reklama
 
 

Platit za unesené? S teroristy vyjednává každý stát, snad kromě Rusů, říká poradce FBI

9. 2. 2016
Kritika, která se snesla na českou vládu po výměně Čechů zadržených v Libanonu za muže podezřelého z terorismu, je podle experta Adama Dolnika jednostranná. Dolnik, poradce týmu americké FBI pro vyjednávání o přežití rukojmí a expert na boj s terorismem, naopak tvrdí, že s únosci a teroristy se vyjednává vždycky a vyjednávají s nimi všichni. "Vyjednávání neznamená, že jste předem připraven splnit požadavky únosců. Stát má přece zodpovědnost za své občany a musí pro jejich záchranu podniknout maximum," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Z různých stran zaznívá po propuštění pětice Čechů z libanonského zajetí a zveřejnění výše výkupného za Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou protest, že s teroristy a únosci se přece nevyjednává. Jak to tedy ve skutečnosti je?

Řeknu to narovinu: S teroristy se vyjednává vždycky a vyjednávají s nimi všichni. Možná jen s výjimkou Ruska, jehož zajatí občané však za tvrdý a nekompromisní postoj Moskvy už několikrát krvavě zaplatili.

Vyjednávání není nic jiného než komunikace, při níž se snažím teroristy či únosce ovlivnit, aby unesení lidé přežili. Za těchto okolností není - nebo by alespoň neměl být - nejmenší problém s druhou stranou vyjednávat. A s únosci vyjednávají dokonce i země, které jinak striktně odmítají platit výkupné. Snaží se například zajatce v očích teroristů humanizovat, zlidšťovat je. Pro únosce je pak těžší lidem, o nichž něco vědí, ubližovat. Snaží se najít alternativní cesty a řešení. A konečně: vyjednávání neznamená, že jste předem připraven splnit požadavky únosců. Stát má přece zodpovědnost za své občany a musí pro jejich záchranu podniknout maximum.

Opravdu za všech okolností?

Ale já přece netvrdím, že jde o jednoduchou otázku. Naopak - je to velmi složité. V některých západních zemích jsme teď třeba postaveni před zcela nový fenomén vyjednávání. Má se vyjednávat o záchranu lidí, kteří odjeli do Sýrie či Iráku, aby se tam připojili k jednotkám Islámského státu anebo Al-Káidě. Jenomže byli zajati některou z konkurenčních skupin, která za ně teď požaduje od vlád jejich zemí výkupné. Tohle je, panečku, teprve dilema!

I za těchto okolností vnímají přesto tyto západní státy jako svou povinnost dostat svého občana zpět. A teprve potom ho budou moci soudit a třeba ho i zavřou. Já jako vyjednavač se neptám, jak se tam ten člověk dostal. Důležité pro mě je, aby se vrátil zpět.

Počkejte, stát má tedy usilovat o záchranu lidí, kteří se mohli připravovat na teroristický útok proti němu?

Vždyť já vám tu ale přece říkám, že jde o obrovské a zcela nečekané dilema. A je to dilema pro politiky. Oni ho musí rozštípnout, rozhodnout se. Profesionálové pak "jen" dělají svou práci a snaží se těm lidem zachránit život, dostat je zpět.

Zvýšilo se očekávání únosců

Takže tedy platit?

Zcela absurdní jsou představy, že vám rukojmí vydají zadarmo. Únosce se o rukojmí stará i několik let, živí je, má s nimi nemalé náklady, zavazuje si své širší okolí k mlčení - ani to nemusí být zadarmo -, složitě vyjednává, protože si od toho slibuje výkupné. Takže v tom má vstupní investici a zadarmo často rukojmí nemůže pustit, ani kdyby chtěl.

A uřezávání hlav? Otřesná, velmi viditelná a pro civilizovaný svět nepřijatelná praxe. V pětadevadesáti procentech však rukojmí i s přispěním vyjednávání přežije. Za jeho úmrtí může zpravidla nemoc, pokus o útěk či nezdařená záchranná operace... a nezdaří se jich naprostá většina. Takže tohle není tak lákavá alternativa, jak by se mohlo zdát. Popravy jsou velmi výjimečné. V kontextu Islámského státu je lidé vidí jako nevyhnutelný výsledek. Ze skupiny 21 západních rukojmí v rukou Islámského státu bylo tímto barbarským způsobem popraveno osm rukojmí, ostatní se vrátili.

Česká vláda tedy jednala správně, když vyjednávala s únosci pěti Čechů a ještě dříve s lidmi, kteří zajali Antonii Chrásteckou s Hanou Humpálovou?

