Kyjev (Od našeho zpravodaje) - Tihle tři Čechoslováci byli navýsost výjimečnou a svéráznou partou. Kromě až zarputilé statečnosti, za kterou byli v bitvě o Kyjev vyznamenáni Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, měli Richard Tesařík, Antonín Sochor a Josef Buršík společný i tragický poválečný osud.
Tesařík byl vězněn a poté vyhozen z armády, Sochor zahynul za dosud nevyjasněných okolností při autonehodě, Josefa Buršíka odsoudili na 14 let žaláře, odkud utekl do Spolkové republiky Německo.
V neděli 3. listopadu - na den přesně po 70 letech shlédli v Kyjevě jejich potomci Richard Tesařík, Ludvík Sochor a Naďa Mifková velkolepou rekonstrukci osvobozovacích bojů.
Netajili se trémou, jak na ně emotivní oslavy dolehnou. Richard Tesařík přemítá, co by si dnes asi s obávaným tátou o tehdejších bojích řekl. Ludvík Sochor byl zase zvědav na přijetí Ukrajinců, protože ví, že Češi jsou kvůli výraznému podílu na osvobození jejich hlavního města v Kyjevě dodnes oblíbení. A praneteř Josefa Buršíka Naďa Mifková měla připravenou zásobu kapesníků. "Celé to asi brobulím, když si představím, co tu můj strejda se svými vojáky asi prožíval," říká.
Tesařík: Bouřlivák a nespoutaný živel
Kdo si jednou získal důvěru Richarda Tesaříka, tomu by se hrdina bitvy o Kyjev rozdal.
Takhle ho poznal i historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské. Jednou Tesařík otevřel sekretář a podal Brožovi krabici s válečnými kříži a medailemi za chrabrost: „Vezmi si který chceš - třeba tenhle válečný kříž. Jen ber... dokud dávám." Brož zprvu odmítl, když to ale hostitel zopakoval o poznání naléhavěji, jeden z řádů si na památku vzal. Z té hromady mimochodem vykukovala mimořádně ceněná Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu.
Svého tátu ve zmíněném gestu poznává i zpěvák skupiny Yo Yo Band Richard Tesařík, podobou věrný otcův otisk. „To byl celý on - bouřlivák a nezkrotný živel. Svým životem a chováním popuzoval kdekoho a nejvíc komunistické hodnostáře. Však na to také doplatil vyhazovem z armády a nepomohly ani válečné zásluhy ani nesporné vůdcovské schopnosti," říká hrdinův syn.
"Hrdinové zkrátka nejsou ulízaní chlápci s jemnými mravy. Většinou jde o drsné a tvrdé osobnosti, jimž se pak v normálním životě často těžko žije. Alespoň táta takový byl, až jsme z něj měli někdy s bráchou strach. Báli se ho, alespoň pokud vím, i v armádě. On se - slušně řečeno - s nikým se moc nemazal."
Jak vzpomínal jeden z bojových kamarádů, válka poznamenala Richarda Tesaříka přílišnými úspěchy: "Dala průchod jeho bouřliváctví."
V bojích o Kyjev proslul Tesařík jedním ze svých - později oblíbených - kousků. Aby mohl řídit boj v nepřehledném rumišti trosek městských domů, otevřel příklop tankové věže a téměř nekrytý velel svým tankům tak, že Čechoslováci zabránili zničení mostu i nádraží a jako první obsadili střed Kyjeva.
I kvůli prokázanému hrdinství a hvězdě hrdiny SSSR velení armády Tesaříka po válce dlouho tolerovalo. K problémům a konfliktům, při nichž dával nadřízeným s gustem najevo neschopnost, docházelo však stále častěji. Vyslali ho na válečnou akademii do Moskvy, ale i tam Tesařík poučoval i své profesory. Nakonec ho z prestižní akademie vyhodili, když veřejně zfackoval jednoho ze studentů - důstojníka německé lidově demokratické armády - a vynadal mu do nacistů.
„V tátovi byl po těch válečných hrůzách blog nenávisti k hitlerovcům, jehož se až do smrti nezbavil. Dnes bych si s ním moc rád popovídal, protože převyšoval své okolí o několik pater… zemřel ale moc brzy (27. března 1967 - pozn. red.) na infarkt v pouhých jedenapadesáti letech - to už měl ale jinou rodinu. Mě bylo tehdy jedenadvacet," vzpomíná syn Richard Tesařík.
K Tesaříkovým stále častějším poválečným výstřelkům a zahořklosti přispěl i konflikt s ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou, jehož obvinil z kariérismu. Křivdy vyvrcholily jeho zatčením a téměř ročním vězněním. Opakované žádosti Prahy, aby Sověti Tesaříkovi odejmuli titul Hrdiny SSSR, však Moskva ignorovala.
