Před 70 lety, 26. června 1954, do tábora v Kengiru vjely sovětské tanky a svými pásy povstalce rozdrtily, muže i ženy. Podle svědectví přeživších byly stovky vězňů zabity a vůdci vzpoury popraveni.
"Běželi jsme mezi baráky. Já, a ještě jeden Litevec, jehož jméno si nepamatuji. Utíkali jsme před tankem, který se za námi pomalu sunul. Najednou se ozvala ohlušující rána - výstřel. Dopadlo na mě něco teplého - krev. Ohlédl jsem se a za mnou pořád ještě běžel bezhlavý člověk," vzpomínal po letech na osudný den jeden z přeživších Sergej Dědjukin.
Přestože se v historii Gulagu nejednalo o první ani největší povstání, Kengirské události z května a června roku 1954 se do historie zapsaly jako jedny z nejintenzivnějších a co do počtu obětí nejtragičtějších.
Stepní tábor
Naprostou většinu účastníků povstání tvořili političtí vězni, mezi nimiž byli jak příslušníci Rudé armády, kteří se dostali do německého zajetí, tak účastníci protisovětského odboje jako například Lesní bratři - protikomunističtí partyzáni z Pobaltí aktivní během druhé světové války i po jejím skončení, nebo členové Ukrajinské povstalecké armády.
Pro lidi tohoto typu - tedy ze sovětského pohledu pro mimořádně nebezpečné politické vězně - začaly v systému Gulag v roce 1948 vznikat takzvané "zvláštní tábory". Jedním z nich byl i Stěplag, neboli Stepní tábor, s ústředím ve městě Žezkazgan uprostřed stepí dnešního Kazachstánu. Jeho třetí táborové oddělení se nacházelo v osadě Kengir, která je dnes okrajovou součástí Žezkazganu. A právě tam vypuklo povstání.
Z vyšetřovacích spisů vyplývá, že v táboře bylo vězněno celkem 20 698 lidí. V táborovém oddělení v Kengiru, kde povstání proběhlo, 5617 vězňů, z toho 3203 mužů a 2414 žen. Složení vězňů bylo nebývale pestré. Kromě příslušníků národností z oblastí Sovětského svazu v něm byli také Poláci, Angličané, Němci, Číňané nebo Američané. Většina vězňů pocházela z Ukrajiny nebo baltských států. Rusové byli v menšině.
Podle údajů z Ruského státního archivu se v seznamech vězňů v Kengiru začátkem roku 1953 objevuje také 31 osob odsouzených za špionáž ve prospěch Československa a 18 lidí s uvedením československé národnosti. Bohužel konkrétní jména a osudy těchto lidí známé nejsou. Nelze tedy s jistotou tvrdit, že v Kengiru povstali i Češi. V Kazachstánu se však v poslední době otevírá stále více archivů a je možné, že se časem podaří zodpovědět i tuto otázku.
Srovnávací satelitní snímek s fotografií CIA
Vězni Stěplagu v otrockých podmínkách pracovali v uhelných, měděných a manganových dolech, kamenolomech, cihelnách nebo na stavbě průmyslových, obytných a zemědělských objektů.
Kengir byl mezi vězni nechvalně proslulý jako místo, kde na pozadí nepříznivého klimatu panují otřesné životní podmínky. Životnost vězňů v měděných dolech byla extrémně krátká. Nově příchozí do tří až pěti měsíců často onemocněli nejrůznějšími plicními chorobami.
Smrt Stalina - naděje na svobodu
Proč ale k povstání a jeho krvavému potlačení vůbec došlo? Po smrti Stalina a popravě Lavrentije Beriji v roce 1953 se s netrpělivostí čekalo na amnestii politických vězňů nebo alespoň vězeňskou reformu. Berijův pád změnil mnohé. Paranoidní strach ze ztráty výsadních pozic se začal šířit nejvyššími patry sovětských struktur.
Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag popisuje atmosféru nejistoty a zpochybňování do té doby neotřesitelných pravd a autorit, která se začala šířit i Gulagem. "Dozorci nevěděli, co se od nich vyžaduje. Udělat chybu mohlo mít fatální důsledky. Kdyby projevili přílišnou horlivost a začali střílet do vězňů, mohli by skončit jako Berijovi přisluhovači. Kdyby nebyli dostatečně aktivní a nenutili stávkující do práce, mohl by je potkat stejný osud," popisuje Solženicyn.
