Co vás motivovalo k tomu, že jste ve svém tehdejším zaměstnání, Československé plavbě labsko-oderské, inicioval petici proti zákroku na Národní třídě?
Když jsem na Svobodné Evropě o té události na Národní třídě slyšel, v pondělí jsem přišel do práce (17. listopadu 1989 byl pátek, pozn. aut.), pracoval jsem jako přístavní kormidelník, a sepsal jsem petici, aby se mohl podepsat každý, že my, zaměstnanci, svazáci a komunisti, protestujeme proti brutálnímu zásahu policie.
Když jste o bití studentů na Národní třídě slyšel, jaké emoce to ve vás vzbudilo?
Bylo to pro mě zdrcující, když někdo mlátí lidi za názor. Vždycky jsme viděli v komunistických Televizních novinách, že se to děje jen na Západě. Bylo pro nás překvapení, že by mlátili lidi i u nás. Když někdo mlátí děti, a já mám taky děti, je to něco, s čím se nemůžu smířit.
Kolik lidí tehdy v plavbě pracovalo?
To bylo tak 1200 lidí, ale neměl jsem ambici obejít je všechny. Z velké většiny to byli lidé tvořící posádky lodí, ti byli všude možně po celém Labi. Vesměs jsem obcházel pracoviště jako dispečink, podnikové ředitelství nebo administrativu. Chtěl jsem sebrat tak stovku podpisů.
Jaké jste měl ohlasy od kolegů, když jste je s peticí obcházel?
Pozitivní. Podepisovala to celá řada lidí, kteří se mnou chodili do stejného ročníku do školy. Musím říct, že to dokonce podepisovali členové KSČ (podle zprávy StB petici podepsalo devět kandidátů KSČ, pozn. aut.). Nebáli se. Bylo to zajímavé, veřejnost už se dala do pohybu.
Měl jste strach, když jste sháněl podpisy? Přece jen bylo teprve tři dny po zásahu na Národní třídě, KSČ ještě pevně držela moc.
Z pohledu venkova, a my jsme venkov, jsme neměli tušení o rozměru celé té věci a jejím výsledku. Měl jsem trošičku mrazení v zádech, měl jsem obavy.
Komu byla petice určená, komu jste ji chtěl předložit?
Okresnímu tajemníkovi KSČ.
Nebyl jsem hrdina
Z denní zprávy Státní bezpečnosti, na kterou jsme narazili, vyplývá, že petici jste po domluvě od vedení podniku odevzdal. Jak k tomu došlo?
Na podnikovém ředitelství na mě zavolali StB, přišel tam nějaký pan major Teplý. Byl to příslušník, který měl plavbu na starosti. Zajímali se o nás pořád. V kanceláři se mě ptali, proč tu petici dělám a proč jsem tak radikální. Strašně jim vadil můj radikalismus. Já jsem jim říkal, že KSČ se odchyluje od idejí své politiky. Oni zradili sami sebe. V tomhle jsem furt stejný. Když v politice nenajdu podstatu toho, na čem vznikla, prostě se ozvu.
Vyhrožoval vám příslušník StB něčím, pokud petici neodevzdáte?
To nemůžu říct, ten policajt byl takový umírněný. Spíš mi nadávali lidi z vedení podniku. Vadilo jim, že na podnik přišla Státní bezpečnost.
Proč jste petici odevzdal? Neuvažoval jste o tom, že se jim postavíte a petici si necháte?
Ne. Nebyl jsem hrdina, že bych ji snědl. Nebylo co tajit. Chytili mě při tom, když jsem chodil po kancelářích podniku a lidé ji podepisovali. Prostě mi ji sebrali. Moc jsem na vybranou neměl.
Víte, kde petice skončila?
Když jsem v roce 1991 v plavbě skončil, vydali mi několik materiálů včetně petice. Část okopírované petice si nechali na podniku, ale mám ji doma.
Z denní zprávy StB vyplývá, že jste byl členem celozávodního výboru Socialistického svazu mládeže a kandidátem KSČ. Kudy vedla vaše cesta do SSM?
