Začněme trochu netradičně vaší písní Havlíčku, Havle. Kdy a jak vlastně vznikla?
To souvisí s Chartou 77. Druhý vánoční den v roce 1976 jsem se šel projít po nábřeží Vltavy, bydlel jsem pod Vyšehradem. Šel jsem okolo Havlových (Václav a Olga Havlovi měli byt na dnešním Rašínově nábřeží), tak jsem vylezl k nim do čtvrtého patra dát si s Vaškem skleničku. Povídali jsme si o posledních událostech a on pak vytáhl text Charty 77. Když jsem ho dočetl, tak mě požádal, ať to ale nepodepisuju. To mě šokovalo, protože vždy na všechno podpisy sháněl a teď najednou nechtěl.
Seriál deseti rozhovorů o Václavu Havlovi
Michael Žantovský • Anna Freimanová • Jaroslav Hutka • Tomki Němec • Ivo Mathé • Václav Malý • Vladimír Špidla • Petr Pithart • Ladislav Špaček • Michael Kocáb
Proč tedy?
Komentoval to: "My máme už podpisů dost a ty s Třešňákem ještě hrajete, takže my budeme podpisovat, vy budete hrát a my toho bolševika obklíčíme." To mě pobavilo, ale jak jsme mluvili dál, tak jsme se mylně shodli, že ten text stejně po nějaké době zapadne. Třešňák už to podepsal u Petra Uhla, tak jsme jeho podpis ještě u mě v kamnech spálili, abychom mohli "obkličovat".
Když byla Charta začátkem ledna uveřejněna a Havel uvězněn, fízlové se vrhli hlavně na chartisty. Mně okamžitě přibylo koncertů a někdy v březnu jsem na té věčné šňůře po republice přespal u rodičů v Olomouci. V poledne, když jsem vstal a seděl v kuchyni nad kávou, tak mě to napadlo. Během hodinky jsem měl píseň hotovou. Ale tehdy s uveřejněním Charty a reakcí na ni jsem napsal víc písní o osobnostech, byla otázka, co je vlastně ta pravda: Mistře Jene, Galileo Galilei, Kat Mydlář nebo Sokrates. Písnička Havlíčku, Havle byla poslední.
Jaroslav Hutka
Jaroslav Hutka se narodil 21. dubna 1947 v Olomouci do podnikatelské rodiny. Roku 1952 byli Hutkovi násilně přestěhováni do Bouzova v rámci přesunu kapitalistů mimo města. Odtud se o dva roky později museli vrátit zpět do Olomouce. Roku 1962 Hutka odešel do Prahy, kde nastoupil ke studiu Střední uměleckoprůmyslové školy, obor malba. Ve třetím ročníku školu ukončil bez absolutoria a dal se na dráhu písničkáře.
Po roce 1975 se o něj začal zajímat režim a od roku 1977 na něj tlačila StB, aby emigroval. V říjnu 1978 Jaroslav Hutka odjel se svou manželkou Danielou do emigrace v Nizozemsku. Po roce 1985 začal koncertovat po krajanských spolcích po celém světě a na konci roku 1988 se přestěhoval do Německa. Koncertoval při demonstracích Sametové revoluce v listopadu 1989 a poté se stal součástí předvolební prezidentské kampaně Václava Havla. I přes prohlášení o ukončení kariéry v roce 1997 začal v roce 2006 znovu skládat hudbu a dodnes koncertuje.
(Zdroj: Paměť národa)
Nakolik se podle vás podobá Havlův a Havlíčkův příběh?
Podobenství jsou skryta uvnitř těch osob. Navenek působil Havlíček jako drsnější radikál, Havlův radikalismus byl spíš sametový. A Havlíček byl slavný, Havla do Charty vlastně lidi moc neznali a ani pak se o něm u nás moc nevědělo. I já jsem si až do roku 1975 myslel, že je v emigraci.
V textu se také praví: "Co tě to napadlo, foukat jim do kaše? Nejezdils na koni, cválal jsi na bleše". Kdo byl podle vás vůči pánům bezmocnější? Havel proti komunistům, nebo Havlíček proti politickému režimu Alexandra Bacha?
