Ilustrační foto | Foto: Shutterstock

Sabina Siváková (20)

Do dětského domova jsem šla jako dvouleté dítě a žila jsem tam do devatenácti. Odešla jsem před rokem. Mám hodně sourozenců, s jedním z bratrů jsem v kontaktu. Pomohl mi, když jsem odcházela z dětského domova. Odejít bylo moje rozhodnutí. Dělala jsem kadeřnici a a byla jsem ve styku s mým bratrem, jezdila jsem k němu od patnácti let každý víkend.

Časem jsem si řekla, že chci zkusit něco nového. Dětský domov mě něco naučil a já jim chci teď ukázat co. V dětském domově jsem poslední roky už skoro ani nebyla. Přijela jsem si vždy jen v pátek vyprat oblečení a další den jsem jela pryč. V mých devatenácti letech mi bratr nabídl, že bych mohla k němu, že mi pomůže s prací i najít bydlení. Dětský domov nás ale nenaučil, jak si zařídit byt, alespoň si na to nepamatuji, učil mě to bratr. Ukončila jsem tedy střední školu a šla jsem k němu. Ale najít práci, která by mě bavila, bylo složité.

Po čase jsem začala dělat ve sklárně. Pak jsem si ale našla lepší příležitost za lepší peníze v Praze v Amazonu. Musela jsem tam však skončit kvůli pracovnímu úrazu, který mi ani nepotvrdili. V té době jsem začala chodit s bratrem přítele od mého bratra. Začali jsme spolu i bydlet. Pak jsme se ale rozešli. Šla jsem na chvíli ke své biologické matce, kde jsem si jen chtěla tak přechodně odpočinout. Žila jsem s ní poprvé v životě a naposled. V devatenácti letech jsem zjistila, že jsem jako malá byla týraná.

Pak jsem šla bydlet do Prahy k jedné paní, která si mě ve třinácti chtěla adoptovat, jmenuje se Taťána. Dlouhodobě jsem s ní byla v kontaktu, se vším mi pomáhala. Jenže pak se vztah s ní pokazil a teď spolu zhruba dva měsíce nemluvíme kvůli bratrovi.

V červnu jsem šla s mým bratrem na diskotéku. Řekla jsem to Taťáně, která s tím byla v pohodě. Pak ale najednou otočila, že se jí to nelíbí. I tak jsem ale šla, jenže jsem si doma zapomněla klíče, takže mě bratr vzal k sobě. Další den ráno jsem jela domů zpět do Prahy. Taťána mi začala po telefonu nadávat. Čekala jsem před jejím domem šest hodin venku. Od té doby se mnou nikdo nemluvil. Večer napsala: "Sbal si kufry a odejdi." Byla jsem v šoku. Neměla jsem kam jít. Vzal mě k sobě kamarád, u kterého jsem doteď.

Hledám práci i ubytování, protože tady nemohu být celý život. Jsem úplně bez peněz, jsem domluvena s nadací Na půli cesty, že se setkáme. Není to teď moc jednoduché. Zaměstnání sháním už tři měsíce a chodím po pohovorech, denně posílám životopisy. Nejsem zvyklá nic nedělat. Kdybych si dodělala střední školu, možná bych na tom nebyla tak zle. Ale každý dělá chyby.