Praha - Pocitům a situacím, které čeští vojáci prožívají v Afghánistánu, není v Česku mnohdy příliš rozumět. Pět tisíc kilometrů vzdálená válka trvá už téměř sedmnáct let. Smrtí Martina Marcina, Kamila Beneše a Patrika Štěpánka vzrostl počet Čechů, kteří přímo v ní padli, na třináct (viz web ministerstva obrany).
Společníka vojákům dělá nejen všudypřítomný prach ve vysušené krajině, ale
kolem řek i prostředí podobné džungli, Afghánistán je rozmanitý. Do boje se Češi nedostávají každý den. "Z víc než 150 patrol v Lógaru a Bagrámu jsme incidenty se střelbou měli čtyři," počítá jeden z vojáků s nášivkou Komando na rukávu. Tímhle kurzem projdou jen ti nejlepší.
Čeští vojáci jsou dobře vycvičení, mnohem lépe než začátkem 90. let, kdy se první z nich - a jeden takový teď sedí proti mně - dostali pod palbu v misi UNPROFOR v rozpadající se Jugoslávii. "Mé první boje v Afghánistánu byly v horách, při střelbě na velkou vzdálenost," říká. Mimoděk přitom trochu ztiší hlas, o některých misích se nahlas nemluví. "Odpověď musí být blesková, jsme na to vycvičení. Samotná reakce je automatická, ale zároveň musíte přemýšlet několik tahů dopředu. Hlavou vám stále běží, kde jsou kamarádi, jak neohrozit civilisty, kolik zbývá munice a tak dále," vypočítává.
Mozky vojáků se nezastaví ani mimo boj. "Neustále vyhodnocujete situaci, říkáte si, co byste právě teď udělali, kdyby se něco stalo," popisuje další z elitních bojovníků. I v Afghánistánu Češi potvrzují pověstnou schopnost improvizace, což potvrzují i samotní vojáci: pokud Češi vědí, jakého cíle mají dosáhnout, cestu si najdou.
A je to potřeba, díky mobilním sítím je Tálibán pružnější než dříve. "Vyjedete, oni si zavolají a okamžitě se zorganizují, připraví a do pěti minut po vás střílí. Přemýšlí u toho, schovávají se v civilním prostředí. Moment překvapení ze zálohy je jejich hlavní zbraň a oni to samozřejmě vědí," vysvětluje voják v tmavém tričku, jak povstalci vyrovnávají výhody koaličních vojáků: lepší výcvik, vybavení i jistotu, že pokud se dostanou do potíží, vyrazí jim na pomoc posily.
Incidenty naštěstí nejsou tak časté a málokdy je jich víc najednou. "Z vlastní zkušenosti vím, že když jsme se dostali do střetu, relativně rychle byly na místě dva vrtulníky Apache, o něco později americké speciální síly, a když je incident dlouhý, tak i třeba bombardér B-1. Vědomí, že někdo vynaloží úsilí stovek lidí, aby nám pomohl, hraje velkou roli," líčí jeden z vojáků.
Dodává, že v poli musí důvěřovat svému výcviku i informacím od zpravodajců, ne vždy ale mají pocit sebejistoty. "Občas jsem si během akce uvědomoval, že jsme něco podcenili nebo nemohli odhadnout - a že kdyby se teď a tady něco stalo, je to průšvih. Umíme se z toho ale učit, změnit postupy tak, abychom se do podobně nepříjemné situace nedostali," vysvětluje.
Sebelepší výcvik, změna postupů ani technologická převaha ovšem nemohly pomoci trojici mužů, kteří v neděli nad ránem zahynuli při útoku sebevraha v provinčním centru Čarikar. Místo pro útok bylo vybrané dobře a Češi - bohužel - neměli štěstí.
Lidé v ulicích
Důležitým signálem, že je něco špatně, může být nepřítomnost lidí v místě a čase, kde podle předchozích zkušeností bývají. Místní často vědí své. V tu chvíli je namístě nejvyšší ostražitost, ale i důvěra v už zmíněné štěstí. Vojáci o něm totiž mluví často. Věří mu. Musí.
