Praha - Pod katedrálou svatého Víta na Pražském hradě se prochází davy turistů, odevšad zní hlasy průvodců. Mezi návštěvníky ze všech koutů světa se téměř nepozorovaně prochází muž se sokolnickou rukavicí. Nad ním létá Stefan, káně Harrisovo, které hradní sokolník Ladislav Hokr speciálně vycvičil pro práci v tomto neobvyklém prostředí.
Jeho úkolem je zajistit, aby holubi o někdejší sídlo českých králů ztratili zájem. "Znepříjemňujeme jim tady život. Pokud ten holub má dvakrát za týden v zádech dravce, kterému jen tak tak uletí, příště si vážně rozmyslí, jestli nepůjde na Staromák, kde se nacpe a nemá problém se svým úhlavním nepřítelem. Proto jich tu už moc není. Nula nejde udělat nikdy," pochvaluje si úspěchy Hokr.
Takzvaná biologická ochrana se využívá všude, kde je potřeba se humánním způsobem zbavit nežádoucích tvorů, nebo na místech, kde by mohli někoho přímo ohrozit. Jsou to nejčastěji právě památky či letiště. "Holubi ty památky ničí trusem nebo ozobáváním, protože potřebují k trávení kamínky," vysvětluje Hokr.
Nejvíc ale holuby na Hrad podle sokolníka láká množství lidí, kteří tuto pražskou dominantu navštěvují. "Holub má vtištěné, že kde je více lidí, tam je jídlo i pro ně. Je to hezky vidět v zimě, kdy jsou tu restaurační zahrádky zavřené a ti holubi se přesunou k prostřenému stolu třeba na Václavák. Proto tu přes zimu nejsem," dodává.
Ladislava Hokra lze při práci na Hradě potkat minimálně jednou týdně, se svými dravci přijíždí přibližně každý pátý den po celou sezonu, která trvá od začátku března do konce listopadu. Zároveň stíhá ochraňovat letiště ve Vodochodech. Jak sám Hokr říká, správného efektu dosahuje díky celému souboru plašení, odchytávání holubů do odběráku a rušení hnízdění.
Lovení, střílení nebo trávení nepřipadá v úvahu
V případě, že se na některém z nádvoří potulují holubi, sokolník na ně vypustí dravce, to ale neznamená žádná jatka, jak by se mohlo zdát. "Chytám tu holuby většinou do podběráku. To je humánní, to ti lidi skousnou, ale horší by bylo, kdyby viděli, jak ten dravec toho holuba trhá. Takže tomu holubovi nechám takový odstup, aby mu šlo o život, ale aby zvládl uletět," popisuje svoje počínání Hokr.
Z etických důvodů by se nehodilo, aby na Hradě nechal dravec holuba chytil. "Pokud tu nikdo není, tak si ho můžu dovolit pustit, aby si toho ptáka chytil. Dravec se občas musí nechat vyřádit, protože časem přijde na to, že ho pouštíte tak blbě, aby toho holuba nechytil. A přestane ho to bavit," vysvětluje sokolník. Právě polapení kořisti je pro dravce největší odměna. Když pak dostane nádavkem ještě něco od sokolníka, tak si řekne, že se mu to vyplatí a že ho práce baví.
Než si dravci zvyknou na prostředí třeba Pražského hradu, trvá to několik měsíců a vždy je něco překvapí, i když to místo už znají. "Základní výcvik trvá přibližně tři měsíce, ale onášení (přivykání na nové jevy, pozn. red.) trvá podstatně déle. Chodím s ním třeba do restaurace na zahrádku, protože tam pořád někdo je a stále se něco děje," popisuje sokolník.
"Ten pták to pozoruje a přivykne si. Stejně tak ho musím naučit na tramvaj, koně nebo cokoliv, s čím by se tu mohl setkat," doplňuje Hokr. Na Hrad bere hlavně káně Harrisovo, protože to podle něj dělá nejlepší práci a rychle chápe.
Tlustý Usain Bolt taky nic neuběhne, stejně je to s ptákem
Dravec podle něj musí především vědět, že mu u sokolníka nic nehrozí. "Předloni si tu někdo hrál na honěnou a jeden kluk se za mě schoval, já o tom nevěděl a omylem toho ptáka trefil rukou, ten spadl na zem, začal pištět a vyletěl na katedrálu. Dvě hodiny jsem ho nemohl zavolat. Až když tu bylo jen pár lidí, tak mi teprve přiletěl zpět na ruku, ale tu sezonu už tu nechtěl dělat. Musel jsem rychle rozlítat jiného ptáka," dodal.
