Praha - S dnešním velitelem bývalé dělostřelecké tvrze Adam (unikátním skladem české armády) procházíme rozsáhlým podzemím, které vzniklo za pouhé dva roky (1936 až 1938). A nelze se ubránit úvahám o tom, co bylo a mohlo být při obraně republiky před osmdesáti lety v září 1938.
Adam je i po osmdesáti letech od svého vzniku stále utajovanou - tudíž i tak trochu tajemnou - stavbou. "Cizinci" jsou do ní vpouštěni jen zcela výjimečně. Navíc až po důkladné prohlídce vojenskými policisty.
Měli, či neměli jsme se před osmdesáti lety bránit? Měla, či neměla armáda bez boje vyklidit jedinečné pohraniční opevnění - byť ne vždy a všude dokončené?
Zajímavý je názor současného velitele Adamu. "Vlastenectví tu dostalo před osmdesáti lety na pr… Lidé byli odhodláni republiku bránit. Tak ohromné úsilí, které bylo do vybudování této tvrze vloženo! A všechno přišlo vniveč. A samotná tvrz? Je to obdivuhodné stavební dílo, které slouží obraně země spolehlivě dodnes," říká velitel skladu v tvrzi Adam v hodnosti majora (jeho jméno ani snímek nemohou být kvůli utajení zveřejněny - pozn. red.).
O zdejším nepopiratelném "geniu loci" hovoří i ostatní pracovníci této někdejší dělostřelecké tvrze. Ale také o hrdosti, že pracují v historicky unikátním a dodnes špičkovém skladu vojenského materiálu. Objektu, k němuž se tak jako k ostatním čs. pohraničním pevnostem vážou i po osmdesáti letech silné emoce, ale také frustrace ze zmařených nadějí a obětí předků.
Nahlížíme do jednotlivých sálů a chodeb tvrze, ubikací, velitelských stanovišť, jídelny, nemocnice anebo skladišť munice. Míjíme studny s prameny podzemní vody, z níž se tu vaří vynikající "pevnostní kafe". A to vše dvaapadesát metrů pod povrchem stejnojmenné hory. Tedy nic pro klaustrofobiky.
Historik Petr Kovář, autor grafických webů tvrzí Adam a Smolkov, říká: "Jde o monumenty, které si zaslouží naší úctu. Ostatně i proto se o ně starají stovky nadšenců. Vzdávají tím úctu technickému umu našich předků. Československé opevnění bylo totiž v mnoha ohledech na světové špičce."
S tím souhlasí i vedoucí Muzea tvrze Hanička Pavel Minář, původním vzděláním stavař. "O obdivuhodném díle mluvíme i proto, že třeba tvrz Adam anebo Hanička by dnes za tak krátkou dobu nevznikly. V těch šibeničních termínech a za ty prostředky by to už nikdo nebyl schopen postavit. Vyplývá to i z dochovaných stavebních deníků," říká.
Bunkry by měly být i podle Pavla Mináře zachovány jako svědectví doby a umu českých projektantů a stavitelů. Nelíbí se mu ale dokonalé zařizování bunkrů, protože v roce 1938 tak skvěle vybaveny nebyly. "Lidé pak získávají falešný dojem, že jsme byli perfektně připraveni se bránit… a ono tomu tak nebylo. Návštěvníkům pevnostních muzeí je proto nutné vysvětlovat, že skutečná vybavenost objektů těžkého opevnění byla ve skutečnosti, bohužel, jiná."
Ústup z opevnění? Nejhorší den v mém životě, říká velitel srubu
Pro poručíka Františka Stehlíka, někdejšího velitele izolovaného pěchotního srubu K-S 48 "Nad silnicí" nedaleko tvrze Adam, patřily dny kolem Mnichova i s odstupem mnoha desetiletí k nejhorším v jeho životě.
