Aktuálně.cz: Musela jste se ke kandidatuře od svého okolí nechat hodně přemlouvat?
Eva Zažímalová: Neformulovala bych to, že jsem se nechala hodně přemlouvat, to je takové, jakože se člověk nechá s odpuštěním ukecávat. Ale dlouho jsem o tom přemýšlela. Poprvé mě lidé oslovili s tím, že bych o kandidatuře měla uvažovat, asi před třemi lety. Když začalo přesvědčování přibývat, řekla jsem si: dobře, když mají pocit, že bych měla kandidovat, potřebovala bych cítit velkou podporu napříč Akademií věd. A pak když se ukazovalo, že bych podporu měla, žádné drahoty jsem nedělala.
Přemýšlela jste nad tím i tak, že se jako nová předsedkyně Akademie věd budete muset vzdát své vědecké kariéry?
Ano, velmi. Celý život pracuji experimentálně ve výzkumu a trvalo mi hezkých pár měsíců, než jsem se vnitřně srovnala s tím, že v okamžiku, kdy bych byla zvolena, to pro mě znamená konec vědecké kariéry. Nakonec tedy na konci tohoto roku končím s vedením laboratoře. Nechám si malý úvazek, nezavřu za sebou dveře, budu s nimi pořád v kontaktu, ale už ne jako jejich šéf.
Nejenže budete vyjednávat s vědci, ale často i s politiky. Jedna z vašich priorit je získat od nich víc peněz pro Akademii věd. A to výrazně, chcete zvýšit míru podpory ze třiceti procent nákladů až na sedmdesát. Jak to chcete udělat?
Politici jsou lidé jako kdokoliv jiný. A možná to zní naivně, ale věřím na to, že slušné chování a dobře připravené argumenty jsou nejlepší cesta k cíli. Ale je tady jedna věc, kterou si lidé moc neuvědomují – v okamžiku, kdy by Akademie věd přestala existovat, pro českou vědu by to znamenalo velký odliv mozků. Nejlepší lidé by našli bez problému uplatnění v zahraničí.
Jako další ze svých cílů uvádíte, že chcete přitáhnout mladé k vědě...
Dnešní doba není vědě tak úplně nakloněná, protože je to obtížná práce, která člověku nepřinese velké peníze. Studentům vždycky říkám, že pro vědeckou práci je potřeba velká míra odolnosti proti neúspěchu. Ono se někdy říká, že věda je 95 % of perspiration (pocení – pozn. red.) a 5 % of inspiration (inspirace – pozn. red.). Ono to tak opravdu je, člověk musí potit sádlo, aby dosáhl úspěchu a pak přišel nějaký skvělý nápad. To není pro současnou mladou generaci moc atraktivní. Celá společnost je čím dál víc nastavená na okamžitý úspěch a život v některých případech začíná připomínat sérii klipů.
Eva Zažímalová
Eva Zažímalová vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, získala vědeckou hodnost CSc. v oboru biologie, v roce 2013 byla jmenována profesorkou pro obor anatomie a fyziologie rostlin. Patří k nejuznávanějším českým vědkyním, její výzkum zaměřený na auxiny může mít využití například v zemědělství. V Ústavu experimentální botaniky Akademie věd (AV ČR) pracuje od roku 1983, v letech 2007-2012 byla jeho ředitelkou. Od roku 2004 vede v ústavu laboratoř hormonálních regulací u rostlin, pracuje také v Biologickém centru AV ČR. Jejím hlavním oborem je biochemie, molekulární biologie, cytologie a fyziologie rostlin. Je autorkou pěti desítek publikací, její práce byly citovány více než 1400krát. Akademii věd povede od března 2017.
Co chcete mladým nabídnout?
Je potřeba vytvářet pro ně dobré podmínky, nejen finanční. Je třeba také představovat lidem vědce jako lidi, ne jako více či méně pomatené osoby, které dělají něco, co je normálnímu člověku nepochopitelné. Spousta mých kolegů jsou velice zajímavé osobnosti s pestrými zájmy. Předseda Akademie věd Jiří Drahoš zpívá v pěveckém sboru, kolega z akademické rady je horolezec, jiný hraje v hudební skupině...