Při znalosti desítek tragických osudů unesených lidí nechci a ani mi nepřísluší hodnotit, zda se vláda rozhodla dobře, či špatně. Velmi negativně ovšem vnímám úniky informací o výši výkupného i licitaci, jak se k výši finanční částky dospělo. Každý rukojmí, který je teď držen, a každý další Čech, jenž se dostane do rukou únoscům, bude měřen podle tohoto žebříčku. Každý teď ví, že česká vláda si cení životy svých občanů údajně na deset milionů dolarů. Takové bude příště i očekávání druhé strany a to je velmi špatně. Dramaticky to Česku pro příště zužuje manévrovací prostor při vyjednávání.

Vyjednávání není vlastně o ničem jiném než o snižování očekávání únosců. My jsme však únikem informací o výši výkupného dosáhli přesného opaku - zvýšili jsme očekávání únosců. Jen pro představu: ročně je na celém světě uneseno asi dvacet tisíc lidí.

Jak vnímáte kritiku, které čelí vláda a potažmo i bezpečnostní rada státu, že dělá ústupky teroristům, že je bezpečnostní rada nedůvěryhodná a že jsou nyní ohroženy tisíce Čechů v zahraničí?

Jako vyjednavači máme pro tuto situaci výstižné pořekadlo: krize uvnitř krize. Rozumí se tím fakt, že jednání s lidmi, kteří rozhodují o postupu osvobození rukojmích, je často mnohem těžší než jednání s únosci. Objevuje se to všude ve světě - do vyjednávání zasahují politici a často se do toho pletou i lidé, kteří tomu absolutně nerozumí. Často to tedy dopadne následovně: v rámci šílené zásady, že s teroristy se nevyjednává, je vyjednavač hozen přes palubu a nikdo se s ním nebaví. Tohle je i příklad ohromné, jedenáct let staré tragédie v Beslanu.

Američané kritizují něco, co sami dělají

Když tedy odborníci říkají, že s teroristy a únosci se kvůli záchraně rukojmí vždy vyjednává, tak proč nyní ta erupce emocí, kritiky a výčitek, že jsme s teroristy vyjednávali?

Tohle politické motto, že se s teroristy nevyjednává, zní ve všech zemích. Možná nevíte, že politika nevyjednávání s teroristy byla například v USA reformována: od nevyjednávání k neustupování teroristům. A to jsou dvě rozdílné věci. Jinými slovy: komunikovat je v jednoznačném zájmu unesených lidí. Vyjednávání je vždycky v našem zájmu. Třeba i tím, že postavíte nemocnici v nějaké komunitě, která je pak protislužbou schopna na únosce vyvinout tlak, aby byli zajatci propuštěni. I o tomhle je vyjednávání a nejde přitom o ustupování teroristům. Tohle je - alespoň podle mě - obhajitelné.

Za výměnu Alího Fajáda českou vládu ostře kritizují i nejbližší spojenci - Američané. Jak by ale v podobném případě postupovali oni?

Rád bych připomenul, že právě Američané propustili pětici vysokých hodnostářů Tálibánu výměnou za svého vojáka Bow Bergdahla, což se nyní dokonce vyšetřuje. I v USA je tedy vyjednávání s teroristy citlivým tématem, o němž se emotivně diskutuje. Nejen mezi lidmi, ale i silovými resorty. V Bergdahlově případě se udělal ústupek, protože šlo o vojáka, aby měli všichni ostatní příslušníci ozbrojených složek jistotu, že je vláda USA nenechá v zajetí na holičkách. Proč by se to ale mělo týkat jen unesených vojáků, a ne civilistů?

Tahle diskuse pak vyústila v korekci pravidel, zda s teroristy vyjednávat, či ne. Navíc v případě Alího Fajáda česká vláda nevyjednávala s teroristy, kteří jsou nervózní a ve střehu před střelou z bezpilotního letounu, nýbrž s představiteli státu Libanon, anebo alespoň jejich prostředníky.

Tahle výměna nicméně nemusela být tak okatá. Ani tohle moc nechápu. A jsme opět u "krize uvnitř krize".

Lze mít rád svého únosce?

Nemohu se nezeptat na stockholmský syndrom, jinak také sympatie či citovou závislost rukojmích na únoscích. Funguje to?

