Lidice/Terezín - První příběh se odehrává v červnu 1942 v Lidicích, kde dosluhuje třiasedmdesátiletý farář Josef Štemberka. Odchází do důchodu, na stáří si se svými neprovdanými a rovněž hluboce věřícími sestrami postavili venkovské sídlo. Jeho nástupce ho prosí, zda by nemohl ještě tři dny přesluhovat, že se nestačí včas přestěhovat. Starý farář souhlasil, vždyť co to je tři dny? Bohužel jedním z těch dnů byl i tragický 10. červen 1942.
Josefa Štemberku zastihla zpráva, že němečtí vojáci obklíčili Lidice, 9. června večer, když byl zrovna v Kladně. I přes varování, aby se do vesnice rozhodně nevracel, neváhal ani chvíli a vydal se na cestu zpět. Nedovedl si představit, že by své farníky, které symbolických třiatřicet let křtil, oddával či zpovídal, v nejtěžší chvíli opustil.
"Můj prastrýc Josef Štemberka přišel do Horákova statku, kam Němci shromáždili všechny muže. Pohovořil s nimi před popravou, připravil je na tu situaci, probral s nimi všechny poslední věci, modlil se s nimi," líčí jeho praneteř, výtvarnice Ludmila Lojdová, jež svými vzpomínkami pomáhala historikovi Pavlu Taussigovi sepsat kapitolu Lidický pan farář v knize Neznámí hrdinové - Překvapivé příběhy.
Z historických pramenů je doloženo, že muži šli díky farářovi na popravu vyrovnaní a beze strachu. Josefu Štemberkovi chtěli Němci dát coby letitému katolickému duchovnímu milost. On ji však odmítl, jeho hrdost nacisty rozběsnila.
"Byl to opravdu ošklivý konec. Esesáci s ním pak zacházeli velmi hrubě, kopali ho, bílé roucho měl roztrhané," vypráví se slzou v oku Ludmila Lojdová. "Přesto celá rodina byla vždycky na jeho rozhodnutí nesmírně hrdá. Ani si nedovedu představit, že bychom žili s pomyšlením na to, že náš "strejček Osi" (zkomolenina jména Josif, což je rusky Josef - pozn. red.) by nechal své lidi napospas nacistickému řádění."
Publicista Pavel Taussig přidává ještě jedno svědectví terezínských Židů: "Ti lidé byli vyhublí a hladoví, kopali hromadný hrob ve dne a v noci, za celou dobu měli jen krajíček chleba s margarínem. Dozorce jim řekl, že se mohou najíst z jídla, co si s sebou nesli lidičtí muži při cestě na šichtu. Třebaže padali hlady, nikdo si nevzal ani kůrku."
Církev v čele s kardinálem Dominikem Dukou již několik let usiluje o blahořečení faráře Josefa Štemberky.
Po laně na svobodu
Druhý příběh se začal odehrávat o pouhý měsíc později, v červenci 1942, tentokrát přímo v Terezíně. Mezi mnoha jinými dívkami tam byla transportovaná i dvacetiletá Emilie Fischerová-Černá. Když jí bylo šestnáct, zemřela jí matka, o rok později i otec. Před svou smrtí jí určil za poručníka jejího švagra - manžela její sestry, Karla Saffina.
Ten vzal své poručnictví skutečně zodpovědně. Když dívku odvezli, seznámil se na terezínských šancích s další deportovanou dívkou, Věrou Glückaufovou-Liškovou, jež zde pásla kozy a ovce. Přes ní doručoval Emilce psaní i balíčky. Věra se i pro další lidi stala spojkou mezi střeženým ghettem a okolním světem. Když se Saffin dozvěděl, že má být švagrová zařazena do transportu do Osvětimi, rozhodl se k zdánlivě bláznivému nápadu. Ten však i díky Věřině statečnosti vyšel.
Věra nejprve postupně odnášela Karlovi její osobní věci, aby po ní v ghettu nic nezůstalo. Jako pasačka se mohla volně pohybovat v zahradách pod šancemi. Tam pak jednou večer tajně odvedla Emilku a přivázala ji na lano. Saffin ji pak pomocí kladky a lana omotaného kolem pařezu vytáhl nahoru na šance.
I další chvíle připomínaly spíše dobrodružný film. Emilie Fischerová se chvatně převlékla a odbarvila si vlasy, nocí šli pěšky do Bohušovic na vlak. Zastavila je hlídka, ale naštěstí je pustila dál. Dojeli v pořádku až do Prahy, kde pro ni měli její sestra a manžel Karel Saffin zbudovaný důmyslný úkryt za věšákovou stěnou. Zde přečkala až do konce války, tedy dlouhé tři roky.
Po konci války se osudy dvou terezínských hrdinů potkaly: Věra Glückaufová-Lišková neměla kam jít, proto využila nabídky Karla Saffina, a než si našla vlastní byt, bydlela u něj. V bytě, kde za války schovával Emilku.
"To, co udělal Karel Saffin, považuji za fanfarónství v tom nejlepším slova smyslu. A oceňuji i jeho provedení, že vytáhl svou švagrovou z terezínského ghetta zrovna na její svátek, 24. listopadu 1942," říká k příběhu Pavel Taussig.
Na křtu jeho knihy Neznámí hrdinové byli kromě Ludmily Lojdové také potomci obou kamarádek z Terezína: Helena Černá a Věra a Pavel Liškovi.
"Já jsem na svou maminku hrozně hrdý. Ona na těch terezínských šancích při každé předávce riskovala pro dobro jiných svůj život," říká Pavel Liška.
"Nedovedu si představit, že bych něco podobného dokázala," dodává Věra Lišková mladší a připomíná další maminčino hrdinství. Němci si ji chtěli v Terezíně nechat na pasení dobytka, ona se však dobrovolně přihlásila do transportu do Osvětimi, s nímž odjížděla její matka. Ta ovšem v Osvětimi zemřela, Věra prošla ještě dalšími dvěma koncentračními tábory.