Všichni, dozorci i vězni, jasně pociťovali krizi, která se prohlubovala. Táborové vedení v reakci na nepokoje, hladovky a stávky vězňů začalo ztrácet kontrolu. Svou dominantní pozici si zoufale snažilo udržet exemplárním trestáním vězňů.
Už v roce 1953 a na začátku roku 1954 došlo ve Stěplagu k několika násilným incidentům, kdy ostraha střílela na vězně. Bezprostředním podnětem k povstání se však stal incident, při němž strážní střelbou ze samopalu zabili 13 vězňů a více než 30 vážně zranili. Ke vzpouře došlo hned další den.
Jednotlivé výpovědi pamětníků se od sebe často liší, ale základní průběh událostí zůstává stejný: 16. května 1954, v neděli, kdy vězni nepracovali, ale zůstávali v táboře, se kriminální vězni rozhodli vloupat do skladů jídla v hospodářském sektoru a odtud do ženské zóny.
Skupinku kriminálníků nechalo vedení tábora převézt mezi politické vězně jen nedlouho před událostmi v domnění, že tak potlačí rostoucí nespokojenost v táboře. Jak to v tu chvíli vypadalo v mužské části, vzpomíná politický vězeň Nikolaj Kekušev: "Kriminální vězni klidně a bez křiku prošli naší zónou, k překvapení nás všech vyrazili bránu hospodářského dvora a stejně klidně začali bořit zeď do ženské zóny." Političtí vězni je následovali, aby v případě problémů mohli ženy před kriminálníky chránit. K žádnému násilí ale nedošlo.
Díra ve zdi mezi táborovými částmi se postupně rozšiřovala a stovky mužů tudy proudily do ženské zóny. Přestože se vězňům na několik hodin podařilo propojit jednotlivé části tábora, strážní rychle nastolili pořádek. V jeden okamžik dozorci začali střílet ze strážních věží. Třináct lidí zemřelo na místě, pět na následky zranění později, desítky byly zraněny. Na chvíli nastal klid.
V pondělí vězni odešli z tábora do práce. Dozorci mezitím stěnu opravili a mezi táborovými částmi vyhlásili palebné zóny, protože údajně docházelo k loupežím a znásilněním. To vězně rozzlobilo, protože to nebyla pravda. Večer se tak přes opravenou zeď převalila další vlna mužů, tentokrát jich bylo asi 400.
3D model budov velitelství Stěplagu, odkud velitelé sledovali potlačení povstání
Další den více než 3000 lidí odmítlo nastoupit do práce a kontrolu nad zónou převzali vězni. Dozorci museli uprchnout a schovat se v administrativních budovách. Povstalci opět strhli již jednou opravenou zeď, osvobodili 252 vězňů držených ve věznici a na samotkách. Jiskra vzpoury se rychle šířila a brzy zachvátila celý tábor.
Láska stěny přenáší
V tuto chvíli do ženské části vstoupil i Jurij Grunin, který se za války dostal do německého zajetí a jako "zrádce" vlasti byl odsouzen k 10 letům v Gulagu. V Kengiru se na dálku seznámil s pětadvacetiletou Hannou Ramskou ze Západní Ukrajiny, s níž si až do propuknutí povstání pouze dopisoval. "Na druhé straně zdi stály ženy a prohlížely si muže, kteří k nim tudy přicházeli. V jedné z nich jsem ji poznal - podle portrétu tužkou, který mi před rokem poslala," vzpomínal. Jako mnozí další, i Jurij a Hanna mohli být konečně spolu.
Muži a ženy byli sice v Kengiru do té doby odděleni zdmi a ostnatým drátem, ale nacházeli způsoby, jak se seznámit. Přehazovali si přes ploty psaníčka, dopisy schovávali v tajných skrýších nebo využívali služeb sympatizujících dozorců. Poté, co byla stěna mezi zónami stržena, vězni mohli dát průchod svým milostným citům. Bylo uzavřeno mnoho sňatků, protože v táboře si odpykávali tresty i duchovní různých církví.
Vzbouřenci se dokázali rychle zorientovat a zorganizovat. Pracovní brigády se ze dne na den změnily na jednotky. Kvůli komunikaci s táborovým vedením vznikla svébytná republika vězňů a byla zvolena Komise pro vyjednávání s táborovou správou. Tvořilo ji šest lidí - dva z každé táborové části, tedy čtyři muži a dvě ženy.
