Do Liberce se podařilo dorazit šestnácti studentům z Minsku. Čtyři dívky se odhodlaly vystoupit částečně z anonymity a vyprávět novinářům svůj příběh. Nezabíhají do detailů, některým stále hrozí v Bělorusku stíhání, bojí se také o své příbuzné a známé. I proto jsou na fotografiích nečitelné jejich tváře. Redakce Aktuálně.cz vedla po e-mailu rozhovor se studentkou Anastasijou.
Jak jste se dozvěděla o možnosti studovat v České republice na univerzitě v Liberci?
Když jsem se rozhodla studovat jinde než v Bělorusku, hledala jsem na internetu informace o tom, jaké univerzity běloruským studentům umožňují studovat architekturu a dokončit bakalářský titul. Získala jsem kontakt na koordinátora Technické univerzity v Liberci a tak se dozvěděla o možnosti studia v Česku. Pak jsem si připravila všechny potřebné dokumenty a přihlásila se.
Asi tak jednoduché to ale nebylo, že? Jaké přípravy jste podnikala před odletem?
Musela jsem vyřešit nějaké problémy. Své přítelkyni jsem dala plnou moc, aby mohla komunikovat s běloruskou univerzitou a převzít mé dokumenty. Podporovali mě i další moji přátelé a například mi i darovali peníze na letenku. Musela jsem si také půjčit peníze na zdravotní pojištění a notebook. Teď chci peníze svým přátelům co nejdříve vrátit.
Jak těžké bylo loučení?
To byla jedna z nejtěžších věcí - opouštět své nejbližší a vědět, že zůstávají na místě, které není bezpečné. A že toto místo, které opouštím, je naše vlast.
Bylo obtížné dostat se ze země?
Na hranicích mě a mou kamarádku zastavili a poslali do kanceláře k výslechu (studenti byli rozděleni z bezpečnostních důvodů do několika skupin, někteří letěli rovnou z Minsku, jiní z Polska, Litvy či Ukrajiny). Běloruský příslušník pohraniční stráže se ptal, jak jsme se dostali na libereckou univerzitu. Zajímalo ho také, zda známe někoho, kdo ještě bude studovat v Česku, a zda nepotřebuje od Běloruska pomoc. Ale zdá se mi, že spíše chtěl, abychom mu nadiktovali seznam studentů, který by pak nějak zneužil. Třeba aby jim neumožnili odchod do zahraničí.
Zaznamenali jste nějakou reakci běloruského režimu na váš odchod? Má to dopad na vaši rodinu nebo přátele?
V den, kdy jsem do Česka dorazila, jsem pomohla své nejlepší přítelkyni, aby nebyla zatčena. Snažili se ji totiž obvinit za to, že na balkon pověsila bílo-červeno-bílou vlajku… Jako by šlo o něco nelegálního. Dohodli jsme se, že při výsleších řekne, že jsem v tu chvíli žila v jejím bytě já, a že tedy neví, kdo vlajku pověsil. Díky tomu soud poslal případ zpět k revizi. Během pozdějšího výslechu se ukázalo, že po mně policie pátrala a už věděla, že jsem překročila hranici Běloruska. Nakonec moje nejlepší přítelkyně nebyla zadržena. Na druhou stranu nyní nevím, jestli se mohu do vlasti vrátit a nebudu kvůli tomu zadržena.
Když jsem chystala všechny doklady pro víza a pro Technickou univerzitu v Liberci, požádala jsem své blízké, aby nikomu neřekli o mém odjezdu. Myslím, že to pomohlo mně a mým přátelům vyhnout se jakýmkoli špatným následkům. Co se týče rodičů, nemám s nimi dobré vztahy. Mají odlišné politické názory, takže pro mě bylo velmi složité s nimi o mém odchodu mluvit. Jsem ale ráda, že se jim daří dobře a neměli kvůli tomu nějaké těžkosti.
V Liberci studujete architekturu, stejně jako v Minsku. Po odborné stránce byl přechod jednoduchý?
Zdejší studium architektury se hodně liší od toho na mé bývalé univerzitě. I přístup k výuce je zcela jiný. Nicméně jsem velmi ráda, že mohu studovat jinými metodami. Před vstupem na univerzitu v Minsku jsem se tři roky připravovala a studovala na umělecké škole. Miluju architekturu. Tato profese zahrnuje tolik různých činností. Ráda vytvářím prostor, dívám se na problémy v širších souvislostech. Důležitá je pro mě i udržitelnost věcí.