"Poslechli jsme rozkazy nadřízených, protože jsme k tomu byli vychováváni. Poslechli jsme rozkazy, protože nám to nařizovali. Přitom jsme byli připraveni vést boj až do úplného konce i za cenu sebeobětování. Dnes to vypadá možná zvláštně, ale my jsme tehdy tento požadavek nebrali jako něco výjimečného. Byli jsme mladí, sebevědomí důstojníci svobodné a demokratické republiky, pro kterou jsme byli připraveni přinést jakoukoliv oběť," říká Stehlík. (citace s vědomím autorů publikace "Hraničáři od Adamovy hory", historiků Eduarda Stehlíka a Martina Vaňourka - 2003)
Poručík Stehlík i s dalšími důstojníky pevností v Kladské kotlině (velení armády ji považovalo z hlediska obrany ČSR za nejvíce zranitelnou - pozn. red.) byli srozuměni s tím, že právě na nich bude ležet hlavní tíha obrany. Že to budou právě oni, kdo bude na samé čs. hranici vzdorovat nejtěžšímu náporu nacistických divizí. "A byli jsme přesvědčeni, že republiku ubráníme! Ubráníme, nebo padneme. Jinou možnost jsme si nepřipouštěli," dodal Stehlík.
I desítky let poté si jasně pamatoval pocity, které ho při opouštění pevnosti zcela ovládly: "Vztek, zloba, nenávist. Všechno se to ve mně mísilo. A kluci z mého pěchotního srubu na tom nebyli lépe. Jejich vztek se zpočátku v několika případech obrátil i proti nám, velitelům. Padaly věty jako: 'Co si to na nás vymýšlíte za nesmysly, to není možné!'"
Třeba vojín Josef Motyčka z tvrze Adam vzpomínal na tyto chvíle jen velice nerad. "Tolik odhodlání, které nakonec vyznělo úplně naprázdno… Nesmíte se na mě zlobit, ale k těmto okamžikům se už nechci vracet!" říkal.
Generál Šedivý: Bránit jsme se měli. Ve válce bychom pak tolik nekrváceli
V již tradiční diskusi o tom, zda jsme se měli, či neměli před osmdesáti lety bránit, je nekonvenční názor bývalého náčelníka Generálního štábu Jiřího Šedivého. Připomíná, že ve druhé světové válce zahynulo kolem 360 000 Čechoslováků, což jsou (na počet obyvatel) jedny z největších ztrát.
"Pokud bychom se v roce 1938 bránili útoku wehrmachtu, ztráty bychom měli nepochybně obrovské. Šlo by o krvavou a urputnou řež, v níž bychom se bez pomoci Spojenců nakonec neubránili. Ani v tom případě by ale naše oběti nepřevýšily oněch 360 000. Určitě by byly menší. Navíc vojáci, kteří po obsazení Čech a Moravy vstoupili do hnutí odporu, by potupně neumírali v plynových komorách či v sekyrárnách, nýbrž v boji, kdy měli mnohem větší šanci přežít. Politici měli v roce 1938 vojákům říct: 'Dělejte, co umíte. Dělejte svou práci,'" hodnotí generál poměry před 80 lety.
Ze statistik kromě toho vyplývá, že velení československé armády mělo v druhé světové válce tak velké ztráty na životech, jako kdyby vojsko prošlo těžkým válečným konfliktem. Lapidárně řečeno: nacisté vyvraždili v koncentrácích téměř celou československou armádní elitu.
A Jiří Šedivý přidává další zajímavý postřeh: "Pokud by českoslovenští politici neakceptovali mnichovskou dohodu a nenařídili vojákům vydat pohraniční pevnosti bez boje, určitě by to nerozpoutalo hned druhý den válku."
Generál je dokonce přesvědčen, že vzhledem k velké mezinárodní prestiži a síle čs. armády by Velká Británie s Francií nenechaly Československo na holičkách. A napadení Polska je podle něj zcela jiný případ.
Stejný názor vyjádřil mimochodem v pamětech i britský premiér Winston Churchill. Druhá světová válka, ale i období po ní by v tom případě vypadaly podle historiků zcela jinak.