Důležitým strategickým momentem povstání byla prezentace požadavků. Vzbouřenci nevystupovali jako nepřátelé sovětské vlády, ale jako odpůrci nespravedlnosti a nedodržování tehdy platných zákonů. Kromě nového přezkoumání svých případů požadovali například osmihodinový pracovní den, zrušení limitu na počet dopisů, které mohou dostat nebo z tábora odeslat, potrestání dozorců zodpovědných za střelbu do vězňů nebo zrušení nutnosti nosit ponižující výšivky s čísly na oblečení. Žádný z těchto požadavků nebyl protiústavní. Naopak všechno, čeho se domáhali, bylo zohledněno v původních nařízeních a předpisech. Žádali jen to, aby byla dodržována jejich práva.
V táboře bylo mnoho nadaných lidí - spisovatelů, inženýrů, vojenských expertů. A jejich talent bylo třeba využít. Když vězni plně ovládli tábor, začal vojenský a technický oddíl vyrábět zbraně - nože, šavle, ale i granáty a pistole. Mezi zdmi tábora mohl vzkvétat také kulturní život. Kromě koncertů se připravovaly i divadelní hry a fungoval fotoateliér, vycházely nástěnné noviny a vysílalo táborové rádio.
Když v Gulagu začala válka
Dne 25. června vyjednávači vězňům oznámili, že jejich požadavkům bude vyhověno. Zdálo se, že vzbouřenci mají vyhráno, a euforie z vítězství na dosah způsobila, že přestali být ostražití. Nevěnovali ani dostatečnou pozornost hluku, který k táboru několik dní doléhal. Zvuk traktorů ve skutečnosti maskoval pohyb tanků.
Následujícího dne o půl čtvrté ráno rozednívající se nebe ozářily světlice. Kengirské povstání mělo být potlačeno. Odstřelovači zlikvidovali hlídky na střechách baráků, než stačily vyhlásit poplach. Pět tanků překonalo první plot. Za nimi do tábora vjelo pět požárních automobilů a vniklo 1700 vojáků v bojové výstroji s 98 psy. Nastal chaos.
Jak vypadá Kengir dnes?
Na místě bývalého lágru - třetího táborového oddělení Stěplagu - dodnes zůstalo poměrně dost zachovalých pozůstatků tábora. Mezi průmyslovými objekty z pozdější doby na jihovýchodním okraji Žezkazganu se nachází zbytky baráků včetně jídelny a táborového klubu, obvodové zdi vězeňských baráků, jeden zachovalý ženský barák, tři budovy velitelství celého tábora a také přes tři sta metrů zdi oddělující původně průmyslovou a ženskou zónu, jejímž probouráním celé povstání vlastně začalo.
Tragické události nyní na místě nově připomíná několik informačních tabulek kolem bývalého táborového klubu, většina obřího území tábora je však zastavěná průmyslovými objekty a je jen obtížně přístupná. Týmu Gulag.cz se však díky pomoci místního historika Turganbeka Alanijazova podařilo mnohé z těchto pozůstatků zdokumentovat.
Anna Gričanik-Vitt popisuje moment, kdy tanky najely do lidí. "Můj manžel hned pochopil, že nás můžou zabít, odhodil mě stranou a křičel na ostatní, aby utekli. Ale bylo už pozdě. Pod jeho pásy spadli Marijka Montyka a Zenka z brigády mého muže. Oběma končil trest, chtěli spolu založit rodinu, milovali se… pohřbili je pak do jednoho hrobu," vzpomíná.
Na povstání vzpomíná i Gurij Čerepanov, který jako mnoho ostatních během povstání prožíval nový vroucí vztah. Když vjely tanky do tábora, jeho partnerka Alla se mu ztratila. "Tank za sebou vítězně nechával rozdrcená těla a zmrzačené ženy i muže. Hledal jsem Allu, ale ještě se úplně nerozednilo, byla tma. Nakonec jsem ji uviděl sedět u baráku. Natahovala ke mně ruce. Byla celá od krve, ze zadní části těla měla stržené maso, nemohla se postavit. Odnesli jsme ji do baráku. Sténala a prosila mě, abych jí pomohl přežít," popisuje tehdejší události.
