravdu. Můj právní zástupce, doktor Tomáš Sokol, a jeho asistenti spis znají a nic takového, co by soud nepoužil, tam není. Doktor Sokol proto napsal dopis policejnímu prezidentovi, co hodlá dělat s tím, že takto vysoce postavený policejní funkcionář neříká pravdu v době, kdy je dotyčná osoba definitivně očištěná. Odpověď přišla od náměstka policejního prezidenta pro kriminální policii, že to panu Mazánkovi vysvětlil a že už to příště neudělá. To bylo všechno. Přitom namístě by byla omluva. Buď Mazánkova, nebo jeho nadřízeného.

Co když žalobce Kořán i plukovník Mazánek jen dělali svou práci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Ptám se na to i s vědomím, co všechno tuto kauzu provázelo a že její konstrukce před soudem neobstála. Kdyby vám to takto vysvětlili, vy byste jim nevěřila?

Nevěřila bych jim, ale vůbec bych jim to nevyvracela. Je to jejich svědomí. A ten, kdo ho má nebo ho v sobě v průběhu života najde a začne pěstovat, tak sám trpí vědomím, že někomu ublížil. Já bych jim přála, aby to zvládli, pokud k tomu přesvědčení dojdou. Je to jejich svoboda. Ať se rozhodnou, jak chtějí sami.

V říjnu 2016 jste dala prakticky jediné vyjádření k případu. Tehdy jste mimo jiné řekla, že máte pocit trvalého zhanobení. Trvá ten pocit dodnes?

Když ještě byla tradice tištěných médií, která je dnes oslabená, tak se říkalo, že není nic staršího než včerejší noviny. Takže mezitím se na to navrstvila spousta dalších událostí. Jak jdou roky, jdou s nimi starosti, trápení, nemoci, radosti. Člověk se mění. V současnosti už chodím po ulici a mezi lidmi volněji. Občas se mi stane, že mě někdo pozná. Ale je to mnohem menší část lidí. A ti, kteří mě poznají, jsou přátelští.

Takže pocit trvalého zhanobení je pryč?

To by chtělo, abych absolvovala několik schůzek s odborníkem na psýché, abych to pořádně rozebrala. Ale myslím, že už ho nemám. Jen ve mně pořád zbylo strašně moc emocí.

"Svobodný člověk jsem byla vždy, dřív i nyní"

Vaším pravomocným osvobozením se vám otevřela cesta, abyste podala žádost na ministerstvo spravedlnosti o finanční kompenzaci za deset let stíhání. Podala jste ji?

Najděte mi někoho, kdo by dobrovolně prodal deset let života za peníze. Já dobrovolně určitě ne. Žádost jsem podala prostřednictvím svého právního zástupce. Jsou to právě dva měsíce, co maminka odešla. Myslím na ni, ne na peníze. Vlastně mě toto všechno obtěžuje a ruší v soustředění se na duchovní společenství s milovaným člověkem.

Jak jste vyčíslila újmu, kterou jste si v důsledku stíhání prožila?

Nevím, jestli už tu žádost na ministerstvu spravedlnosti četli. Byla bych nerada, aby se to dřív dozvěděli z médií.

Jste nyní svobodný člověk. Co byste chtěla prožít v čase, který máte před sebou?

Svobodný člověk jsem byla vždy. Dřív i nyní. Především bych si přála, aby to byl čas co nejdelší a v co největším možném zdraví. Abych mohla přečíst ještě tisícovky nepřečtených knih, které na to doma čekají. Abych užila ještě hodně potěšení ze svých zvířat a z přírody, která mě obklopuje. Nemluvě o svých blízkých, kteří jsou to nejdůležitější, ale jejichž právo na soukromí musím střežit.

Také jsem měla spoustu plánů cestovat, než přišel covid a než přišla válka. Kolem roku 2015 jsem měla rozjednané, že pojedu na Podkarpatskou Rus (dnešní západní Ukrajina, pozn. aut.). Ale musela jsem to zrušit. S mou psychikou to bylo jako na houpačce. Když jsem si něco naplánovala, obvykle se dostavil propad a neměla jsem na to sílu.

Romantický příběh z Podkarpatské Rusi

Zmínila jste, že musíte chránit soukromí vašich nejbližších. Přesto mi dovolte se zeptat, jaký prožitek s rodinou v souvislosti se svou kauzou považujete za skutečně intenzivní?

Před několika lety se mi narodilo vnouče. Celá rodina byla šťastná. Byla jsem u porodu. Je to úžasné, že to tak dnes může být. Když rodičku ošetřovali, tak jsem děťátko držela. Ale nic jsem necítila. Byla jsem úplně bez emocí. Přitom jsem věděla, že mám být šťastná. Ale nebyla jsem. I v takové chvíli mi znělo v hlavě, že jsem trestně stíhaná.

Související

Zažila příkoří, které umocnil zásadním selháním žalobce, píše o Parkanové soudkyně

Vrátím se ještě k vašim plánům na cestu na Ukrajinu. Co vás tam táhlo?

To má soukromý podtext, který řeším celý život. Moje maminka mě měla za svobodna v 50. letech. Tehdy to nebyla žádná legrace. Mám jí být za co vděčná. Část mých genů po otcovské linii pochází z Podkarpatské Rusi. Je to takový romantický příběh, který neznám do podrobností. Proto jsem se tam chtěla vypravit.

Kvůli ruské invazi na Ukrajinu si na takovou cestu ještě budete muset počkat.

Jsou tu teď u nás ve městě lidé, kteří utíkají před válkou. I z té "mé" Podkarpatské Rusi. Ve tvářích jim čtu utrpení a únavu, kterou mají za sebou. V konfrontaci s tím jsou moje přání nedůležitá.