"Mnichov v nás obludným způsobem cosi zlomil a my jsme se z toho nedokázali vzpamatovat," svěřil se velitel pěchotního srubu poručík Stehlík. "Byli jsme živí, mohli jsme odejít. Ne však jako hrdí vojáci, ale jako vyvrhelové a zbabělci. Zbabělci, které z nás udělali naši spojenci a naše vláda, která jim k tomuto hanebnému kroku dala požehnání. Dalo nám nadlidské úsilí přesvědčit vojáky o tom, že z objektů skutečně musíme odejít, že to jinak nejde," dodává.
Poručík dělostřelectva Jindřich Stach z tvrze Adam na toto téma historiku Martinu Vaňourkovi řekl: "Mezinárodněpolitická situace se v září 1938 stále zhoršovala. Věděli jsme, že se válka blíží, ale nebáli jsme se. Věřili jsme našemu opevnění. Když jsme viděli ty mohutné zdi, masivní kopule, moderní zbraně, nemohli jsme nevěřit. Věřili jsme však v první řadě sami sobě. Byli jsme přesvědčeni, že nás nikdo nezdolá."
Historik: Zachvácení českého pohraničí Hitler "ukecal hubou", ve skutečnosti zaútočit nechtěl
"Ale proti čemu jsme se měli bránit, když na nás nikdo nezaútočil?" kontruje provokativně historik Eduard Stehlík, šéf odboru pro veterány ministerstva obrany. I na základě studia německých archivních dokumentů dospěl k názoru, že Adolf Hitler v září 1938 na Československo zaútočit nechtěl. "Ale vymyslel si to tak, že zachvácení českého pohraničí 'ukecá hubou'. A to se mu podařilo."
Pokud by Hitler přesto šel v září 1938 do vojenské konfrontace s Československem, tak by to podle Stehlíka přineslo i wehrmachtu obrovské lidské ztráty, které by německá veřejnost po nekrvavých vítězstvích při obsazování Porýní či Rakouska jen těžko akceptovala.
Přičemž už anexe Rakouska byla po vojenské a organizační stránce pro stále ještě nepřipravený wehrmacht katastrofou: nebojovalo se sice při ní, ale jednotky wehrmachtu přesto nekoordinovaně bloudily Rakouskem, nefungovalo spojení. Jestliže by se tedy rakouský bundesheer postavil na odpor, tak by to podle historiků vyústilo v oboustranný masakr. Což si velení wehrmachtu dobře uvědomovalo. Podobný rakousky zmatek si proto při útoku na Československo už nechtělo zopakovat.
V září 1938 nebyl zkrátka a dobře wehrmacht na válku s Československem připraven, jakkoliv ji plánoval. Německá armáda prošla jen v letech 1935 až 1938 čtyřmi velkými reorganizacemi. Musela navíc do své struktury začlenit rakouský bundesheer. "I tohle přinášelo Němcům velké problémy," připomíná historik Stehlík.
Jeden z nejlepších stratégů druhé světové války, nacistický maršál Erich von Manstein, v roce 1938 varoval: "Základem německého nástupu proti 'Tschechei' je myšlenka operačního překvapení, aby se tím na počátku zajistila převaha, nutná k rychlému úspěchu, převaha, kterou jinak proti plně mobilizovanému českému vojsku nemůžeme dosáhnout…"
Hitler však podle historika Václava Kurala nutně potřeboval bleskové vítězství pro bleskovou válku, do níž by se Francie s Británií nestačily vmísit. Proti Československu měl k dispozici jen aktivní divize "Fridensheer", s nimž byla čs. armáda početně v rovnováze.
Stojí za připomenutí, že prezident Edvard Beneš měl v době kapitulace ujištění hlavního štábu o schopnosti čs. armády odolávat po dobu několika týdnů náporu armády nacistického Německa a jeho spojenců. Ve hře tudíž byla i příprava vojenského puče proti Hitlerovi, jemuž se podle Václava Kurala v českých či dobových kalkulacích, ale i v historických studiích nevěnuje stále patřičná pozornost.