Asi Havlíček. Byl slavný v sebejistém režimu, který se na něj nakonec tak naštval, že ho jednoho dne popadli a vyvezli ze země do vyhnanství. Za Václava Havla režim už takový suverén nebyl a tohle by si netroufli. Náš komunistický režim se sice také choval násilnicky, ale rovněž pokrytecky. Já jsem na Havla při tom jeho prvním věznění hodně myslel. Že to musí být pro něj mučící nemít na své straně dveří kliku. Nicméně jednu podobnost měli. Havlíček byl sice radikál, ale s konstruktivní inteligencí. Nechtěl revoluci. Říkal, že ke změně stačí donutit vládu, aby dodržovala své vlastní zákony. To samé chtěla Charta 77.
V poslední sloce zpíváte: "V Brixenu na rynku holky si šeptají: ‚Zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají. Vždyť uměl hezky říct, nač my jen myslely, že pěknej mužskej byl, proto ho zavřeli.'" Co podle vás způsobilo větší rozruch u českého lidu - zatčení Havlíčka, nebo Václava Havla?
Určitě v případě Havlíčka. Rakouský režim byl sice suverénnější, ale umožňoval hodně svobody. Havlíček mohl mít své noviny a mohl i psát téměř kamkoliv jinam, neocitl se v izolaci jako Havel. Jeho zapamatovatelné geniální epigramy se šířily rychlostí blesku.
I vy jste měl tak trochu podobný osud jako Havlíček. Také vás sledovala a chodila navštěvovat policie a také vás vyhostila za hranice. Dovedete pochopit Havlíčkovo zoufalství v Brixenu poté, co jste nuceně strávil v exilu v Nizozemsku jedenáct let?
Nebylo to totéž, nevyvezli mě, donutili mě, ať se vystěhuju. Měl jsem na výběr. Od roku 1975 proti mně vedli čtyři trestní stíhání, to poslední v roce 1977 byl paragraf Nedovolené podnikání. Mám doma kopii trestního spisu, čítá pět set stran. Šlo o to, že podle soudního znalce nejsem umělec, a přesto beru honoráře, tedy jsem nedovoleně podnikal. Byl jsem i za prokurátorem si to ověřit, spis byl hotový a říkal mi, že záleží, jak se rozhodne, který den to spustí. Odstavec "b" znamenal 4 až 8 let. Já byl sice rozhodnutý jít i do toho, ale velmi naléhavě mě přesvědčila moje tehdejší žena, ať jdeme.
Jak náročné to bylo?
Emigrace je psychicky těžká a tak prvních pět let jsem měl pocit, že jsem udělal nenapravitelnou životní chybu a zničil tím všechno, co jsem s takovým nasazením od roku 1966 dělal. Takže Havlíčkovo zoufalství pochopit umím. Tu nesdělitelnou marnost, přestože jeho vyvezli a já šel sám - ostatně jako všichni disidenti v rámci akce Státní bezpečnosti Asanace. I když materiálně si na život v Nizozemsku nemohu stěžovat. A Havlíček se v Brixenu asi taky neměl špatně. Rozdíl byl v návratu. Pro něj depresivní a pro mne až pohádkově nádherný. Z něj měli lidé po návratu strach, ze mne se množství lidí radovalo (Jaroslava Hutku vítaly statisíce lidé na dvou demonstracích na Letné 25. a 26. listopadu 1989 - pozn. red.).
Václav Havel byl několikrát zavřený ve vězení. Vy jste byl ve vyhnanství. Co je podle vás horší?
Asi se to nedá moc srovnávat. Mnoho lidí v emigraci se zhroutilo a změnilo, zlomilo je to, hodně jich spáchalo sebevraždu. Mnoho lidí ve vězení zase našlo sebe sama a stali se svobodnými. Ale obojí je blbě. Já jsem dnes za emigraci rád, tady bych asi zůstal buranem, neuměl bych žádný jazyk. A když člověk vidí kus světa, zažije v cizině i všední den, začne jinak chápat politiku, historii i svůj vlastní původ.
Co vlastně vaší písničce říkal Václav Havel, kterému jste ji poprvé zahrál ještě v ten den, co se vrátil z vězení?
My jsme na něj čekali u domu, když se vracel z vězení. Písní byl nadšený, ale měl pocit, že to své první vězení nezvládl, tak mě požádal, abych nezpíval poslední sloku, že je nepravdivě pochvalná (její znění je v otázce výše, pozn. red.). Tomu se všichni smáli. Po tom dalším dlouhém vězení jsem si s ním z Rotterdamu telefonoval a na konec rozhovoru mi řekl: "Teď už můžeš, Jardo, tu poslední sloku zpívat."
Komunistům se každopádně vaše píseň nelíbila, dokonce jste byl kvůli ní zatčen. Jak k tomu došlo a jak to celé dopadlo?
Píseň jsem napsal v březnu 1976 a zatkli mě až v půli května roku 1977. To už všichni píseň znali a k estébákům se to doneslo asi pozdě. Nás písničkáře kolem Šafránu (neoficiální sdružení folkařů - pozn. red.) lidé neudávali a ani se mezi nás neprolomili. V tom jsme byli dost výjimečná parta. No, sebrali mě v pět ráno a v šest ráno začal výslech otázkou, o kom je písnička Havlíčku, Havle. Řekl jsem, že o Karlu Havlíčku Borovském. To se jim nelíbilo, nechali si mě tam dva dny, ale já necouvl.
Takže jste vyvázl.
Byl jsem přesvědčen, že když se nepřiznám, tak mi prostě neprokážou, že je o Havlovi, i když každému to bylo jasné, nakonec i jim. Dvojsmyslnost byla účinná zbraň a na mnoha místech mého estébáckého spisu si na to stěžovali.
Pohřeb obou jmenovaných osobností se změnil v národní demonstraci, která na čas vytrhla Čechy z apatie. Co jste říkal tomu, že na pohřeb Václava Havla přišly desítky tisíc lidí, a ač bylo den před Štědrým dnem, přijely na otočku i desítky významných státníků, včetně těch z USA?
Pohřeb Havlíčka byla sice důležitá, ale jen lokální záležitost. Ale pohřeb Václava Havla už byla světová událost. Myslím, že my Češi jsme to nedokázali docenit a neumíme Havla docenit dodnes. Úsměvné bylo, kolik důležitých státníků přijelo a jaké velké množství z nich se nesetkalo s tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Tam bylo vidět zřetelně, jak je Klaus pro svět pan Nikdo.
Vzpomínáte si na 18. prosinec 2011? Co se vám tehdy honilo hlavou po Havlově odchodu?
Vzpomínám si na to jasně. Pobýval jsem v jižní Indii, seděl v takovém rákosovém domečku na vysokých kůlech uprostřed obrovské pláže. Bylo zrovna odpolední tropické horko a najednou přišla SMS od syna Vavřince: UMŘEL HAVEL. To byl nejen šok, ale zároveň divná bezmoc, že jsem byl tak daleko, že by se ani pohřeb nedal stihnout. Ale přenos z pohřbu jsme viděli a o Havlovi vyšel velký článek i v lokálních indických novinách. On je dodnes kolem světa známý a často citovaný. To je docela zázračné.
Jeden čas se zdálo, že Havlův odkaz upadá v zapomnění, šířily se posměšné nálepky pro jeho obdivovatele jako havloidi či pravdoláskaři. Dnes se zdá, že Havlův odkaz znovu žije, že se k němu mladá generace znovu hlásí. Čím podle vás byla způsobená tato křivka?
Závistí Klause, Zemana a všech těch malodušných lokálních prďolů. Mladí poznávají svět, učí se jazyky, tak logicky za hranicemi narazí na Havla jako na stále nejslavnějšího Čecha za posledních sto let, nebo i déle. Jenom doma pořád není prorokem a vznikají o něm blbé filmy.
