Politici potřebují, aby Romové byli dole. A tam se nedaří nikomu, říká Ida Kelarová

Markéta Šrajbrová Markéta Šrajbrová
11. 11. 2018 20:20
Romské a neromské děti chtějí být spolu, ale dospělí je rozdělují. Kdyby to nedělali, za chvilku je tu všechno v pořádku, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz zpěvačka a muzikantka Ida Kelarová. Sama je podle svých slov přesně vprostřed - po otci je napůl Romka, a cítí proto povinnost pomáhat romským dětem k lepšímu životu. Již osm let tak vede dětský romský soubor Čhavorenge.
Sbormistryně Ida Kelarová
Sbormistryně Ida Kelarová | Foto: Jakub Plíhal

Myšlenka založit sbor pro romské děti má kořeny v porevoluční době, kdy se Kelarová vrátila z cest po Evropě a překvapil ji místní rasismus. "Abych zjistila, co se děje, navštívila jsem tátovu rodinu. Vždycky se styděli za to, že jsou Romové. Včetně táty," říká muzikantka. Po návratu navštívila i romské osady, kde potkala svého budoucího manžela. Založili úspěšnou kapelu a začali pracovat s mladými Romy.

Co následovalo?
Postupně jsem pronikala do toho, co se vlastně děje, a otevřel se mi svět mého táty. Když odešel, byla to obrovská ztráta, ale zároveň do mě vjela obrovská síla. Dnes už vím, že to byla romská krev. Rozproudila se. Cítila jsem zodpovědnost za tátu a za očištění jeho karmy. Neměl se za co stydět, byl to úplně úžasný člověk, umělec i táta. S velkým romským srdcem.

Mluvila jste s ním někdy o tom, proč se za své romství stydí?
Ne, to nešlo. Bylo to tabu, které se vůbec neotvíralo. Jak jsem věděla, že byl táta Rom? Když jsem jako dítě hrávala na klavír písně z filmu Cikáni jdou do nebe, tak se mi smál, že to hraju špatně - česky. Učíval mě basové linky na klavíru, které tomu daly hned větší šmrnc.

Také mě vozil ke své romské rodině. Tam projevoval své romství tím, že se najednou úplně změnil. Viděla jsem, jak hraje úplně jinak, jak je šťastný, že je se svými lidmi. Najednou byl sám sebou. A byl krásný. Pozorovala jsem, jak všichni hrají na zahradě. Když byla písnička smutná, tak smutek úplně visel ve vzduchu. Jeden začal plakat a za chvilku plakali všichni. Strašně mě to inspirovalo. V muzice, v projevu i v životě. Když jsme přijeli zpátky, tak zase hrál tu hru, aby nás ochránil. Myslel to dobře, ale došlo to moc daleko. 

Co ještě jste si z otcovy rodiny odnesla?
Moje teta mě vždycky provokovala, bavilo ji to. Já jsem na ni pak byla tak navztekaná a ona byla šťastná, že mě do té silné energie dostala. Pak volala na ostatní: Pojďte se podívat, jaká je Iduška krásná. Kolem mě běhaly slepice a já zuřila. Po letech jsem si uvědomila, že mě teta učila o mé síle a že to bylo strašně důležité.

Vím, že lidé se emocí bojí. Bojí se je projevit, tak je radši drží uvnitř. Díky práci jsem došla k tomu, že je lepší se vybrečet. A to můžete i zpěvem. To je třetí cesta a tu teď i vyučuji.

Vy prý tvrdíte, že zpívat se naučí každý.
Ne naučí - umí. Já tvrdím, že zpívat umí každý, ale ne každý si věří, že to umí. V tom je ta zapeklitost. Já říkám: Nadechni se a zpívej. A co to udělá s člověkem, když najde svůj hlas!

Co všechno kromě zpěvu děti učíte?
Po zkušenosti se svým tátou romské děti hlavně učím, že mají na sebe být hrdé a nemají se stydět za to, kým jsou. Má to obrovský význam. Romové mají úžasnou kulturu. Všechno je o cítění, srdci a emocích, které si udrželi jako svou svobodu, která může vypadat jako neukázněnost. Protože je nikdo nevedl, tak ji mají nedisciplinovanou. Když s dětmi pracuji a zkultivuji jejich chování, dá se s nimi opravdu dojít hodně daleko.

Za těch dvacet pět let jsem přišla na to, že romské děti jsou opravdu úžasné a velmi schopné. Ale potřebují dobré vedení, které bohužel ve většině případů nemají. Nemají ho ve školách, ve své vlastní komunitě, od rodičů. Myslím si, že chybí vzory. Cílem mojí práce je vzory tvořit. Čhavorenge už dneska vzorem je. Má spoustu členů, kteří došli tak daleko, že se vzory stali i jako osobnosti. Už dokážou třeba promluvit na veřejnosti, někoho vést. Všechny romské děti sledují YouTube, takže v romské komunitě jsou členové Čhavorenge slavní.