A co vy?
Já jsem neměla v poslední době moc času, jako dítě jsem zpívala, mám ráda klasickou hudbu. A mým velkým koníčkem je jízda na koni.
Máte svého koně?
Nemám, jezdila jsem dlouhá léta v Tělovýchovné jednotě Žižka Praha, měla jsem i cvičitelské zkoušky, takže jsem jezdectví učila. Když se narodily děti, s prvním jsem to zvládala, s druhým už to nešlo. Pak přišel rok 1989 a hektické změny, které se k tomu vázaly. Pak když už čas byl, nebyly peníze. Teď by byly peníze, ale nemám ten čas. Mě na tom vždycky hrozně bavil kontakt s konkrétním koněm. A když na to máte málo času, vynahrazuji si to tím, že máme doma kočky.
Ještě zpět k úkolům, které před vám stojí jako před novou předsedkyní Akademie věd. Vicepremiér Pavel Bělobrádek usiluje o to, aby vzniklo ministerstvo pro vědu. Jak se k tomu stavíte?
Mám na to názor v souladu s názorem pana předsedy a akademické rady. Pokud by mělo být ministerstvo hodnoticím, koordinačním a koncepčním orgánem, nelze proti tomu naprosto nic namítat. Dokonce si dovedu představit, že by pod to spadl management operačních programů. Naprosto nesouhlasím s tím, že by pod to ministerstvo měla spadnout Akademie věd nebo vysoké školy, to už by nebylo systémové řešení. Bude potřeba mluvit s poslanci a zjišťovat jejich názory a vysvětlovat jim naše stanovisko.
Je ještě něco, čemu se chcete ve své nové pozici věnovat, ale nezaznělo to?
Chtěla bych se hodně angažovat ve stmelování ústavů mezi sebou. Dnes jsou podle zákona samostatnými právnickými osobami. V některých případech to vedlo k odtrženosti ústavů od vedení Akademie věd, i v propojení mezi sebou jsou rezervy. Chtěla bych na ty ústavy častěji chodit, seznamovat se s tím, co dělají, a snažit stmelovat je dohromady. V poslední době na to nebyl čas, doufám, že bude klidnější období. Ráda bych vybudovala v kanceláři Akademie věd projektové oddělení, které by pomáhalo vybraným lidem, kteří mají dostatečnou vědeckou proslulost, aby mohli žádat o ty nejprestižnější vědecké granty.
Máte za sebou úctyhodnou vědeckou kariéru. Rádi bychom se vrátili k momentu, který vás učinil nejvíce známou, když jste byla šéfkou české části mezinárodního vědeckého týmu, který při zkoumání huseníčku rolního popsal jako první na světě vliv skupiny osmi bílkovin na auxin − klíčový hormon pro růst rostlin. Publikovali jste i v prestižním vědeckém časopise Science. Jak ta práce probíhala?
Trvala několik let, celou dobu jsme měli velice propracovaný model buněčných kultur, který jsme měli v té době v rukou jako jediní na světě. Použili jsme ho na to, že jsme vnášeli do buněčných kultur geny pro jednotlivé proteiny a sledovali jsme, co to s buňkami udělá. A měřili jsme, jak hormon přechází přes membránu z vnějšího do vnitřního prostředí buňky.
Je nějaký náznak využití vašich poznatků v praxi?
V zemědělství, při intenzivní zemědělské praxi, se používají herbicidy. Mnoho z nich je auxinových, takže když víme, jak funguje, můžeme tím ovlivňovat, jak je herbicid silný, nebo třeba na který typ rostlin může fungovat a na který ne.
Od mládí jste k tomuto zaměření tíhla? Měla jste ráda rostlinky, dělala jste si herbáře?