"Jedna její noha byla úplně vytržena z pánve a držela jen na kůži. Hrůzou jsem ztuhnul. Jen jsem se modlil k Bohu, abych z toho děsu sám neomdlel. Když jsem zpod ní vytáhl ruku, byla až po loket pokrytá malými kousky masa - lidského masa, masa mladé ženy, masa mé milované, nevinné oběti sovětského bezpráví. Kapesníkem jsem si otřel ruku. Mám ho stále u sebe, dodnes na něm části Ally zůstaly. A válka pokračovala. Vojáci zaútočili na náš barák. Pochopil jsem, že je konec. Allu jsme položili na nosítka. Chladnýma rukama mě objala a naposledy jsme se políbili. Přešel jsem k její posteli, tam, kde dříve žila, sedl jsem si a nahlas plakal. Hrůzou a bezmocí," vzpomíná.
Na obraz zkázy nevěřícně hleděla i Ljubov Beršedská. "Celý tábor se proměnil v trosky a všude se válela mrtvá těla a zranění. Tanky drtily živé lidi. Během několika vteřin jsem na stěnách baráků viděla mozky a vnitřnosti svých přátel. Přátel, s nimiž jsem tolik let sdílela svůj žal," popisuje. Když se tanky prohnaly táborem a vojáci se stáhli, byl do zóny povolen vstup zdravotníkům. Často už ale nebylo koho zachraňovat.
"Ze všech stran začali vězni přinášet v dekách a v náručí zraněné, sténající a křičící spoluvězně," popisuje Beršedská, jak začala okamžitě asistovat táborovému doktorovi v marné snaze zachránit co nejvíce lidí. Nakonec ani zkušený chirurg nevydržel obrovský psychický i fyzický nápor, po třinácti hodinách ztratil vědomí a operace tím skončily.
Gulag.cz
České sdružení Gulag.cz (www.gulag.cz) se věnuje mapování pozůstatků táborů Gulagu na Sibiři či v Kazachstánu a také dokumentaci českých obětí sovětských represí. Výsledkem jsou dokumentární filmy, vzdělávací programy, výstavy či online muzeum. Během expedice do Kazachstánu tým Gulag.cz zmapoval i pozůstatky dalších táborů, jakož i několik dosud neznámých českých osudů. Kengirskému povstání i mapování pozůstatků Stepního tábora během expedice je věnována i závěrečná část expedičního dokumentárního filmu Step a mráz. Více na www.expedicekazachstan.cz.
Povstání, které přineslo konec Gulagu
Celý zásah trval asi hodinu a půl. Zůstaly po něm stovky mrtvých a zraněných. Přesný počet obětí podle historika Turganbeka Alanijazova není znám, odhady se pohybují od 60 do 300. Denní světlo odhalilo rozsah zkázy. "Zóna byla potřísněna krví. Vojáci na auta nakládali zohavená těla povstalců. Nás, kteří jsme přežili, seřadili a odváděli do stepi," popisuje hrůzné okamžiky po povstání Hanna Borecká.
Vězni v rozpálené stepi zůstali několik dní. Jurij Grunin si vybavuje, jak se znovu octli v lágru, kde už po povstání nebylo ani stopy. "Večer třetího dne nás přivedli do tábora. Všechny stěny byly znovu postaveny, omítnuty a obíleny. Zákopy byly zasypány, všude uklizeno," vzpomíná.
Zatčeno bylo celkem 436 vzbouřených vězňů. Šest členů vězeňské komise bylo odsouzeno k trestu smrti, popraveni byli tři. Tisíc lidí z řad těch, kteří aktivně podporovali rebely, bylo převezeno na druhý konec sovětské říše a rozptýleno do jednotlivých lágrů dalších "zvláštních" táborů Berlag na dálnovýchodní Kolymě a Ozerlag na stavbě Bajkalsko-Amurské magistrály.
Události v Kengiru se staly jedním z nejvýraznějších projevů krize Gulagu. Povstání, ač krvavě potlačeno, nakonec přineslo velké změny v trestněprávním systému. Byla provedena kompletní reorganizace systému. Během několika let byly propuštěny dvě třetiny vězňů. Gulag byl přejmenován a reorganizován v roce 1960, obrovská síť táborů byla podstatně zmenšena. Do definitivního rozpadu Sovětského svazu zbývalo více než 30 let. Ale možná jeden z prvních kroků na této cestě udělali právě vězni z Kengiru.
Trailer českého dokumentárního filmu Step a mráz