Když jsem chodil na učiliště (Foldyna chodil na střední školu, která fungovala při plavebním učilišti, vyučil se roku 1978, pozn. aut.), rozdali nám přihlášky na stoly a stali jsme se členy. Já jsem organizoval diskotéky mezi naším učilištěm a ekonomickou školou v Děčíně. Když nám to zakázali, udělal jsem z toho soutěžní večery. Bylo pět otázek, pak byla zase diskotéka. Ale politika mě bavila, hledal jsem odpovědi na otázky. Když jsem chtěl jít na okresní konferenci SSM v roce 1987, tak ze mě udělali náhradníka. Ale protože tam lidé nešli, tak jsem se na tu konferenci dostal. Ptal jsem se tam, proč hovoříme o demokratizaci něčeho, co není demokratické.
Co vám na to řekli?
Ty otázky jim nebyly příjemné, odpovídalo se jim složitě. Já jsem si třeba přečetl Košický vládní program (program první československé vlády po druhé světové válce vyhlášený v dubnu 1945 podle návrhu moskevského vedení KSČ, pozn. red.). V něm bylo napsáno, že vznikne Národní fronta, kde si budou strany rovné. Ale Klement Gottwald po únoru 1948 řekl, že KSČ bude první mezi rovnými. Když jsem to soudruhům říkal, byli zmatení.
Když jsem si zase v podnikové knihovně přišel půjčit knížku o závěrech 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a chtěl jsem si přečíst o odsouzení kultu Stalina, byli strašně překvapení, že to někoho zajímá. Celá řada závodních rad na takovou diskusi nebyla teoreticky vůbec připravená, což mě překvapilo. Ale abych byl spravedlivý, takové otázky by ještě před 20 lety znamenaly konec práce. Na mě už byli jenom rozčilení a zvedali obočí. Nebylo to jako v 50. nebo 70. letech, ale často to nebylo příjemné.
Proč jste tedy v SSM zůstával, když jste neměl žádné spojence?
Nevím, byla to součást doby. Už jsem to neřešil. Pamatuju si, že jsem jednou s kolektivem, když jsem dělal přístavního kormidelníka v Loubí, odmítl podepsat závazek brigády socialistické práce. Byli z toho úplně v šoku. Celá řada straníků to sice brala jenom formálně, ale jakmile se proti tomu někdo postavil, bylo to pro ně strašné překvapení. A na to také doplatili, že svůj vztah k politice a idejím příliš zformalizovali.
KSČ zradila sama sebe
Vedle členství v SSM jste byl kandidátem KSČ. Proč jste chtěl vstoupit do strany?
Moc velký zájem jsem neměl. Dělali náborové pohovory, to jsem několikrát odmítl. Můj otec byl vyloučen z KSČ v 70. letech, vykopli ho po prověrkách. Přišel o práci a dělal uklízeče v kině. Moje matka dělala na poli, byla komunistka až do posledního dechu. Jenomže ona byla u partyzánů v Jugoslávii, takže to brala úplně z jiného pohledu. A já jsem měl docela vžitý rok 1968, nebyl jsem politikou nedotčený. Vnímal jsem to.
Nakonec jste KSČ na kandidaturu kývl, co vás přesvědčilo?
Po těch několika nabídkách, které jsem odmítl, jsem si u té poslední řekl, že jo. Rozhodl jsem se pod dojmem přestavby, která mě hodně motivovala. V kritických diskusích o vztahu ke stávajícímu postoji KSČ jsme se na ni hodně odvolávali. Myslel jsem, že tudy vede cesta a že s tím člověk něco může udělat. Byl to ode mě pokus dát tomu lidskou tvář. KSČ jsem vyčítal neochotu se angažovat v přestavbě. Rebela, kterého svými názory dělám dnes, jsem v rámci možností dělal i tehdy.
Zemanův fanoušek a přítel Nočních vlků
Jaroslav Foldyna (* 1960) je od roku 2010 poslancem, v roce 2016 se také stal zastupitelem Ústeckého kraje. Dvakrát byl místopředsedou ČSSD, naposledy tuto funkci vykonával od dubna 2018 do března 2019. Dlouhodobě je proslulý tím, že se opakovaně ozývá proti vedení strany. Neshody měl s někdejším předsedou strany Bohuslavem Sobotkou i se současným šéfem ČSSD Janem Hamáčkem. Je velkým podporovatelem prezidenta Miloše Zemana, obhájcem současného Ruska (pravidelně se účastní srazů motorkářského gangu Noční vlci) a kritikem Evropské unie v současné podobě.