Je to normální jev. Vy jako rukojmí se ocitnete v situaci, kdy ztratíte představu o tom, co se s vámi děje, a jste zcela závislí na svém únosci: zda přežijete, zda vám dá najíst či pustí na záchod. Přirozeně a intuitivně se proto snažíte snížit agresi únosců vůči vám, komunikovat s nimi... a vyvolat třeba i lítost. A pracují s tím i vyjednavači, kteří předávají z domova vzkaz od malé Terezky, která si teď neví rady a těší se na maminku Ráchel. Únosce ji až doteď nazýval jen sviní, ale najednou ví, že má jméno i dceru. Ostatně i proto se asi třetina unesených v islámských zemích alespoň zkusila konvertovat k islámu. Veřejná poprava muslima může být pro teroristy totiž problém z hlediska propagandy.

Jsou takové případy konvertovaných zajatců?

Například Amanda Lindhoutová byla v Somálsku v zajetí 462 dnů. A konvertovala k islámu i proto, aby dostávala najíst, když do té doby trpěla velkým hladem. Jako zajatému muslimovi vám dají například korán, takže si jeho četbou můžete zaměstnávat mozek a v zajetí se nezbláznit. Je to rozhodně lepší než počítat kachličky na stěně cely. Navíc vám modlitby stanovují důležitý životní režim v situaci totální nejistoty, zmatku a života bez režimu.

To všechno platí. Odmítám ale, že Hana Humpálová se chtěla vrátit za svými únosci do Pákistánu. Jela jen s rodinou do Turecka. S rodinou, která se jí snažila a snaží všemožně pomáhat a strachovala se o Hanku dva roky. Těžko si tedy za těchto okolností byť jen představit, že by chtěla zpět za svými únosci.

A naopak: není moc těžké si představit, že při současných náladách ve společnosti a vymezování se vůči islámu zpráva o smyšleném záměru vrátit se k únoscům Hanu Humpálovou poškodí a diskredituje. Vždyť přece daňoví poplatníci zaplatili miliony za její záchranu a ona chce zpět za svými únosci?! A možná jí ti teroristé dokonce i chybí! Chápete, s čím si zahráváme? Tahle dívka přestává být v bezpečí. Absolutně tomu nerozumím. Hanka byla obětí teroristů a stává se jí tak znovu, protože my jí z té role nedovolíme uniknout. Vůči ní je to velmi nefér. Zpráva, že Hana Humpálová se chtěla vrátit do Pákistánu, je lež. A takto silně to říkám jen proto, že si tím jsem naprosto jistý.

Poučení z tragédie v Beslanu

Zmínil jste masakr v Beslanu. Připomenu i tragédii v moskevském divadle Dubrovka, která se odehrála v roce 2002, tedy o dva roky dříve. Má v podobných případech vyjednávání s teroristy vůbec smysl?

Jak již jsem zmínil - v Rusku se zkrátka a dobře s teroristy nevyjednává. Navíc k tomu nemají schopnosti a ani se nesnaží je příliš získat. Nezdokonalují se ve vyjednávání. I v Beslanu, kde komando Čečenců obsadilo školu plnou dětí, proto ozbrojencům řekli: My s vámi nebudeme nikdy vyjednávat! Nikdy to nepřichází v úvahu. A vy máte den a půl na to, abyste si to rozmysleli.

Co k tomu říct? Jen to provokovalo druhou stranu, která se pak mstila na dětech, odpírala jim vodu... vystavovala je hrozbám a stresu. Beslan jsem detailně studoval a bavil se posléze i s rukojmími a rodinami teroristů. Nabízela se tam spousta příležitostí k vyjednávání, aby obsazení školy nevyústilo v krveprolití. Třebaže hned první den Čečenci popravili jednadvacet chlapů, které vyházeli z okna.

Takže v podobném případě vyjednávat, anebo zaútočit?

Obě varianty jsou součástí jednoho balíku. Taktický tým připravuje záchrannou operaci, zatímco vyjednavač získává čas a klíčové informace. A vy třeba jako vyjednavač můžete dostat ven dvě stovky plačících dětí. Čečenci například sami od sebe poslali ven kojící matky. Měli dokonce seznam dětí, jimž bylo sedm a méně let, které chtěli propustit, jen když s nimi bude někdo seriózně mluvit. Nikdy k tomu ale nenastala příležitost. Když se tedy začalo třetího září střílet, tak tři sta třicet čtyři lidí zemřelo, z toho sto osmdesát šest dětí.

Je potřeba lidem říct, že jsou oblasti, kam pokud přijedou, tak budou uneseni, říká šéfredaktor Respektu Erik Tabery. | Video: Daniela Drtinová |  34:50

autor: Jan Gazdík

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama