Učitel ukáže žákům na počítači propojeném s chytrou tabulí fotografii korejského chlapce v československé škole. Na zdi učebny visí portréty Stalina a Gottwalda, přičemž ten první je s černou páskou. Děti mají přijít na to, v jakém období snímek vznikl. Čeká je takřka detektivní pátrání. Nakonec zjistí, že fotka musela vzniknout v krátkém období mezi Stalinovou a Gottwaldovou smrtí, tedy mezi 5. a 14. březnem 1953.
Pak přemýšlí nad asijským chlapcem u tabule - někteří žáci tipují, že jde o Vietnamce. Dějepisář jim prozradí, že to je korejský chlapec, a připomene, že se nacházíme v roce 1953. Dostane se tak ke korejské válce a k výkladu o ní. Pak zahájí diskusi o imigrantech v českých školách a o jejich důvodech, proč tu žít, ať už jde o Vietnamce, Ukrajince či třeba Syřany. Rozběhne se živá debata, protože k tomuhle tématu má každý žák co říct, každý zná ze školy nějakého cizince a často zná i jeho osobní historii.
I tak může vypadat hodina dějepisu. Častějším obrázkem však dosud je vykládající učitel a děti válející se znuděně po lavici. Hlavou se jim honí, jak těžce se ten seznam bitev a letopočtů budou učit. A hlavně nevědí, k čemu jim to bude.
Dějepis má v Česku pozoruhodné postavení. Historické knížky jsou oblíbeným dárkem, některé tituly se dokonce řadí mezi bestsellery. Jenže dějepis, to jsou také nekonečné výklady učitele od tabule, pospávání v lavici a dlouhé večery strávené biflováním "telefonního seznamu" bitev, letopočtů a panovníků. Na školách existují i oblíbení dějepisáři, kteří výuku pojímají jako poutavé vyprávění napínavých historických příběhů. Jenže i tento způsob má své minus - žák či student je při něm jen pasivním příjemcem informací.
Projekt Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů "Dějepis 21", jenž se zaměřuje na soudobé dějiny a dějepisné vzdělávání, ukazuje, že i v tomto předmětu mohou být žáci aktivní a že i historii lze zkoumat v "laboratoři". S novým pojetím výuky dějepisu seznamují učitelé na seminářích či na přednáškách a praktických ukázkách na nedávné přehlídce vzdělávání Prague Education Festival (PREF).
"Ačkoliv historie lidi hodně zajímá, patří k oblíbeným tématům literatury i filmu a dobře se prodává, tak ve škole může jako dějepis dost nudit. Záleží na způsobu podání. Pokud je dějepis pojat jako předmět, kde se biflují znalosti nazpaměť, tak to může tak dopadnout," říká Kamil Činátl, historik a didaktik dějepisu, jenž v Ústavu pro studium totalitních režimů vede tým připravující HistoryLab, tedy laboratoř, v níž se jako hlavní exponát zkoumají historické prameny.
HistoryLab
Aktuální projekt HistoryLab podpořený Technologickou agenturou ČR se zaměřuje na výuku dějin 20. století. Tvůrci plánují rozšíření na starší dějiny. V rámci testování na Filozofické fakultě UK již vyvinuli několik cvičení zaměřených na husitství, zatím ale nejsou veřejně dostupná. Na HistoryLabu se podílí celé konsorcium institucí: ÚSTR, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, nakladatelství Fraus, FEL ČVUT a Pedagogická fakulta UK.
Předělat nejen podklady. Ale i žáky a učitele
Nestačí ale pouze změnit učební pomůcky. Společně s nimi je třeba zapracovat i na přístupu učitelů a žáků. Proto se historici z ÚSTR snaží dostat HistoryLab do výuky učitelství v rámci jakési digitální dílny pro práci. Momentálně se používá na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
I na školách učitelů se totiž daly věci do pohybu a vzdělávání učitelů se mění. "Kritiku frontální výuky od tabule dnes uslyší studenti učitelství snad na každé české univerzitě. Mladý absolvent však často tvrdě narazí v praxi," upozorňuje Činátl. "Pod tlakem konvencí a často tvrdé sociální reality ztrácí mladý učitel ideály a víru ve funkčnost alternativních metod a pozvolna se podřizuje sedimentované zkušenosti kolegů."
Jenže podobně se v žácích roky usazují zkušenosti s učením a vznikají konvence, co to znamená vzdělávat se. I s tím se musí pohnout. Ostatně Činátlův tým při testování aplikace často u žáků naráží na neochotu klást otázky, formulovat hypotézy, diskutovat a podloženě argumentovat. Na základních školách se jim podle něj celkem daří tyto návyky rozložit, na středních školách je to již obtížnější. "Někteří gymnazisté jsou v tomto ohledu děsivě zablokovaní," povzdechne si historik. Je ale optimista - zásadní změnu nelze učinit ze dne na den, ale děti podle něj nakonec poznají, že takhle jim dějiny dávají větší smysl.
Na testovaný prototyp HistoryLabu získávají průběžně zpětnou vazbu od učitelů a žáků a návazně ji zapracovávají do vývoje. Učitelé oceňují především motivační efekt aplikace. Žáky i studenty badatelská práce s prameny baví, digitální prostředí, v němž si mohou s materiály pohrát, jim vyhovuje. Třeba při porovnávání fotek prezidentů Gustáva Husáka a Václava Havla při novoročním projevu kroužkují na snímku rozdílné věci, kterých si všimli. Nato se musí zaposlouchat do krátkých audioukázek, což je pro vizuální generaci, jež používá zvuk pouze jako kulisu, někdy pořádný oříšek.
"Zcela cíleně jsme historii zatáhli do tohoto digitálního světa, abychom využili uživatelské dovednosti žáků z různých zábavných aplikací k primárně vzdělávacím cílům. Testování ukazuje, že to může fungovat," říká k tomu vedoucí vývojového týmu.
Ohlasy učitelů jsou vesměs kladné
Redakce Aktuálně.cz narazila i na některé negativní a odmítavé reakce, ačkoliv byly ve výrazné menšině. Některým dějepisářům vadilo obecně právě digitální prostředí, ve kterém se prý žáci pohybují po zbytek dne, takže ho pak nechtějí zavádět i do školy. Jiní soudí, že digitální prostředí žáky spíše rozptyluje od učení, a zmiňují, že na fotkách, do nichž se dá kreslit, děti spíše kreslily postavám brýle a vousy, než aby kroužkovaly to, co měly za úkol najít.
Rezoluce žáků ZŠ k procesu s Miladou Horákovou
Aby si žáci dovedli lépe představit komunistickou ideologií, zkoumají tuto bizarní rezoluci svých vrstevníků k procesu s Miladou Horákovou.
Rezoluce žáků národní školy v Újezdě, pošta Vizovice
Státnímu soudu na Pankráci, Praha.
Žáci národní školy v Újezdě, pošta Vizovice, okres Val. Klobouky žádají, aby Státní soud potrestal co nejpřísněji rozvratníky, kteří se proti budovatelským snahám pracujícího lidu i pracujících dětí staví nepřátelsky a chtějí přivolat nové Lidice, Ležáky a Ploštiny. Co dělala obžalovaná Horáková, Zemínová, Hejda a všichni jejich společníci, když tyto osady hořely a s plameny požárů šlehaly k oblakům i bolestné hlasy mučených? Zapojili se mezi fašistobijce? Ne, jistě "nemohli!".
Děti těchto obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče, kteří kopou nové společné hroby pro ně a pro nás všechny. My však prohlašujeme, že si republiku rozvracet nedáme a že každého podezřelého ohlásíme.
Přejeme si, abychom nebyli vyrušováni z práce, která přináší blahobyt všem, i těm, které dnes soudíte a kteří se nám tak "odměnili".
Proč nám tito rozvratníci kalí radost mládí, na které máme plné právo? Nepoznamenalo nás dost šest let protektorátu?
Zdroj: Národní archiv Praha/HistoryLab
Milan Hes je didaktik dějepisu z Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a také středoškolský učitel dějepisu. Proti HistoryLabu dle svých slov nic nemá, i když mu tam zatím chybí nějaká struktura - bere to ale tak, že jde teprve o testovací verzi ve vývoji. Upozorňuje také na to, že podobné aplikace jsou pouze třešničkou na dortu, zpestřením. Důležité podle něj je zabývat se základem - samotným přístupem k výuce dějepisu, k dialogu o minulosti. Namítá také, že někteří učitelé nebudou umět aplikaci smysluplně využít, protože je k tomu nikdo nevedl.
"HistoryLab užívám a líbí se mi. Na aplikaci mě baví hlavně interaktivita. Využívám ji, když pracujeme s tablety a rozvíjíme digitální kompetenci. Inspiruje mě i pro vytváření dalších úkolů s prameny, které mám k dispozici. Párkrát jsem některou činnost z nabídky zadal i jako dobrovolný domácí úkol," vypráví například dějepisář ze základní školy v Chomutově. Dějepisářka Alena říká, že se účastnila pilotáže projektu a zalíbil se jí natolik, že ho využívá i nadále.
Miroslav Pešek je učitelem dějepisu na Gymnáziu Jana Keplera v Praze a pochvaluje si, že díky této aplikaci přestává být pedagog středem výuky a "mluvící hlavou". "Studenti za jeho asistence sami procházejí rozmanité historické prameny a na jejich základě sami rekonstruují některou historickou událost. Poznávají a odkrývají ji tak samostatně a sami docházejí k různým hypotézám a závěrům, které elektronicky zapisují. Pedagog je následně může komentovat či hodnotit," popisuje a dodává, že tyto výukové materiály nabízejí velké množství možností a úrovní obtížnosti.
Mezi možnými nevýhodami vidí například potřebu dostatečného technického zázemí - tabletů či notebooků a dobrého internetového připojení. Aplikace navíc dle jeho slov vyžaduje, aby učitel změnil navyklou podobu výuky a smířil se s tím, že nestihne běžný objem látky, ale jen jeho vybranou část. "Ta ale má na žáky či studenty větší dopad, protože si téma svojí aktivní participací lépe osvojí a rovněž si uvědomí nejednoznačnost některých historických témat, na něž se dá nahlížet z různé perspektivy." Studenti prý tuto aplikaci uvítali jako vhodné a příjemné zpestření a doplnění výuky.
Změna potrvá dlouho
Dosud převládající orientaci na výklad od tabule a jednosměrné předávání znalostí určuje podle historika a didaktika dějepisu Kamila Činátla silná tradice, setrvačnost konvencí a také třeba podoba učebnic, které jsou většinou přeplněné daty.
A to je další problém - učitelé striktně následují často zastaralé učebnice přeplněné informacemi. Pak namítají, že aby vůbec stihli odvykládat veškerý objem učiva, není již na zpestřování výuky čas. Jenže to bývala realita školních osnov. Dnešní rámcové vzdělávací programy neobsahují obsáhlou sumu povinných znalostí, spíše jen obecnější cíle.
"Stačilo by si promyšleně vybírat a ne nechat dějiny téct v mohutném proudu faktografie od počátku až do konce. Vzdorovat konvencím je těžké, ale pro kvalitní výuku dějepisu nezbytné," říká historik.
Ostatně i jeden z autorů Strategie 2030+ Radko Sáblík na prezentaci tohoto vzdělávacího programu uvedl, že by se měl zredukovat objem učiva na polovinu a učit jen to skutečně důležité, zato zajímavěji. V případě dějepisu Činátl považuje redukci učební látky za jednu z hlavních výzev, před kterou tento předmět stojí. Klíčem by podle něj mohl například být vztah historického tématu k současnosti. "Pokud je něčím aktuální, pak lze předpokládat, že bude žáky více zajímat, že lépe pochopí, k čemu je takové učení dobré," vysvětluje.
Zohlednit by se měla také prostá otázka, proč vlastně danou látku učit, čeho chci jejím prostřednictvím u žáků dosáhnout. "Pokud si kupříkladu nejsem schopen zodpovědět otázku, proč by se žáci měli učit množství přemyslovských knížat z 11. a 12. století, tak je neučím. Hledám nějaký jiný způsob, jak dané období uchopit - třeba přes kontakt s dobovými prameny, jako je Kosmova kronika. Obsahuje řadu překvapivě čtivých pasáží, které mohou žákům ukázat, jak tehdejší lidé vnímali svět a z jakých zdrojů dnes rekonstruujeme jeho historický obraz," říká.
Jenže právě třeba výčet přemyslovských knížat nebo třeba římských císařů je celorepublikovým neoblíbeným "telefonním seznamem", který u žáků spolehlivě ničí jakoukoliv lásku k poznávání historie. "Dějiny v podobě 'telefonního seznamu' jsou skutečně k ničemu. Výzkumy ze zahraničí navíc jasně potvrzují, jak je tento způsob výuky neefektivní. Nabiflované znalosti si žáci udrží jen krátkodobě. Nemají k dějepisnému poznání silnější vztah. Nevědí, k čemu dějiny vlastně jsou. Neumějí o nich tvořivě přemýšlet," vyjmenovává nevýhody didaktik.
Dějepis má oproti jiným předmětům ještě jednu podstatnou nevýhodu. Zatímco fyzika, matematika, chemie či biologie se v základním obsahu nemusí moc měnit - ploštice i křemík se dočkají stejného popisu v Praze jako v Ústeckém kraji -, dějepis se dotýká celé řady ožehavých témat a učitel do něj zvláště při probírání novodobých dějin může podvědomě promítat své vlastní názory. O odsunu Němců se pak může učit trochu jinak v pohraničí a ve vnitrozemí, stejně jako třeba o komunismu, kolektivizaci, sametové revoluci nebo Evropské unii.
"Historiografie není založená na tvrdém pojetí historické pravdy. K jednomu správnému výkladu minulosti vždy tíhly autoritativní režimy. Demokracie i moderní pojetí historické vědy zakládají vhodné podmínky pro to, aby v rámci školního dějepisu spolu existovaly různé výklady historie," upozorňuje Kamil Činátl a apeluje na rozvíjení historické gramotnosti žáků. A historicky gramotný rozhodně není ten, kdo "sype fakta z rukávu", ale ten, kdo se například umí zamýšlet nad příčinami a důsledky historických událostí.
"Kdo disponuje historickou gramotností, je schopen kriticky pracovat s informacemi, nenechá sebou snadno manipulovat, nevidí svět černobíle, dokáže tolerovat názory druhých a přitom věcně a podloženě argumentovat v diskusi. Výuka dějepisu může tyto důležité schopnosti rozvíjet, chce to ale její zásadní změnu," uzavírá.
