Z nacistických táborů a věznic do gulagu

Současná vlna ukrajinských uprchlíků směřujících před ruskou agresí na západ není v této části Evropy bohužel ojedinělou záležitostí. V letech 1939–1940 mířili opačným směrem statisíce lidí z nacisty okupované části Evropy. Jejich přijetí na sovětské straně bylo ale diametrálně odlišné od toho, co dnes zažívají ukrajinští běženci ve státech Evropské unie.

V průběhu června 1940 vrcholila v Sověty okupované části východního Polska (po anexi součástí západní Ukrajiny) vlna zatýkání uprchlíků. Mezi nimi byly i stovky českých Židů pozatýkaných zejména ve Lvově a jeho okolí. Převažovali lidé deportovaní nacisty o několik měsíců dříve z Ostravska, Frýdecka a Těšínska, kteří měli skončit v prvním koncentračním táboře pro Židy v obci Zarzecze u Niska nad Sanem.

Zatímco místo někdejšího tábora postupně mizí pod zástavbou nových budov a pamětní desku tehdejších událostí ukradli zloději, osudy deportovaných ožívají díky spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů s Archivem bezpečnostní služby Ukrajiny a katedrou kybernetiky Západočeské univerzity v Plzni. V těchto dnech uveřejňují soubor prvních dvou set vyšetřovacích spisů NKVD nalezených k tomuto tématu v ukrajinských archivech.

První deportace evropských Židů

V září 1939 vtrhlo hitlerovské Německo do Polska a po několika týdnech bojů wehrmacht zlomil odpor nepřítele a zastavil se na předem dohodnuté linii tvořené řekami San a Bug. Z východu k této nové hranici postoupila sovětská Rudá armáda. Polsko přestalo existovat, okupováno ruku v ruce dvěma totalitními režimy.

Co dobytí země představovalo pro nacisty, vysvětluje historik Mečislav Borák ve svém článku Akce Nisko: „Okupace západního Polska v podstatě znamenala první krok k uskutečnění teritoriálních plánů nacistů na germanizaci a kolonizaci východních území. Podle jejich představ měli na území přičleněném k Německé říši žít výhradně Němci, v co nejkratší době proto mělo být ‚vyčištěno‘ od neněmeckých živlů.“ S touto koncepcí úzce souviselo i řešení židovské otázky.

Tehdejší šéf gestapa Heinrich Müller plánoval vytvoření „židovské rezervace“ v bažinaté oblasti okolo Lublinu, kam měli být jako první přesídleni Židé z oblasti Katovic v počtu 70 až 80 tisíc osob. Záhy se však naskytla možnost odsunu Židů i z okolí Ostravy a na Hitlerovo přání přiřadili k prvním transportům i Vídeň. Na mapě židovských deportací se tak objevilo další místo, návrší u Niska nad Sanem ve východní části nacisty okupovaného Polska. Osobně je vybral vedoucí židovského referátu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Adolf Eichmann.

Samotnou organizaci transportů zajišťovalo gestapo ve spolupráci s pracovníky Ústředen pro židovské vystěhovalectví ve Vídni a v Praze. Přípravy těch ostravských byly zahájeny počátkem října 1939, kdy tamní židovská obec vydala na příkaz gestapa výzvu k okamžité registraci všech Židů starších 14 let. Ti byli následně vyzváni, aby se dostavili v úterý 17. října 1939 do ostravské jízdárny za účelem odjezdu na přeškolení. V případě neuposlechnutí hrozily přísné tresty. Několik „dezertérů“ se přesto našlo, jako třeba bratři Karel a Erich Eggerové z Frýdku (více ve fotogalerii).

Z Ostravy nakonec vyrazily v říjnu a začátkem listopadu 1939 tři transporty čítající více než 1500 osob. Poněvadž se ostravské obci nepodařilo naplnit požadovaný počet deportovaných, transporty byly doplněny lidmi z Brna nebo z Prahy. Takto se do druhého ostravského transportu dostali například čtyři bratři Goldflamové – Rudolf, Bedřich, Otto a Arnošt z Brna, zatčení z rasových důvodů už v září 1939 (více ve fotogalerii). Naopak třetí transport byl vesměs složen z pražské židovské populace.

Každopádně všechny vlaky mířily do Niska, na místo určení však dorazily pouze první dva. Třetí musel být odkloněn kvůli strženému mostu do Sosnovce v Horním Slezsku, kde Židy uvěznili v provizorním koncentračním táboře. Část z nich uprchla, zbytek byl převezen do tábora Vyhne na Slovensku a později skončil ve vyhlazovacích lágrech. Paradoxem deportací do Niska přitom zůstává fakt, že v době odjezdů těchto transportů již nacistické vedení plán rezervace opustilo. Aby však neutrpěla prestiž gestapa, které vše organizovalo, již připravené transporty dostaly zelenou.

Smutné prvenství ostravských Židů

První z transportů se vydal na cestu ve středu 18. října 1939 o půl deváté ráno a odvážel 901 bývalých československých občanů. Souprava se skládala z 51 vagonů, z toho 29 bylo naložených stavebním materiálem. Koncentrační tábor si jeho vězni měli vybudovat z vlastních peněz a svými silami.

Právě v tomto bodě se ukázalo, že nacisté se teprve učí masovým deportacím a nedokážou je zatím domýšlet do všech důsledků. Do Niska bylo svezeno velké množství lidí nejen z protektorátu, ale i z Vídně a Horního Slezska (vč. asi 200 Židů z někdejší československé části Těšínska), ačkoliv tábor nebyl dokončený a počty přijíždějících tak překračovaly jeho funkční kapacitu. Mohl tam proto zůstat jen každý devátý z deportovaných, přednost dostávali řemeslníci a stavební odborníci potřební k výstavbě.

Všechny ostatní, tedy více než čtyři a půl tisíce osob, brzy po příjezdu stráže SS postupně odváděli k nedaleké čerstvě stanovené demarkační linii mezi německou a sovětskou zónou. Území za řekou San již okupovala Rudá armáda, a to na základě dohody Hitlera se Stalinem známé pod názvem Pakt Molotov–Ribbentrop. Jakmile se skupina z Niska přiblížila do blízkosti této linie, německé stráže vydaly Židům rozkaz přejít na sovětskou stranu.

Většina výzvu pod hrozbou zastřelení uposlechla a vyrazila na východ. V neznámém prostředí a často bez jakýchkoliv prostředků se museli spoléhat jen na vlastní intuici a přízeň osudu. Ne každému se proto odchod do Sovětského svazu podařil. Řada vyhnanců přecházející hranice v oblasti Haliče a Volyně se utopila v řekách San a Bug. Jiní zahynuli při střelbě pohraničních hlídek. A hrozila i další nebezpečí, například malíř Heřman Pick z Bohumína byl při přechodu zasažen německým otravným plynem a pouze opakované operace očí ve lvovské nemocnici mu alespoň částečně zachránily zrak.

Na mnoha místech byli běženci sovětskými pohraničníky naopak vráceni zpět. Německé stráže je však zpravidla nepouštěly na své teritorium, a tak se skupiny Židů potulovaly celé dny po „území nikoho“, než se jejich situace nějak vyřešila. Pravdou je, že několik šťastlivců dokázalo obejít všechny německo-sovětské nástrahy a vrátit se domů do Ostravy či na Těšínsko. Ve většině případů to bohužel jen oddálilo jejich tragédii. V průběhu války byli totiž deportováni do vyhlazovacích táborů, odkud se vrátil málokdo.

Úspěšně přejít na sovětskou stranu se z českých Židů v Nisku nakonec podařilo přibližně tisícovce deportovaných. Pokud si mysleli, že to nejhorší mají za sebou, sovětská realita jim brzy a bolestivě připomněla, že nacismus a komunismus jsou stejné nelidsky kruté systémy.

Na sovětském území

Mohutný příliv uprchlíků do sovětské okupační zóny bývalého Polska se bezpochyby stal jedním z nejzávažnějších problémů, s nímž se Sověti museli na dobytém území vypořádat. Kvůli výše jmenované smlouvě bylo Německo sice stále přátelskou zemí, avšak úspěchy wehrmachtu na západní frontě v jarních a letních měsících roku 1940 vyvolaly v Moskvě znepokojení. Došlo tak k celkovému zpřísnění sovětské politiky v tomto regionu, což se odrazilo i při řešení uprchlické otázky.

Interaktivní mapa trestních pracovních táborů v SSSR

Na podzim 1939 totiž zadržení sovětskou pohraniční hlídkou či milicí ještě automaticky neznamenalo trestní postih. Sovětům šlo tehdy především o prověření každého uprchlíka. K podezření ze špionáže či jiné nepřátelské činnosti ovšem už v té době stačilo málo. Mohly ho vzbudit různé dokumenty, jež měli běženci po zadržení u sebe. Příkladem může být vyšetřovací spis Heinricha Bachnera, řemeslníka z Orlové, který leží ve Státním archivu Lvovské oblasti.

Bachner odjel z rodného města 1. října 1939 do Krakova, kde však byl příslušníky gestapa zadržen a pod hrozbou odeslání do koncentračního tábora jej donutili opustit německé území. O měsíc později byl naopak zadržen sovětskými pohraničníky u Přemyšle. Poněvadž měl u sebe propustku z krakovského gestapa, okamžitě byl poslán do vazby a později mu byl vyměřen pětiletý trest v gulagu.

Sověti takto prošetřovali nově příchozí nejen kvůli obavám z možné špionáže nebo diverzní činnosti. Jeden z úkolů sovětské administrativy na okupovaných polských územích spočíval v zavedení sociálního pořádku v intencích marxisticko-leninské ideologie. Důležitým kritériem při prověřování uprchlíků příslušníky NKVD se proto stal jejich třídní a sociální původ. Ti, již se přiznali, že jsou majitelé živností, obchodů nebo jiných soukromých podniků, případně pocházejí ze zámožných rodin, většinou nebyli na rozdíl od běženců dělnického či rolnického původu propuštěni a rovnou putovali do vazby.

Sovětská paranoia ze špionů

Na základě dalších vyšetřovacích spisů ze lvovského archivu Služby bezpečnosti Ukrajiny víme, že takto například skončili Efraim Fisch, majitel restaurace v Ostravě, nebo Ervín Langer, majitel fotoateliéru a farmaceutického obchodu tamtéž, který navíc pocházel z bohaté rodiny hoteliéra.

Vedle nežádoucího třídního původu mohla vyšetřovaným paradoxně přitížit i příslušnost ke komunistické straně. V kyjevském archivu Služby bezpečnosti Ukrajiny se zachoval spis člena KSČ a řemeslníka Leona Messnera, jenž byl za ilegální překročení hranice odsouzen na pět let. Sověti v podobných případech argumentovali i tím, že jako správný komunista měl zůstat doma a pomáhat v ilegalitě působící straně. K dalšímu vyšetřování byly tyto „podezřelé elementy“ přemísťovány do věznic dále ve vnitrozemí, nejčastěji do Poltavy, Nikolajeva, Oděsy, někteří vyšetřovaní skončili až v Dnětropetrovsku či Starobělsku.

1. díl – Neznámé příběhy Čechů, které semlel sovětský gulag

V první polovině roku 1940 se přístup k uprchlíkům radikálně změnil. Z hlediska sovětských bezpečnostních zájmů se přítomnost cizinců poblíž hranic stala nepřípustnou. Co nejdříve proto mělo dojít k „vyčištění“ pohraničního území. Jak uvádí historik Mečislav Borák v publikaci První deportace evropských Židů, již na začátku roku 1940 hlásil do Moskvy lidový komisař vnitra na Ukrajině I. Serov svému nadřízenému lidovému komisaři Berijovi, že na západní Ukrajině se nachází přes 600 československých emigrantů a s některými z nich navázal kontakt britský podpůrný Trust fond Hermanna Fielda.

Podle Serovova hlášení to dokazovalo, že „značná část emigrantů byla zverbována zahraniční rozvědkou a provádí špionážní činnost“. Sovětská paranoia z běženců vyústila v politiku masových deportací, kterou již v minulosti využili vůči jiným „společensky nebezpečným“ sociálním skupinám uvnitř SSSR. Nadto měli k dispozici rozsáhlou síť táborů, jež vyžadovaly přísun čerstvé pracovní síly. První vlna deportací tak proběhla v únoru, druhá v dubnu a třetí na přelomu června a července 1940, kdy byly zatčeny desetitisíce osob, mezi nimi i stovky českých Židů pozatýkaných převážně ve Lvově a jeho okolí.

