Když jste před rokem nastoupil na úřad vlády do oddělení pro strategickou komunikaci, říkal jste, že se snaha vlády o čelení dezinformacím dala do pohybu. Nyní odcházíte, byla to jen iluze?
Přišel jsem ve chvíli, kdy vláda jmenovala Michala Klímu jako zmocněnce pro dezinformace a po ruské invazi na Ukrajinu to deklarovala jako prioritu. Nastoupil jsem s tím, že budu navrhovat řešení a pomáhat je uvádět do praxe. Dnes pozice zmocněnce neexistuje a vůle něco dělat spadla na nulu.
Pro mě bylo obtížně navrhovat řešení toho, jak se proti něčemu bránit, když se stát bránit vlastně nechce. Nepřišel jsem jen ohřívat židli do hezké kanceláře ve Strakově akademii, moje role by tam byla zbytečná.
Bylo to tak celou dobu, nebo vám ta snaha začala připadat zbytečná až teď?
V posledních týdnech. Dlouho jsem si myslel, že se něco bude dít a že se ještě něco změní. V posledních týdnech ale jasně vyplynulo na povrch, že tato vláda toho s dezinformacemi moc neudělá.
Současný kabinet Petra Fialy z ODS tedy brzdí čelení dezinformacím?
Spíš se toho zalekl. Z dezinformací i z toho slova samotného se stalo hodně toxické téma, kterého se většina politiků bojí dotknout, protože má strach, že se spálí. Za prvé kvůli tomu, že je obklopeno dost hysterickou veřejnou debatou. A za druhé kvůli tomu, že jsme jako odborná veřejnost nezvládli debatu nasměrovat tam, kde by dávala smysl, a nechali ji sklouznout k tématu boje s dezinformacemi. To je ale jenom malý výsek skutečné velké výzvy, jak naučit stát fungovat v informačním prostředí 21. století, jak být odolnější, jak umět komunikovat, jak rozpoznat hrozby.
Ve vládě má klíčovou roli ODS. Jak vnímá důležitost čelení manipulacím?
To je otázka na ně. Já si nemyslím, že by tomu někdo z vlády aktivně bránil. Myslím, že se to trochu přeceňuje. Spíš tam není nikdo, kdo by si to vzal jako svoji prioritu, věc, za kterou bude bojovat. A tu se snažil tlačit na 200 procent. Jen tímto způsobem by bylo možné něčeho dosáhnout. Je tam pár lidí, kteří tomu věří, ale vláda rozhoduje jako kolektivní orgán. Myslím, že tam dohromady není vůle nebo vláda není schopna se dohodnout.
Jde tedy spíše o selhání politiků než systému?
Nejen, na vině je i byrokracie, protože většina snah je vždy výsledkem spolupráce politiků a úředníků. Na základě mojí zkušenosti zevnitř je stát extrémně špatně vybavený k tomu, aby byl schopný reagovat na problémy, jako jsou dezinformace. A k tomu chybí i ta politická vůle. Když máme špatně nastavený systém, je politické vůle potřeba strašně moc proto, aby bylo možné ten systém přervat tlakem seshora, protože se změnám urputně brání.
Politické zaleknutí bylo možná až moc silné. Myslím, že většina voličů vládních stran chce, aby se agendě bezpečnostních hrozeb a dezinformací úřady věnovaly.
Poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, na kterého boj s dezinformacemi po odvolání zmocněnce Michala Klímy přešel, řekl Deníku N, že vlastně neví, co jsou dezinformace, a tudíž nemůže vědět, jak s nimi bojovat. Co takové vyjádření znamená?
Myslím, že Tomáš Pojar jako poradce pro národní bezpečnost je jeden z nejkompetentnějších lidí, které má stát k dispozici. Řeší ale všechno od zahraniční politiky přes bezpečnost, obranu až po koordinaci zpravodajských služeb. Je to jeden člověk bez většího aparátu a dezinformace jsou jednou z mnoha agend, které spadají do jeho působnosti. A je to jenom poradce, nikoliv politik, nemá výkonné ani rozhodovací pravomoci. Může navrhovat řešení, ale pokud ve vládě není vůle je zavést, poradce s tím nic neudělá.
Dominik Presl
Analytik zaměřující se na dezinformace, strategickou komunikaci a propagandu. V posledním roce měl na úřadu vlády na starosti čelení dezinformacím, letos v červnu se ale rozhodl odejít. Do února pracoval pod zmocněncem pro dezinformace a média Michalem Klímou v Oddělení strategické komunikace. Poté, co vláda Klímovo místo zrušila, přešel k poradci pro národní bezpečnost Tomáši Pojarovi.
Před svým angažmá pro stát působil v think-tanku Asociace pro mezinárodní otázky, kam se nyní vrací. Studoval na Univerzitě Karlově a následně i na Oxfordské univerzitě, kde získal magisterský titul.
Kdy uvidíme důsledek toho, že se v čelení dezinformacím, případně hybridním hrozbám nic neposunulo?
Jde hlavně o trend. Dnes jsme ve stejné situaci jako před nástupem současné vlády. Jdeme proti západnímu trendu, jdeme zpátky. Měli jsme pozici zmocněnce, který navrhl strategický dokument, ale to se smetlo ze stolu. Vývoj ve většině západních zemí jde naopak směrem, že si státy uvědomují, jak je stále důležitější fungovat v informačním prostředí a být schopný identifikovat hrozby a reagovat na ně.
Děje se to všude, nejen jako tradičně ve Skandinávii či Pobaltí. I státy jako Polsko mají alespoň někoho, kdo je čelením dezinformacím pověřený. Ve Francii zakládají vlastní instituce, které se tématu věnují. A na druhém břehu stojíme my. To, co jsme začali, jsme zase rychle vzali zpátky.
Vláda si patrně uvědomuje, že zaostáváme. V únoru schválila analýzu, ve které konstatuje, že Česko není připraveno čelit závažné dezinformační vlně.
O to právě jde, vláda to jen pojmenovává. Přijala dokument, který říká, že nejsme připraveni bránit se dezinformacím. A ve stejný den zrušila pozici zmocněnce, který měl přinést řešení. Je to tragikomické. Analýzu máme, ale nejsme schopni začít problém řešit.
Odcházíte do nevládního sektoru. Neprcháte z boje o naplnění cílů, po kterých voláte?
Kdybych si myslel, že moje další angažmá pro stát bude mít jakýkoliv pozitivní přínos, neodcházel bych. Ale v momentě, kdy jsem zjistil, že úřad vlády se tématu věnovat nechce a poměrně aktivně se mu brání, došlo mi, že bych přínosem nebyl. Větší přínos mohu mít v think-tanku, který má zvenku navrhovat řešení politikům, kteří je mohou prosadit.
Věříte tomu, že je politici budou poslouchat?
Je to běh na dlouhou trať. Nezbývá než znovu a znovu vysvětlovat, o co jde a jak to řešit. Ve všech vládních stranách jsou lidi, kteří tématu věří. Jenže ve vládě pěti stran je těžší se na něčem shodnout. Jsem ale přesvědčený, že nějaká další bude donucena dezinformace začít brát vážně a začít do toho investovat.
Buď budeme poslední evropská země, která je úplně ignoruje, a začne nám to připadat hloupé, nebo se stane nějaký průšvih, který nám nedá na výběr. Problém je, že se to stane ve chvíli, kdy bude pozdě. Budeme mluvit o tom, proč se to neudělalo v době, kdy byla ještě šance.