Romové mají obrovské poselství, ale nemůžou ho předávat, protože společnost potřebuje, aby byli dole. Prezident i politici je tam potřebují. Když chtějí odvrátit pozornost, řeknou: Podívejte se na ty Romy. A všichni ve společnosti pak na ně nadávají.

Přitom dole se nedaří nikomu. Kolikrát jsem dumala nad tím, proč se nic neposouvá, když se tam vráží hodně peněz i energie. I my jsme naráželi na odpor. A to je něco neviditelného, nejde to popsat. Je to tak nastavené u nás. Což je smutné. Děti přece musí dostat šanci na lepší život.

Myslíte si, že je to těmi emocemi? Že s těmi to třeba majorita tolik neumí?
Určitě. Romské děti mají jednu výhodu a nevýhodu zároveň - žijí v takové svobodě, že nemají ani pravidla. Je to extrém. Nikdo na ně netlačí: Musíš se učit, jak se to chováš, co řeknou sousedi… Žijí bez tlaků a nejsou vůbec zablokovaní.

Pak máte neromské děti: Musíš dostudovat, musíš tamto, jak se to chováš, jak to, že máš pětku… Tlak, tlak, tlak. A zablokují se. Romským dětem chybí ta hlava, kdežto neromské děti mají jenom hlavu a srdce už tam není. Jsou to dva světy, které kdyby mohly, mají se od sebe co učit. Proto děláme workshopy, kde naše děcka učí děti ze škol romské písničky. Za dvě hodiny jsou to jiné děti - ožijou. A pak nechtějí domů, chtějí být spolu. A dospělí je rozdělují.

Aby Romy nikdo nepotkával, tak je z měst vystěhovali do ghett. To je zabiják. Přežívají tam spolu celé dny, každé ráno vidí stejné tváře. Nemůžou se od sebe nic naučit, to je ten průšvih. Díra mezi Romy a Neromy je čím dál větší, a tím i strach. Kdyby zrušili ghetta a ubytovny, postrkali Romy do společnosti a děti chodily společně do školy, tak věřte mi, že je tu za chvilku všechno v pořádku.

Před komunálními volbami se zase vytahovala romská karta. Proč to politici dělají?
Já to nechápu, ale je to určitě těmi politiky. To, co si prezident dovolí říkat na Romy, to už by měl řešit mezinárodní soud. To se nesmí! Na něho lidi nebudou dobře vzpomínat. Já tedy určitě ne a děti taky ne.

Ale řada lidí z majority to slyší ráda.
To jsou jeho příznivci, kteří mu fandí v tom, že to řekne nahlas. Aspoň někdo to řekne nahlas, že jo. Dnes už je to ve společnosti lepší, protože my jsme také udělali kus práce. Osm let ukazujeme to dobré, to dělá málokdo. Naše děti už se dostaly i na univerzity a jsou vzorem pro mladší děti. Začíná nám to krásně fungovat. Ale vždycky říkám, ať se lidé nediví, že Romové jsou tam, kde jsou, protože už jsou tam dlouho.

Vy máte ve sboru tvrdá pravidla, že?
Vybírám děti, které umí jakž takž intonovat. A podle toho, aby zapadly a mohly hned naskočit. Zásadní věc jsou rodiče - často nám nastal problém, že dítě nepustili a my jsme ho ztratili. Učíme děti, že si to musí vybojovat samy. Rodič musí spolupracovat. Neřekla bych, že pravidla máme striktní. Jsou normální.

Jaká třeba? Prospěch?
Prospěch určitě, musí se dobře učit, nesmí mít čtverky, pětky. Když má někdo čtverky, už nasazujeme doučování. Musí si to spravit, jinak ho vyhodíme. Nesmí mít neomluvené hodiny, protože by ho nepustila škola, a ta je na prvním místě. Pak je Čhavorenge.

Pravidla jsou pro děti někdy to nejtěžší. Jak žijí ve svobodném životě, tak nejsou zvyklé, že jim někdo říká, co mají dělat. Když pravidla někdo poruší, tak ho prostě musíme vyhodit. A děcka nechtějí být vyhozená, tak je dodržují. Chceme, aby se děti cítily svobodně, ale zároveň začaly přemýšlet daleko víc než doposud.

V jakých momentech si říkáte: Ano, tento můj svěřenec má dobře našlápnuto, teď už to bude jenom dobré? Dá se to nějak odhadnout?
To vidíte hned. Když jde špatnou cestou, tak ho zase vrátíte na tu dobrou. Oni vědí, že to děláte z lásky, že chcete, aby měli dobrý život. Tak poslouchají, naslouchají a na tu cestu se vrátí. Najednou zjistí, že je jim tam lépe, tak jdou zase kousek dál.

Někdy se to samozřejmě nepodaří. Jsou dívky, které třeba v patnácti otěhotní. Loni jsme ztratili čtyři kluky, kteří už v patnácti měli na cestě děti. Snažíme se, aby vydrželi aspoň do devatenácti či dvaceti. Aby viděli svět, něco zažili, šli studovat nebo se vyučili. Aby měli nějaký základ, zakládali funkční rodiny. A měli lepší život než jejich rodiče.

Zažíváte někdy negativní reakce na to, co děláte?
Ježišmarja, pořád! Před třemi lety ve Varnsdorfu borec střílel do vzduchu a dětem strašně rasisticky nadával. Soud se táhne už třetí rok a pořád není konec, to je strašné. V dubnu jsem rozeslala dopis, kde se děti ptají, proč policie nepřijela, když jsme ji volali. Poslala jsem to vládě, policejnímu prezidentovi, místní policii. Děti nedostaly odpověď. Je toto možné? A teď říkejte těm dětem: Pracujte na sobě, integrujte se.

Nebo jdeme do zoologické a díváme se na opice. Stojí tam mladý pár, ukazuje si na naše děti a nahlas říká: Ty, a nevíš, na které opice se mám dívat? Děti viděly, že už začínám startovat, tak mi říkaly: Teto Ido, nechte je. Jsou zvyklé.

Takže vy v takových situacích chodíte těm lidem něco říct?
Chodím. Ale víte co, nesmíte se nechat vyprovokovat. Já si připadám jak matka pluku, dám za ně život. Děti jsou na to tak zvyklé, že už rezignovaly. A jejich rodiče taky.

Já jsem pro spravedlnost. Když Romové udělají nějaký průšvih, tak jsem strašně drsná. Není to tak, že držím na romské straně. Já jsem přesně vprostřed. Jak jsem byla vychovaná, tak to mám. Měla jsem dva světy - romský a neromský. Mně jde hlavně o děti, o dospělé už ne. S těmi se narozčiluji, to už se nedá změnit. Je zapeklité, jak nejsou vzdělaní, jsou neuvědomělí. Je to těžká práce, ale nezlobím se na ně. Chápu, že je nikdo nevedl.

Mluvila jste o tom, že Romové potřebují dobré vedení. Co to vlastně znamená?
Je potřeba s nimi ideálně prožít nějaký čas, abyste pochopili, proč jsou jiní. Potom porozumíte, že potřebují jiný přístup. To je u mě dobré vedení. Oni nikomu nevěří. Jako učitel se k nim proto musíte dostat přes srdce, aby vás respektovali. A na to nikdo nemá čas, nechce se tím zabývat. Tak pak normální zdravé romské děti dávají do speciální školy.

Když jsou pak děcka starší, samozřejmě v nich určitá agrese je. Nemůžou na diskotéky, protože je tam nepustí, chovají se k nim hrozně. Nejsou součástí společnosti, tak kolem sebe začnou prskat a kopat. A slyší, že jsou nevychovaní. Důležité je pochopit, proč prská a kope.

Vám se daří propojovat dva světy, ale je vás na to málo. Máte nějaký recept, který by mohli převzít třeba politici, školy, občanská společnost?
Já bych potřebovala naklonovat, víte? Protože tohle je tu potřeba. Ale recept? Já věřím, že jednou se nám to všechno stejně spočítá. Chci mít krásnou smrt. Chci odejít s tím, že budu vědět, že jsem tu odevzdala to, co jsem měla. Myslím si, že kdyby lidi takto přemýšleli, svět bude lepší. V srdci jsme všichni krásní lidé. Když nevyjdou ze srdce, tak aniž by si to uvědomili, vyšpekulují něco, kvůli čemu se jim pak bude špatně umírat. Přála bych si, abychom v této republice začali víc přemýšlet srdcem.

Já si třeba neumím představit, že by Zeman uronil slzu. Přitom je to tak důležité, protože je to lidské. My budeme jednou u psychiatrů platit za jednu slzu jak za jídlo v restauraci. Kolik slzí, tolik zaplatím.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Německá prokuratura obvinila cášského biskupa ze zpronevěry

Německá prokuratura obvinila světícího biskupa v Cáchách Johannese Bündgense ze zpronevěry. Informovala o tom dnes agentura DPA. Podle vyšetřovatelů hodnostář zneužil plné moci 78leté ženy trpící demencí a nechal si na svůj soukromý účet z jejího jmění převést celkem 128 000 eur (3,2 milionu korun). Bündgens oznámil, že po dobu svého stíhání nebude dál zastávat svůj úřad.

Podle obvinění biskup peníze získané od seniorky použil na nákup nemovitosti a slíbil jí, že v jeho domě bude mít doživotní právo užívat byt. Do katastru však nebylo věcné břemeno zaneseno.

Cášský biskup a Bündgensův nadřízený Helmut Dieser řekl, že je vyšetřováním šokován a chce, aby se celá záležitost pečlivě prověřila. Bündgens oznámil, že celou částku už ženě vrátil.

Zdroj: ČTK
Další zprávy