Jak těžké je pro vás rozumět česky? A jak obtížné je přijímat odborné informace v češtině?
Čeština je součástí slovanských jazyků. Čili to pro mě není tak složité, když moje rodné jazyky jsou běloruština a ruština. Kdykoli zapomenu české slovo, mluvím bělorusky a pomáhá mi to vyjádřit myšlenky. Ale v obchodech, na poště nebo u lékaře se vždy snažím mluvit česky.
Takže necítíte jazykovou bariéru?
Nemám pocit, že by na mě nějak hodně působila. První dny v Česku bylo nejtěžší překonat ostych a začít používat těch pár slov, co jsem si našla v on-line překladači. Nejdřív jsem se naučila říkat "nemluvím česky" a "mluvíte anglicky?". Navíc někteří Češi měli ve škole hodiny ruštiny, takže mi rozumí, když zapomenu nějaké slovo v češtině. Při komunikaci s lékaři, lékárníky a zaměstnanci univerzity není problém přepnout do angličtiny nebo ruštiny. Nejhůře to jde na poště a v obchodech.
Jak rychle se učíte česky?
Naučila jsem se anglicky a německy, takže vím, jak jazyky fungují. Při studiu jazyků se snažím používat techniky, na které jsem byla zvyklá. Myslím, že klíč spočívá v praxi a ve frekvenci, jak často mluvíte. Snažím se proto maximálně seznamovat s českými studenty, abych si mohla češtinu procvičovat, což ale teď není kvůli koronavirovým omezením snadné.
Jaké jsou vaše první dojmy z České republiky?
Můj první dojem byl příjemný. Až nečekaně moc. Přijeli jsme ve skupině číslo tři. Setkali jsme se v Praze na letišti se dvěma lidmi z liberecké univerzity. Drželi historickou běloruskou bílo-červeno-bílou vlajku, to bylo moc pěkné. Na koleji nám zaměstnanci pomohli vyplnit všechny formuláře, dostali jsme najíst. Pak jsme putovali do karantény. Kdykoli jsem potom potřebovala, všichni mi pomohli a byli vždy zdvořilí. Všichni zaměstnanci univerzity se vždy snaží pomoci. Proto se necítím na problémy sama a to je skvělý pocit. Nicméně i po přestěhování do Liberce mám stále noční můry. Zdá se mi, jak utíkám před policií nebo se před ní snažím skrýt, abych nebyla zatčena. Některé sny jsou o tom, jak píšu dopisy politickým vězňům.
Už jste stačila poznat Liberec?
Ano, už jsem stačila poznat své okolí. Seznámila jsem se se studenty z jiných zemí, kteří žijí na kolejích, prozkoumali jsme cesty v blízkých parcích a studovali budovy v okolí. Také jsem se naučila rozpoznávat zpěv ptáků za svým oknem.
Co říkáte na univerzitu?
Moc se mi na ní líbí a už se nemůžu dočkat, až budu mít příležitost studovat v budovách své fakulty. Dnes jsem potkala děkana Fakulty architektury a umění a provedl mě po škole. Tolik se liší od minské univerzity. Jsem velmi vděčná Radkovi Suchánkovi, jenž koordinoval příjezd všech šestnácti běloruských studentů, českému ministerstvu školství a dalším lidem, díky nimž je moje studium v Česku možné.
Očekávám vysoce kvalitní evropské vzdělávání s praktickými znalostmi. Chci být profesionál ve svém oboru. Pokusím se ze všech sil získat co nejvíce znalostí z přednášek, praktických cvičení a rad od svých kantorů.
Jaké jsou vaše další plány? Chcete se vrátit domů, nebo uvažujete o životě v České republice?
Chci získat diplom a dokončit studium v Liberci. Je těžké mít teď nějaké plány vzhledem ke složité politické situaci, která je v Bělorusku. Doufám, že jednoho dne budu moci navštívit svou zemi a cítit se v bezpečí. Každopádně čím vyšší budu mít vzdělaní, tím více bych mohla po návratu do "nového", svobodného Běloruska uplatnit své znalosti.