Syn Richard neví, co s ním návštěva místa bojů, kde se proslavil jeho otec, udělá. "Ale na rekonstrukci bitvy jsem opravdu zvědav. Každý rok v Česku máme ´bitvu´ u Slavkova, ale o vzpomínce na podobnou akci, která předcházela osvobození republiky, nevím."
Na tátu byl prý vždycky hrdý, nehledě na jeho přísnost a drsňáctví. Dokonce chtěl být jako malý kluk z obdivu k němu tankistou. "Což se mi jako vojákovi v základní službě v roce 1964 splnilo. Bohužel," odpovídá někdejší řidič-instruktor tanku T-54.
„Fajn chlap, ale fanfarón až na půdu," vzpomíná na Richarda Tesaříka i historik Brož. Hvězda hrdiny SSSR Kyjeva se k němu nakonec také dostala. "Přál si, abych vám ji dala," řekla mu tehdejší generálova manželka Sylvie.
Sochor: Ten, který cvičil Izraelce
Čím se vlastně Antonín Sochor zapsal do historie víc? Odvahou v boji proti nacismu, anebo tajným poválečným výcvikem židovských dobrovolných jednotek Hagana? V Československu tehdy za několik měsíců sestavil a špičkově vycvičil dvě židovské brigády složené z válečných veteránů, s nimiž pak odletěl do Izraele, kde se stal poradcem operační správy izraelské armády. Když se ale vztahy mezi komunistickým Československem a nezávislým Izraelem ocitly na bodu mrazu, Sochora povolali domů.
Válku hrdina od Kyjeva přežil, ale jeho podíl na obranyschopnosti Izraele ho stál podle všeho život. Zahynul při autonehodě za dosud nevyjasněných okolností 15. srpna 1950 - v pouhých šestatřiceti letech. Nedlouho před tím zaútočil při návratu z Izraele na Sochorův letoun neidentifikovaný stíhač a pilot transportní dakoty přistál jen s velkým štěstím na Maltě.
"Táta vykládal, že do moře vyhazovali všechnu zátěž, jen aby na Maltu s prostříleným a poškozeným strojem doletěli... i bedny s tehdy nedostatkovými pomeranči, takže jich - nám dětem - přivezl jen pár, co stačil vzít do kapes," vzpomíná Sochorův syn Ludvík. Narodil se dva měsíce před útokem Kyjev, kde jeho táta velel rotě samopalníků. Antonín Sochor, stejně jako Tesařík s Buršíkem, se zamiloval a vzal si jednu z dívek československé jednotky v Sovětském svazu.
S vojáky, které poručík Sochor vedl 3. listopadu 1943 do boje, si zásadně tykal - nic mu to ale neubíralo na autoritě. A jak vzpomínají veteráni, šli by za ním i do pekel. Sochor se nimi hlásil i do těch nejriskantnějších akcí - například do průzkumných hlídek v týlu protivníka.
"A byl výjimečný i v tom, že když ho vyznamenávali Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu, nezapomněl dodat: ´Patří klukům z mé roty.´ On jim dokonce navrhoval za statečnost v boji vyšší řády a hodnosti než měl sám, takže ho pak někteří i přeskočili," říká už citovaný historik Miroslav Brož.
Podle něho měl Antonín Sochor náturu ze žuly. Když se například hitlerovci kryli při obraně Kyjeva za těla civilistů, Sochor změnil duchapřítomně plány útoku a vedl ho přes zahrady sousedních domů. Nacisty obešel a vpadl jim do boku. Lidé z živého štítu přežili, zatímco hitlerovce Čechoslováci zlikvidovali.
Předvídavost a chladnokrevnost koneckonců Sochor prokázal i po bitvě u Sokolova, když zraněný včas utekl z Charkovské nemocnice a vzal s sebou zdravotnici Marii Pišlovou s Vilémem Rawkem. Krátce na to nacisté Charkov znovu dobyli a povraždili či za živa upálili stovky raněných (většinou sovětských, ale i československých) vojáků. "Nikdy jsem to Tondovi nezapomněla. Mohl se v tom zmatku postarat jen o sebe," vzpomínala později Marie Pišlová - Kvapilová.
Sochorovu odvahu, ale i taktické myšlení oceňuje i jeho syn Ludvík, sám někdejší velitel divize a důstojník generálního štábu Armády České republiky: "Ti kluci za sebou sice měli bojový křest u Sokolova, ale nejednou se ocitli mezi prvními, kteří dobývali Kyjev. S tím se moc nepočítalo. Útočný boj ve městě s odstřelovači v oknech a na střechách je navíc něco docela jiného, než když byli zakopáni v obraně u Sokolova. S o to větším uznáním se před jejich odvahou skláním."