Vystudovala jsem biochemii a diplomovou práci jsem dělala na rostlinách, ale na jiném typu proteinu. Cíleně jsem nesměřovala k rostlinám, to byla shoda náhod. Když jsem končila studium na vysoké škole, tenkrát mi ještě za hluboké totality řekli, že nepřipadá v úvahu, abych uvažovala o tom, že bych mohla dělat postgraduální studium na fakultě. Přestože jsem měla červený diplom. Nebyla jsem z politicky spolehlivé rodiny, nebyla jsem členkou strany, tak mi řekli, že pokud vůbec někde bádat, tak na Akademii. Tak jsem se dívala, který ústav vypsal konkurz na aspiranturu, a na Ústavu experimentální botaniky vypsali téma, které mě zajímalo, tak jsem se přihlásila.
Co znamená, že jste nebyla z politicky spolehlivé rodiny?
Nebyli jsme přímo disidentská rodina, tatínek pracoval na Ústavu organické chemie a biochemie, byl pověřený vedením oddělení a v roce 1968 se hodně angažoval jako nestraník. A za tehdejší Český svaz vědeckých pracovníků byl zástupcem v Národní frontě. A když přišla v srpnu změna, žádnou z aktivit neodvolal, tak ho odstavili od všech vedoucích funkcí, zakázali mu cesty do zahraničí a tak dále. A přenášelo se to i na další generace.
Když jste byla malé dítě, jak jste se lišila od svých vrstevnic?
Primárně jsem se lišila výškou, ale to asi není to, na co se ptáte. Vždycky jsem patřila mezi premianty ve třídě, nikdy jsem se nemusela extrémně učit, byla jsem pečlivá.
Co vám šlo?
Matematika, chemie, biologie, fyzika… Mívala jsem samé jedničky, občas nějakou dvojku. Řekla bych, že nejméně nadaná jsem umělecky, třeba výtvarně, trošku válčím s jazyky.
Jsou typy dětí, u kterých se říká: to bude vědec. Působí třeba osamoceně, rád studuje po večerech…
Zpravidla jsem se od svých vrstevníků trošku odlišovala tím, že jsem, ač to tak možná nevypadá, výrazně introvertní. Nikdy jsem nebyla moc společenská, takže to mohlo vypadat, že se straním. Ale já jsem se nikdy nestranila, vždycky jsem dávala opisovat domácí úkoly.
Je ve vašem životě nějaká figura, která vás výrazně formovala? Někdo, komu vděčíte za to, kde jste teď?
Primární ovlivnění bylo ze strany mého tatínka, byl taky biochemik a odmalinka se mě snažil vést k tomu, abych byla zvědavá a o věcech přemýšlela. Ale nedělal to násilným způsobem. Já jsem byla zřejmě docela tvárné dítě, protože mi dělalo dobře, když jsem viděla, že jsem jemu a mamince udělala radost, že jsem přinesla jedničky na vysvědčení a podobně. Pak mě ovlivnili moji školitelé, ať už na vysoké škole, nebo v rámci aspirantury.
Kdo to hlavně byl?
Docent Milan Kutáček. Byl to velmi renesanční člověk, košatá osobnost, mluvil několika jazyky, byl široce vzdělaný, i humanitně. Zadal mi velmi dobré, nosné téma, a ve vlastní experimentální práci mi moc nepomohl, protože neznal metody a další věci, ale dal mi velký vhled a rozhled ve vědeckém světě a velice často jsme spolu mluvili o vědeckých hodnotách. Nebyla to vždycky selanka, my jsme spolu ve spoustě věcí nesouhlasili. V prvním roce aspirantury mi velice často nadával do nihilistů a anarchistů, ale nemyslel to zle. Vzájemně jsme se velmi ctili a mně bylo velmi líto, že v 89. roce poměrně brzy zemřel, a pořád na něj vzpomínám.
Proč vás označoval za anarchistku nebo nihilistku?