Většina Afghánců podle Čechů Tálibán nijak nemiluje, afghánské a koaliční vojáky vidí rádi a je běžné, že se kolem nich začnou sbíhat děti. Ani přítomnost dětí ale nemusí Tálibánu vadit v útoku. Když před čtyřmi lety atentátník zabil pět českých vojáků, vzal výbuch život i několika dětem. Jindy zase Tálibán poslal do útoku malou holčičku s batohem.
Pochází-li útočník z nedaleka, mohou obyvatelé (a někdy díky nim i spojenečtí zpravodajci) něco tušit. "Ale když přijede z Pákistánu a rovnou se odpálí, nemají to zpravodajci jak zjistit," upozorňuje voják se zkušeností z kurzu Komando.
Místní obyvatelstvo si však nemůže Tálibán úplně znepřátelit. "Byť mají tálibánci ohledy o mnoho menší než koaliční vojáci, nezabíjejí úplně volně. Potřebují někde přechovávat výbušniny či zbraně - a nechtějí, aby bylo veškeré obyvatelstvo úplně proti nim," shodují se vojáci.
Shodují se i v tom, že Tálibán pracuje podobně jako běžné kriminální skupiny. "Konečně jimi fakticky i právně také jsou: střílí na vojáky a policisty vlastního státu. Místní by se k nim teoreticky měli chovat jako někdo, kdo oznamuje trestnou činnost, ostatně ji financují často z prodeje drog. V momentě, kdy to neudělají - nejčastěji proto, že prostě mají strach -, tak nahrávají protivníkovi, který se nezdráhá naplnit své výhrůžky. A Tálibán může pracovat daleko volněji."
Jako policie
Právě souboj o "srdce a mysl" prostých obyvatel je jedním z častých důvodů, proč vojáci sesedají z obrněných aut. "Zavřený v pancéřované kabině čtyři metry vysokého čtrnáctitunového auta s nimi kontakt nenavážete," shrnuje jednoduše veterán dvou afghánských misí.
Myšlenka patrol - pokud nejde hlavně o doprovod důležitých lidí nebo výjezd k zajištění místa odpalu rakety - je do značné míry podobná práci policie v ulicích: navazovat s lidmi kontakt, přesvědčit je, že tu vojáci jsou pro ně a chrání je. Získat je na svou stranu a nedopustit, aby je získal Tálibán. Součástí toho je i cílené oslovování kmenových vůdců, jakýchsi "opinion leaderů" v jednotlivých vesnicích.
Konkrétně patroly v okolí Bagrámu bývají často osmihodinové, podle potřeby mohou být delší či kratší. Vojáci zde sesedají z aut velmi často.
Lidé v Česku si uvědomí nasazení vojáků v Afghánistánu zejména tehdy, když se jim stane neštěstí. "Vnímám i totální nesmysl, že jsme okupační vojska, která tam nemají co dělat," připouští válečník ve světlém tričku.
Čeští vojáci při rozhovoru připomínají i argumenty, které se z často vzrušené debaty o Afghánistánu vytrácejí: tedy že koaliční vojska v zemi působí na základě žádosti afghánské vlády a že dohodu země s NATO posvětila i Rada bezpečnosti OSN. Drtivá většina Afghánců si podle nich pamatuje kruté chování Tálibánu v době, kdy zemi vládl (1996-2001, pozn. red.), a nestojí o jeho návrat. Jenže samotná afghánská vláda to ještě dlouhou dobu sama nezajistí.
"Tálibán je schopný rok žít rozptýlený mezi civilním obyvatelstvem a pak udeřit. A konflikty se mohou během chvilky přelít na tisíce kilometrů - myslím, že tohle si lidé třeba uvědomili s migrační krizí, kdy se najedou ukázalo, že se jich dění ve vzdálených zemích týká. Když si někdo dá jedna a jedna dohromady, tak ale možná zjistí, že když se v území konfliktu bude pomáhat, tak se třeba migrace nevymkne kontrole," uzavírá voják.
Jeho kolega doplňuje, že nechat Afghánistán jako jednu velkou základnu islamistickým teroristickým uskupením by byla naprostá chyba. "Vítězství v Afghánistánu neznamená zatlačení Tálibánu do hor. Ale to, že afghánská vláda bude schopná převzít zodpovědnost a nebude potřebovat asistenci. Většina lidí nechce akceptovat, že některé konflikty mohou trvat desítky let, jako třeba v Severním Irsku. Je to souboj vůlí."
