reklama
Na snímku: Věznice v Pardubicích
Příběh učitelky Marie Chalupové (část 4/6)
Vazební věznice byla spojena s velice krutými výslechy. Trvaly dlouho a provázelo je bití. Marie Chalupová k tomu dodává: „Na cele nás někdy bylo šestnáct vězeňkyň a měly jsme jenom čtyři slamníky, na kterých jsme spaly. Nebyli tam jen političtí vězni – tenkrát ve vyšetřovací vazbě jsme byli pouze tři političtí. V roce 1949 ještě nebyly mundúry, tak jsme byly v civilu. Sestra mi tenkrát poslala svůj lyžařský oblek, tmavomodrý, vlněný. V tom obleku jsem byla celé dny a noci. Když jsem se z jednoho výslechu vrátila, tak všechny viděly, jak do mě mlátili. Na tom obleku to bylo vidět. Tu noc mě ošetřovaly prostitutky a sama pro sebe jsem měla jeden slamník. S prádlem (na výměnu) přijel tatínek a já říkám: ,Tatínku, co maminka?‘ A on říká: ,Teď už to jde, ale v září jsme mysleli, že přijde o rozum. To bylo něco hroznýho, to si neumíš představit.‘ A v září jsem měla právě ty krutý výslechy. Jednou jsem měla tak strašný výslech, že jsem si v duchu říkala: ,Maminko, já to nevydržím. Oni mě ubijou.‘ Později za mnou maminka přijela na návštěvu do Železovců a říká: ,Já jsem tě slyšela, tys mi řekla: »Maminko, já to nevydržím. Oni mě ubijou. No řeklas to? Já jsem tě slyšela.‘ A já jsem jí řekla: „Maminko, řekla jsem to.“ Prostě ten přenos myšlenek byl tak silnej, že maminka slyšela můj hlas. Vzpomínka na matku byla strašně silná a moc mi pomáhala.“ Nakonec byla Marie Chalupová odsouzena ve vykonstruovaném procesu se skupinou okolo „agenta chodce“ Štěpána Gavendy k 15 letům za „vlastizradu“. | Foto: Občanské sdružení Zapomenutí o.s.