Kdyby sametová revoluce přišla o rok později, vstoupil byste do KSČ?
To je možné, to je možné.
Jak zpětně nahlížíte na své členství v SSM a spojení s KSČ? Cítíte, že to je něco, za co byste se měl stydět, nebo to berete jako část svého života, za kterou si stojíte?
Žiju v malém městě, které má 50 tisíc obyvatel, v uvozovkách se zná každý s každým. I u plavby pracovali lidé, kteří se vzájemně znali. Vybočoval jsem tím, že jsem pokládal otázky, kdy mlčící většina šla dál. Ale nemůžu o sobě tvrdit, že jsem byl hrdina. Bral jsem to jako kolorit dané doby. Udělal jsem celou řadu věcí, za které se nemusím stydět. Nehodnotím to tak, že bych si měl sypat popel na hlavu.
Opravte mě, pokud se pletu, ale proč jste nikdy o své minulosti v SSM a spojení s KSČ takto nemluvil?
Všude to je. Když si dáte do Googlu "Foldyna, SSM, KSČ", tak je to všude napsané. Neskrýval jsem to. Kdybych to tajil, protože tady mě lidé znají, ztratil bych pro ně tvář.
Byla to zajímavá a živá doba
Když se vrátíme do listopadových dnů roku 1989, jak jste vnímal sametovou revoluci na Děčínsku, kde žijete?
Dne 24. listopadu jsem organizoval první setkání lidí prostřednictvím SSM. Vyzval jsem okresního tajemníka KSČ, představitele SSM a odboráře k mítinku, bylo to ještě před vznikem Občanského fóra v Děčíně. Bylo to první setkání lidí, kteří chtěli vysvětlit zásah na Národní třídě a podpořit změnu.
Vy jste se neangažoval v Občanském fóru, je to tak?
Ne, v zásadě ně. Účastnil jsem se koordinačních setkání různých iniciativ, tehdy vznikala Strana zelených, byli tam částečně lidovci. Ale především jsem reagoval na výzvu pana (Břetislava) Nedbálka z Národní třídy, aby se obnovila sociální demokracie. Účastnil jsem se tedy iniciativy, která začala sociální demokracii obnovovat.
V čem spočíval váš podíl na obnově sociální demokracie jako suverénní strany?
Vstoupil jsem do ní v prosinci 1989. Orientoval jsem se na lidi, kteří se v tom angažovali. Byli to členové sociální demokracie z doby před únorem 1948, například pan Zdeněk Mejstřík. Byl spolužákem Jiřího Horáka, což byl první předseda obnovené sociální demokracie po listopadu 1989. Ale byl to už 68letý starší pán, kolem něj se nabalili lidé stejného věku. Já jsem zase oslovoval veřejnost, to byla trochu jiná věková kategorie. Koordinovali jsme postup obnovy strany v rámci okresu. Kontaktoval jsem třeba pana profesora Vtípila z Rumburku, byl to učitel českého jazyka na zdravotní škole a ekonomce, byl velká osobnost. Shromáždili jsme kolem sebe velice zajímavé a slušné lidi, takhle vznikala síť obnovující se sociální demokracie. Byla to zajímavá a živá doba.
Byla tehdy vznikající ČSSD na Děčínsku v kontaktu s Občanským fórem?
S Občanským fórem jsme byli v kontaktu, abychom společně koordinovali postoje, jako byly požadavky vůči KSČ, vypuštění její vedoucí úlohy z ústavy a podobně. V těchto základních věcech byla shoda, ale tehdy to ještě nebylo příliš koordinované s Prahou, vztah jednotlivých buněk se teprve vyvíjel. V Děčíně to bylo kolem Občanského fóra trochu zmatečné, byly tu dvě skupiny. Jedna byla informační kancelář Občanského fóra, druhé bylo samotné Občanské fórum. Sídlily v různých ulicích. Pak se ukázalo, že někde jsou infiltrováni lidi, kteří to měli za úkol spíš rozvracet. Byla to divoká doba pro orientaci, kdo je kdo.