Vyšetřování konkrétních případů mělo vzhledem k obrovskému počtu zadržených spíše formální charakter. Na základě dochovaných spisů víme, že komisaře NKVD opět zajímal třídní původ a politická činnost vyšetřovaného. Jestliže odpovědi vyšetřovatele neuspokojily, sepsal protokol, v němž se konstatovalo, že vyšetřovaný přešel ilegálně hranice, a tím pádem byl označen za záškodnický živel. Poradit se s advokátem bylo nemožné, československým uprchlíkům bránila v jejich obhajobě i jazyková bariéra, málokdo z nich dostatečně ovládal ruštinu.

Rozsudky nad špiony a nepřátelskými živly posléze vynášely zvláštní porady NKVD v nepřítomnosti obviněných, jimž soudní rozhodnutí oznámili dozorci buď osobně na cele, nebo hromadně během nástupu ve věznici. Naprostá většina vězňů byla souzena podle § 80 trestního zákoníku Ukrajinské SSR.

Domu se vrátilo jen 40 lidí

I když se v rozsudcích objevují i jiné formulace jako třeba „společensky nebezpečný element“, „za porušení zákona o pasové povinnosti“, podstata trestného činu ilegální přechod hranice zůstávala stejná a bývala ohodnocena minimální sazbou v podobě tří let odnětí svobody v nápravně pracovním táboře. V případě, že běžence vyšetřovatel „usvědčil“ ze špionáže či jiných protisovětských aktivit, padaly tresty delší, přesněji řečeno pět let a výše.

Přestože se jednalo o značně zjednodušené trestní řízení, sovětská soudní mašinerie se opakovaně zadrhávala. Vzhledem k obrovskému množství případů byly rozsudky vynášeny i několik měsíců poté, co se vězeň již nacházel ve výkonu trestu v některém z lágrů gulagu. Například studentu Kurtu Rosenzweigovi z Těšína, jenž byl do Niska deportován jako šestnáctiletý, oznámili odsouzení k tříletému trestu v nápravně pracovním táboře teprve koncem roku 1942, kdy se jeho trest už blížil ke konci.

Leckdy se však vězeň výši svého trestu ani nedozvěděl. Také je zaznamenána celá řada případů, kdy byli lidé držení v gulagu bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí. Paradoxem tehdejší doby naopak zůstává, že na východ odeslaní vězni i civilisté židovského původu, kteří většinou skončili v pracovních táborech nebo ve speciálních pracovních koloniích, továrnách či kolchozech spravovaných NKVD, měli nakonec větší šanci na přežití než ti, co se deportacím nějakým způsobem vyhnuli a pobývali v západní části SSSR po útoku německých vojsk v červenci 1941. Následné pogromy, vraždění speciálních německých komand či nacistické tábory přežili jen jednotlivci.

2. díl – Tisíce Čechoslováků Sověti propustili až kvůli Hitlerovi

Pokud lidé odsouzení k otrocké práci v gulagu vydrželi tamní kruté existenční i klimatické podmínky, šance na propuštění se jim naskytla v lednu 1942. Sovětské vedení zahnané do úzkých rychlým postupem německých vojsk tehdy vyhlásilo amnestii pro vězněné československé občany, kteří tím dostali možnost vstoupit do řad čs. vojenské jednotky, formující se v Buzuluku. Mezi prvními se tam hlásili právě českoslovenští Židé.

Pro mnohé z nich ale přišla amnestie už příliš pozdě. Někteří se o ní zase nedozvěděli a museli si svůj trest odpykat až do konce. Další, jako například Villém Steinhardt či Emil Laufer z Ostravy, sice dorazili do Buzuluku, ale během pár dnů či týdnů zde zemřeli v důsledku nemocí a zranění.

Z ostravských transportů do Niska nad Sanem se do čs. vojenské jednotky nakonec dostalo asi 350 Židů. V dalším průběhu války prošli krvavými bitvami na východní frontě, návratu domů se jich dle Mečislava Boráka dočkalo 123. Počet navrátilců na Těšínsko, kteří odjeli z Horního Slezska katovickými transporty, se pak podle předběžných odhadů pohybuje okolo 40 osob.

Fotografie: cechoslovacivgulagu.cz (Adam Hradilek, Jan Dvořák, Jan Horník), ASBU Lvov, NA, MZAB, Leo Baeck Institute, Archiv Arnošta Goldflama, Aktuálně.cz