"Soud považuje za zcela racionální a důvodné, že v nejfrekventovanějších částech Prahy byl pohyb těchto vozidel na chodnících omezen," konstatovala předsedkyně soudního senátu Eva Pechová. "Nejednalo se o samoúčelný postup," doplnila.
Na provoz segwayů, které využívali především turisti, si dlouhodobě stěžovaly radnice městských částí, kritizovali ho také někteří obyvatelé centra. Plošné vytlačení vozítek z širšího středu metropole umožnila novela zákona o silniční dopravě, který na segwaye původně pohlížel jako na chodce. Město ohledně zákazu argumentovalo právě bezpečností chodců.
Provozovatelům segwayů vadí "prohibice ze strany Prahy na podstatné částí historického území". Tvrdí, že pokud město mělo problém s nedodržováním dopravních pravidel, mělo je vymáhat prostřednictvím tehdy platných předpisů. Plošný zákaz označují za "zlovůli", podle nich bylo možné ponechat segwaye ve vozovce nebo na cyklostezkách. Praha si však za svým rozhodnutím přijatým za primátorky Adriany Krnáčové (ANO) stojí.
Soudkyně dnes kromě jiného uvedla, že segwaye se po městě na rozdíl od cyklistů pohybovaly po chodnících. Provozovatelé to pak komentovali mimo jiné tak, že cyklisté v centru rovněž jezdí po chodnících. Kola se podle žalobců navíc pohybují mnohem rychleji a nebezpečněji než segwaye, které prý vyvinou jen rychlost chůze. Majitel segwaye René Buřič, který je jedním z žalobců, se po vyhlášení rozhodnutí podivoval rovněž nad tím, proč soud hovořil o chodnících, když zákaz vozítek platí všude, tedy i ve vozovce.
Kde mají segwaye stopku
Segwaye nesmějí jezdit v pražské památkové rezervaci, v celé Praze 1, části Prahy 2, Žižkova, Prahy 4 a Smíchova, území Libně, Holešovic a Letné. Zákaz vjezdu město schválilo v červenci 2016, kvůli chybějícím značkám jej ale nemohlo vymáhat, a jezdci tak z ulic zmizeli až o půl roku později. Instalace značek vyšla na 3,7 milionu korun.
Městský soud už v roce 2017 konstatoval, že nařízení Prahy, které zákaz zavedlo, by mohl přezkoumat pouze Ústavní soud a nelze proti němu podat správní žalobu. Navazující rozhodnutí o rozmístění značek, které žaloba napadala, bylo podle tehdejšího názoru městského soudu pouhou realizací tohoto nařízení města. S tím ale nesouhlasil Nejvyšší správní soud, který v rozhodnutí o vymezení zákazového území spatřoval tzv. opatření obecné povahy, a nakázal proto městskému soudu, aby k němu takto přistupoval. Soud dnes přesto dospěl ke stejnému závěru jako před dvěma lety.