Během rozhovoru budil dravec na ruce svého sokolníka mezi turisty velkou pozornost, ale káně si naopak lidí kolem nevšímalo. Je na ně totiž zvyklé, stejně jako na focení. Nespokojenost dal Stefan najevo až ve chvíli, kdy se k němu fotograf přiblížil na vzdálenost ruky. Okamžitě se pokusil dostat z jeho dosahu.
"Je zvyklý na focení, ale jakmile se k němu přiblíží fotograf a začne to u něho cvakat, tak je pro něj podezřelé, vyráží a chce pryč," vysvětluje počínání dravce Ladislav Hokr. Ptáka podle něj spíše vyplaší to, když se k němu člověk opatrně blíží ve snaze nevyplašit jej. Stejně je tomu tak u dětí, postižených lidí nebo lidí s hůlkou, kteří se nepohybují úplně běžným způsobem - to dravce děsí, pokud ho to sokolník nenaučil.
Dravci se velmi rychle učí, ale také velmi rychle zapomínají, proto se každou sezonu ptáci musí s prostředím znovu seznámit. Až po několika návštěvách je může sokolník pustit na takzvané volné sledování, což znamená, že ho pustí do vzduchu a chodí mezi lidmi. Dravec si pak lítá nad střechami a jen občas nalítne, aby si zkontroloval, že pod ním mezi lidmi jeho sokolník jde.
Výstava o sokolnictví na Pražském hradě
Sokolnictví má na Pražském hradě tradici již několik set let, a proto plánuje Správa Pražského hradu tuto profesi více přiblížit lidem. "Letos byl tady na Hradě opraven Dům sokolníka, kde bude speciální expozice věnovaná sokolnictví. Bude to na objednání, pro menší skupiny lidí a dětí. Ale právě proto, že tu sokolnictví má dlouhou tradici, v tom chceme pokračovat i v kulturní rovině," osvětluje plány spojené s tímto řemeslem tiskový mluvčí Správy Pražského hradu David Šebek.
"Dravce si nikdy neochočíte, musíte s ním jednat jako se sobě rovným a vlastně mu zároveň dělat partnera. On se k vám vrací, protože ví, že od vás za práci vždy něco dostane," vysvětluje Hokr. Stefana na volné sledování sokolník pustí za pár týdnů. Podle něj mnohdy lidé většinou ani netuší, že jim nad hlavami krouží dravec.
Dravec musí lítat pořád
První sokolnické krůčky udělal Ladislav Hokr už v osmi letech, když se s kamarády na vesnici, kde žil, pokoušel vycvičit poštolku. "Časem se to postupně nabalovalo, až máte doma tři orly a podobně. Už to není koníček. Ten děláte, když se vám zachce. Teď už je to pro mě práce, kterou musím udělat, i když se mi nechce, a nemůžu si vybírat, kterého ptáka budu lítat a kterého ne," vysvětluje svůj postoj k práci hradní sokolník.
"Musí to být v genech. Sokolnictví nejde naučit," říká o své profesi. Na profesionální úrovni tuto práci dnes dělá přibližně pětatřicet sokolníků a Ladislav Hokr je mezi nimi, dalších 150 se tomu aktivně věnuje. "Dělal jsem sokolníka dvacet let na Ruzyni, pak jsem se dozvěděl o tomto a začal jsem se o to zajímat. Přece jen se na Ruzyni zpřísnila bezpečnostní opatření a po dvaceti letech jsem už měl ponorku," líčí svoji cestu k práci hradního sokolníka, kterým je už šest let.
Na Pražském hradě sokolníci pracovali už v patnáctém a šestnáctém století, nicméně jejich náplň práce byla jiná. "Na sokolnictví je krásné to, že se 4000 let dělá pořád stejně a vždy se dělat stejně bude. Rozdíl je v tom, že před těmi šesti sty lety tady sokolník určitě neplašil holuby, jak to dělám já dnes," vypráví Ladislav Hokr.
Kromě plašení holubů, které je jeho prioritou, Hokr také pomáhá zabezpečit půdy před kunami, před nezvanými hosty brání i zahrady. "Hradební stěny jsou střeženy pohybovými čidly a policie pořád řešila, že jim tam někdo chodí. Vlítli tam a nikdo nikde. Nakonec jsme zjistili, že to byl jezevec," vypráví sokolník, co také "biologická ochrana" Hradu obnáší.
"Řešili jsme tedy, co s ním, a první možnost byla odchytit ho a převést se souhlasem do Lánské obory, protože si nemůžeme někde vypustit zvíře, ale nakonec jsme použili pachové zradidlo. Stačilo nastříkat vchody a jezevci si řekli, v tomhle smradu nebudeme, a odstěhovali se. Je to zajímavé, jezevec lesní a my ho máme uprostřed Prahy," popisuje neobvyklou událost Ladislav Hokr.