Rozhodným a vlivným odpůrcem české války v Hitlerově pojetí a režii byl navíc v roce 1938 i náčelník německého generálního štábu Ludwig Beck (za účast na atentátu na Hitlera z 20. července 1944 byl přinucen k sebevraždě, pozn. red.), jakkoliv rovněž on s útokem na Československo někdy v budoucnu počítal.
Wehrmacht by tedy do Československa nepřijel podle historiků na kytičkových kobercích, jak s oblibou říkali sudetští Němci, ale za cenu krvavých ztrát. Ostatně i němečtí historikové nastolují ve svých studiích otázku: Co by při útoku na Československo udělaly velké ztráty Němců s postavením Adolfa Hitlera?
Nacisté například při tažení Polskem až zoufale utajovali počty svých padlých. A že jich podle statistik nebylo málo. Přestože šlo už o jiný, akceschopnější wehrmacht.
S vyklizením tvrze Adam mám spojené odporné vzpomínky, nikdo mě tam už nedostane, říká hraničář
Historik Eduard Stehlík měl to štěstí, že mluvil s více než s třemi stovkami důstojníků z čs. pohraničního opevnění, se stavbyvedoucím tvrze Adam Karlem Šaferem, ale i se syny jejího projektanta Čestmíra Langa. Charakterizuje je jako vlastence, kteří milovali republiku.
"Při všech problémech při budování pohraničního opevnění byli ti lidé přesvědčení, že obrana by měla smysl. Uvědomovali si, že republiku buďto zaštítí, anebo nacisty před útokem alespoň odradí. Jejich hlavním úkolem v pevnostech bylo neustoupit, třebaže si uvědomovali, že budou obětováni, že v nich zemřou," listuje záznamy historik.
A rovněž on popisuje situace, při nichž ostřílení vojáci i po desítkách let při vzpomínce na ústup z pevností brečeli. "Seděli přede mnou osmdesátiletí chlapi a pláčem se jim třásla ramena. Jednomu z hraničářů jsem nabízel, že ho k jeho pevnosti dovezu. Odmítl. 'Nechci tam. Tam už se nikdy nevrátím, nevkročím tam. Mám s pevností spojené tak odporné vzpomínky, že už mě tam nikdy nikdo nedostane.' A přitom od ní bydlel jen patnáct kilometrů," vypráví Stehlík.
Historik je přesvědčen, že Československo se nemohlo nacistickému wehrmachtu (citelná byla zejména převaha luftwaffe) dlouhodobě bránit. "Avšak bránit jsme se přesto měli," míní.
Samotnou tvrz Adam pak označuje za "naprosto impozantní dílo v relativně malé hoře s obrovským množstvím objektů a skladů".
Není prý na škodu připomenout slova náčelníka hlavního štábu Ludvíka Krejčího z memoranda ze září 1938, v němž apeloval na československé politiky: "Německo nemá tak velkou vojenskou sílu, kterou nám vyhrožuje. Na válku zatím připraveni nejsou. Jen vyhrožují. Nadešla osudová doba našeho národa, která si žádá osudových rozhodnutí. Cílem Německa je Černé moře. Pro náš národ nebude slitování, nebude-li se bránit, bude bídáckým a všemu lidství se příčícím se způsobem vyhlazen. Když zemřít, tak čestně."
Sebemrskačství? Češi k němu nemají důvod
Mnichov byl podle historiků i pamětníků obrovskou potupou, ponížením celého národa. Češi se Slováky ho prý ale přesto odčinili v bojích na západní i východní frontě, na Středním východě, ale i v domácím odboji. A byly jich desetitisíce.
"Vojáky jsme měli téměř všude - na rozdíl od jiných evropských zemí. A na rozdíl od těchto zemí Češi nebojovali na straně nacistů ve formacích SS. Nizozemci měli například deset tisíc mužů ve Velké Británii, avšak 25 000 jich sloužilo pod praporem SS. A totéž platilo o Francouzích, o pobaltských zemích ani nemluvě," připomíná Eduard Stehlík.
I návštěva tvrze Adam proto vyvolává otázky: Jací vůbec byli naši předkové, a jací a proč jsme tudíž dnes my?