Grafika: Sokolovská vřava v přímém přenosu
V záznamech československé brigády v SSSR se o dobývání Kyjeva píše: "Sochorovovi samopalníci za podpory Tesaříkových a Buršíkových tanků obsadili závod Bolševik, kde zničili 3 protitanková děla a několik kulometných hnízd. Při dalším postupu jako první vnikli do prostor osobního nádraží Kyjev I. Následujícího dne dosáhl Sochor s Tesaříkovými a Buršíkovými tankisty jako první z útočících vojsk břehů Dněpru. Jeho samopalníci zlikvidovali obsluhy čtyř německých dělostřeleckých baterií, odrazili nepřátelský protiútok, ukořistili 4 děla, tři nákladní automobily, dva motocykly a další zbraně..."
Jak že to říkal Antonín Sochor? "Ta zlatá hvězda patří klukům z mé roty."
Buršík: hrdina, jehož vymazali
Vystřižen z fotografií, vygumován z textů a časem i z pamětí většiny lidí. Když se Václav Krojc jako kluk v hodině dějepisu pochlubil, že jeho strejda Josef Buršík taky bojoval u Kyjeva a byl tam vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, odbyla ho ihned učitelka: "O tom se teď nebudeme bavit!"
"Ani rodiče se proto před námi o Pepíkovi nebavili z obavy, abychom se jako děti před nikým neprořekly, že máme v rodině nepřítele režimu," vzpomíná na ty časy Buršíkova praneteř Naďa Mifková.
Nepříjemností měla rodina kvůli Buršíkovu útěku na Západ i bez toho dost. "Rodiče nám o Josefovi začali vyprávět, až když jsme dospěli. Teprve potom jsem začala chápat, jak odvážného muže máme v rodině. Jen mě tehdy dost mrzelo, že ho osobně neznám a že se s ním ani nemohu pochlubit kamarádům," dodává Buršíkova příbuzná. Se strýcem se poprvé setkala až po pádu komunistického režimu, když ji bylo pětadvacet let.
Historik Miroslav Brož popisuje Buršíka stručně: "Prostý, nezvykle odvážný, ale také dost vzdorovitý chlap." Buršíkovým velitelem v bitvě u Sokolova byl Otakar Jaroš (jako první cizinec byl vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, zahynul při obraně Sokolova). Za statečnost byl Buršík už tehdy vyznamenán válečným křížem a Řádem rudé hvězdy. U Kyjeva velel rotě středních tanků T-34. V rozkazu velitele brigády Ludvíka Svobody jsou zmiňovány jeho "vynikající bojové zásluhy při dosáhnutí řeky Dněpr a proniknutí do centra Kyjeva".
Později se vyznamenal i při krvavé karpatsko-dukelské či ostravské operaci. Přesto ho už krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 začali sledovat agenti obranného zpravodajství. Nabídku k vedení ilegální odbojové skupiny odmítl s podezřením, že jde o provokaci Státní bezpečnosti, přesto byl krátce nato Buršík zatčen a vyslýchán v pověstném hradčanském domečku.
Od mučení ho patrně uchránila jen hvězda Hrdiny SSSR. I tak byl ale odsouzen ke 14 letům žaláře. Motivy verdiktu soudu shrnuje vojenský historik Eduard Stehlík v jedné větě: "Komunisté začali mít hrůzu z každého, kdo ukázal, že je schopen bojovat za svobodu, ať to stojí, co to stojí."
Buršíkovi s manželkou se přesto podařilo s pomocí rodiny a přátel uprchnout z vězení na Západ. Pozdějí pak režim povolil vycestování i jejich dvěma dcerám. Josef Buršík pak dal o sobě znovu vědět v roce 1968 po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Na sovětském velvyslanectví v Británii vrátil na protest všechna sovětská vyznamenání.
Naďa Mifková na strýce vzpomíná jako na hodného a tolerantního pána. "Zarytého bojovníka musel skrývat někde hluboko v nitru. Jednou jsem se ho zeptala, jestli se ve válce bál. Překvapil mě, prý mockrát. Dokonce až tak moc, že z té hrůzy a vypětí několikrát plakal. V mých očích tím jen získal, protože si přede mnou nehrál na hrdinu a strach tehdy dokázal potlačit," svěřuje se praneteř.
Naďa Mifková se dnes obává jediného. Až bude rozehrána velkolepá rekonstrukce bitvy o Kyjev s překonáním Dněpru, celou akci prý asi propláče. "Jak se znám, spustí se mi v tu chvíli před očima ´film´ o osudech strejdy Buršíka a nebudu k zastavení. Už teď z toho mám husí kůži," přiznává Buršíkova praneteř.
Na pondělí chystáme fotogalerii z velkolepé nedělní rekonstrukce bitvy u Kyjeva.
Fotoreportáž: Jak dnes žije Sokolovo, kde před 69 lety padli Češi a Slováci