Měli jsme spory ohledně experimentální práce. Jemu se zdálo, že pracuji pomalu a mám málo experimentálních výsledků, a já jsem zase argumentovala tím, že ten experiment musím dvakrát třikrát zopakovat, abych si byla jistá. Tlačil, abychom něco publikovali, a já ho od toho zrazovala, že si tím ještě nejsem jistá. Ale to je normální, spíš by bylo divné, kdybych před ním stála v pozoru a říkala "Ano pane docente, jak myslíte, pane docente". To mi není vlastní.
Jako nová předsedkyně se asi neubráníte tomu, že se bude zdůrazňovat, že jste žena, už druhá v čele Akademie věd, po Heleně Illnerové. Jak se vám pohybuje v prostředí, kde je převaha mužů?
V tuto chvíli je v Akademii věd něco mezi dvaceti třiceti procenty žen, v Akademické radě jsou ze sedmnácti lidí čtyři ženy. Nikdy jsem to tak ale nevnímala. Když se s někým bavím, není to na úrovni "muž, nebo žena", ale co kdo zná nebo umí. A měla jsem vždycky štěstí, že buď na to nejsem moc vnímavá, nebo jsem se pohybovala v prostředí, kdy s tím nebyl problém.
Jako žena jste ale zažila nelehkou situaci, když jste se musela starat o svého syna, který měl těžkou cukrovku. Měla jste oproti jiným velký hendikep, že jste se v devadesátých letech nevěnovala vědě naplno, protože jste pečovala o svého syna. Jak na tu dobu vzpomínáte?
U syna se projevila cukrovka prvního typu, když mu byly čtyři roky. Bylo potřeba mu několikrát denně píchat inzulin, měřit obsah glukózy v krvi a podle toho dávkovat jídlo. Když byl malý, nebylo možné ho spustit z očí, vstávala jsem i v noci. To bylo hodně těžké období. Do dalších roků mi dalo výdrž, houževnatost, přeskupila jsem si životní hodnoty. Když nejde o život, nic tak zásadního se neděje. Ale syn je teď dospělý a prošel tím s co možná nejmenšími zdravotními ztrátami. Byla to těžká doba, občas mi maminka nebo někdo z rodiny pomohl, ale největší zátěž je vždycky na matce.
Jak jste se zvládala držet ve vědě a nevypadnout z oboru?
Manžel na mě tenkrát dost tlačil, abych zůstala úplně doma, což jsem tehdy nechtěla. Ale měla jsem velké štěstí, že jsem měla na ústavu velkou podporu. Náš tehdejší ředitel, pan doktor Velemínský, byl strašně chápavý a hodný člověk a myslím si, že i věřil tomu, že je ve mně nějaký vědecký potenciál, takže mi vycházel vstříc a já jen doufám, že jsem to potom ústavu vrátila.
Takže jste měla zmenšený úvazek?
Neměla, vědu nemůžete dělat na zmenšený úvazek. Nemusela jsem být fyzicky v práci po celou pracovní dobu. I teď mají někteří lidé pocit, že se věda může dělat od osmi do šestnácti třiceti. To nejde, musíte se přizpůsobit práci. Ale je spousta činností, které můžete dělat doma. Řekl mi, že můžu doma studovat literaturu, psát protokoly, rozmýšlet si práci. V tomto smyslu mi strašně moc pomohl.
Ve srovnání s ostatními vědci jste vy biochemici a přírodní vědci mimořádně úspěšní v kandidatuře do čela Akademie věd. Čím to je?
Statistik by vám řekl, že je to příliš malý vzorek, aby se z toho daly dělat statistické závěry. Řekla bych, že je to shoda okolností. Ale je zajímavé, že z předsedů, pokud do toho počítám i sama sebe, tři vystudovali stejnou fakultu a dokonce i katedru – kromě mě ještě Helena Illnerová a Václav Pačes. Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, katedru biochemie. Ale to je náhoda.
Takže se nedá říct, že to odráží i fakt, že jde o jeden z oborů, v němž jsou čeští vědci nejúspěšnější?
U nás je chemie hodně rozvinutá a věnuje se jí hodně lidí, takže potenciální základna je velká. Takže když to řeknu jednoduše, je z čeho vybírat.
