Praha - "V roce 1939 mi bylo dvacet let. Bydlel jsem na Švehlově koleji a studoval tělesnou výchovu. Po pěti týdnech mě sebrali a společně s kolegy jsem se dostal do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde jsem strávil rok, měsíc a den," začíná vyprávění šestadevadesátiletý Vojmír Srdečný, tělocvikář, který se celý život zabýval prací s tělesně postiženými dětmi.
Kvůli věznění za účast na demonstracích za studenta Jana Opletala a následné okupaci trvalo dlouho, než se ke své vysněné práci dostal. Dnes je jedním z posledních pamětníků studentských nepokojů v roce 1939.
"Bez ohledu na to, co jsem si prožil, jsem byl vždycky řadový tělocvikář," řekl v úterý, kdy převzal z rukou ministryně školství Kateřiny Valachové Medaili za dlouhodobě vynikající práci.
S dětmi s amputovanýma rukama a nohama začal pracovat v roce 1947, kdy mu František Škvára, zakladatel zvláštní tělesné výchovy v Česku, nabídl práci tělocvikáře v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. "Založil jsem tam tradici Kladrubských sportovních her pro tělesně postižené, které se s desetiletou přestávkou dvakrát do roka konají dodnes. Hry už oslavily 98. ročník," říká Srdečný.
Dnes přednáší už jen výjimečně na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu. "Nechci nikomu brát práci. Ale studenti jsou šikovní, to jo," pochvaluje si. Až v roce 2005 se odhodlal navštívit tábor Sachsenhausen. Po třech letech se mu podařilo získat seznam studentů, kteří do tábora byli převezeni.
"Jsem hrdý na to, že ten seznam mám. Je to přesně 1 216 studentů," říká Srdečný. Nyní na toto téma připravuje s historiky projekt.
Pochválit musíte i čtyřkaře, říká oceněný matikář
Robert Gresl učí na základní škole už čtyřicet let a letos dokončuje poslední rok před důchodem. Medaili dostal za to, že se mu podařilo nadchnout děti pro matematiku, ale zároveň i pro cizí jazyky či zpěv. Jeho recept na to, jak děti zaujmout i v matematice, kde se to často nedaří, je jednoduchý: respektovat je.
"Učitel musí s dětmi vycházet jako se svými partnery, nikdy nemůže znevážit jejich činnost. Musí také počítat s tím, že ne všichni mají jedničku. Vážit si stejně i toho, kdo má třeba dostatečnou. I on bude potřebný pro naši společnost," míní Gresl. Podle něj by rodiče měli učitelům více důvěřovat jako odborníkům a neplést se tolik do jejich práce.
Gresl je příkladem renesančního učitele. Aprobovaný je pro matematiku a výtvarnou výchovu, učil ale i cizí jazyk či hudební výchovu. "Když jsem učil angličtinu, velmi často jsme používali spoustu anglických písní. Byly to i písničky složitější. Když jsme zazpívali na Karlově mostě Hotel California, tak se mě zeptali dva Američané, z kterého státu jsem. To pro mě bylo uznání," vypráví.
Léta také jezdil na lyžařské výcviky a školní výlety, které jsou podle něj důležité. "Několikadenní výlet se spolužáky, to je něco jiného než jet s rodiči. Vztahy ve třídě se tam tříbí a většinou na takové výlety všichni rádi vzpomínají. Objevili tam spoustu různých věcí, které ve škole možné nebyly," domnívá se Gresl.
"Já myslím, že čím víc toho ten kantor umí, tím víc si ho žáci váží," říká. Nikdy prý ze školství nechtěl odejít - ani kvůli penězům. "Ani když jsme museli chodit na brigády, ať už o prázdninách, nebo po práci. Teď půjdu do penze a mám pocit, že jsem za sebou něco dobrého zanechal," uzavírá Gresl.
Ministryně školství Kateřina Valachová pedagogům vzkázala, aby vydrželi. „Jste to pouze vy sami, kdo stojí naproti dětem, těm nejpřísnějším hodnotitelům. Každý den je musíte zaujmout a inspirovat. Pouze když se vám to podaří, můžete je ovlivnit v tom, jakými se stanou lidmi. To je vaše největší úloha. Je to radost, ale i velké břemeno,“ uvedla Valachová v projevu při předávání medailí.