O českém charakteru svědčí koneckonců i vyznání desátníka Josefa Hartmana, velitele telegrafní ústředny tvrze Adam: "Věděli jsme, že obrana nedokončených srubů přináší velká rizika, ale nepanikařili jsme. Byli jsme se připraveni bránit - za všech okolností."
Rovněž poručík Karel Pyšný, velitel pěchotního srubu K-Am-S 39 Hodek z tvrze Adam říká, že "nějakou dobu bychom soustředěnému nepřátelskému útoku na tvrz odolávat dokázali, ale dlouho bychom se neudrželi".
"Přesto nikdo z nás ani v náznaku nehovořil o možnosti opustit objekty bez boje, vzdát se, kapitulovat. Byli jsme připraveni na vše. Počítali jsme s tím, že při obraně tvrze pravděpodobně padneme. Nikdo však nepanikařil, nezoufal. To, co mělo přijít, jsme očekávali naprosto pevní a odhodlaní. Po vyhlášení mobilizace si kluci posedali po bedýnkách s municí a psali dopisy na rozloučenou. Všichni do jednoho jsme byli ochotni za republiku padnout a najednou tohle! Začali jsme uvažovat o tom, že na tvrzi zůstaneme a budeme se bránit bez ohledu na to, co si pánové v Mnichově dohodli," tvrdil Pyšný.
Co by bylo, kdyby… Má to vůbec smysl?
Československý armádní rozpočet byl celá dvacátá a i v počátku třicátých let minulého století drasticky seškrtáván téměř na všem. Generál Jiří Šedivý se domnívá, že jde o situaci ne zcela nepodobnou dnešku.
Ani obrovské obranné úsilí na konci třicátých let pak již čs. armádu nedokázalo připravit na válku či k odražení wehrmachtu. Československu scházel přitom podle oslovených odborníků pouhý rok k dokončení přezbrojení armády a také hlavních dělostřeleckých tvrzí, jako je Adam. Jako jediný měl mimochodem hned dvě dělostřelecké tvrze. A když si na nich pak dělostřelci wehrmachtu zkoušeli účinnost nejtěžších ráží, s překvapením zjistili, že pevnosti odolávají i jejich nejtěžším kalibrům.
Pokud by českoslovenští politici v čele s prezidentem Edvardem Benešem odmítli diktát mnichovské smlouvy, tak by morálka a sebevědomí národa vypadaly dnes podle ředitele rokycanského Muzea na demarkační linii Františka Kocha zcela jinak.
"Němci proti nám mohli postavit 42 divizí, ostatní měli dislokované na své jižní hranici na takzvané Siegfridově linii. My jsme měli k dispozici 39 špičkových divizí a za opevněním navíc tanky s dělostřelectvem," připomíná namátkou Koch.
Avšak ani on nemá příliš rád úvahy na téma: co by bylo, kdyby… Jediné, co může mít podle Kocha smysl, je chyby předků neopakovat a vzít si příklad z těch, kteří v krizových chvílích historie Československa obstáli. Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy proto připomíná slova spolupracovníka diverzní paraskupiny Bivouac (František Pospíšil, Jindřich Čoupek, Libor Zapletal - pozn. red.), lékaře Milana Zapletala, vězně několika nacistických koncentračních táborů: "Mělo se válčit, třebaže nás spojenci opustili. Třebaže nás nutili ke kapitulaci, protože jinak budeme viníky války."
Vězeň komunismu matematik Josef Hošek k tomu dodal, aniž by prezidenta Edvarda Beneše a jeho vládu odsuzoval: "Pokud by byli křesťané, tak by si uvědomili, že v lidském životě jsou větší hodnoty než uchování života. Hodnoty, za něž je třeba položit život. Vznik a vybudování vlastního státu měly větší hodnotu než oběti při jeho obraně. Bojovat se tedy mělo."
Video: Režisér Petr Zelenka o svém filmu. "Mnichovská zrada? Je to tragický mýtus, dohoda byla diplomatické vítězství, které nechápeme. Od Mnichova stále hledáme za hranicemi zlo."
