Emil Boček patřil k té generaci Čechoslováků, kteří se nesmířili s nacistickou okupací. Přesněji: život pro ně ztrácel pod knutou hitlerovců smysl. Bočkovi přitom bylo v době, kdy odcházel v roce 1939 do emigrace, pouhých šestnáct let.
Nacistická vojska vtrhla tehdy přímo do jeho rodného Brna. "Přišel jsem na brněnské hlavní nádraží a transportéry i tanky jezdily přes centrum města. Tehdy jsme se s kamarádem rozhodli, že odejdeme. Kamarádův otec byl totiž legionář, který na něj působil v tom duchu, že se historie opakuje a nyní to všechno závisí na nás mladých. Že musíme bojovat jako oni. Ale rozhodli jsme se sami," svěřil se Emil Boček Paměti národa.
"To byl celý on," konstatuje Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Emila Bočka charakterizuje jako milého chlapíka s přímočarou povahou stíhače. "A právě taková povaha se pro tyto vojáky hodí. Stíhač se musí rychle a správně rozhodnout… a bleskově reagovat. Jako stíhač nemůžete být moc velký mudrlant. Takovými byli naopak letci bombardovacích letadel 311. čs. perutě RAF. Jejich akce byly vždy o velmi složité navigační a jiné vědě. Zatímco stíhač musí být mladý, přímočarý a odhodlaný k úderné akci. A to Emil Boček byl. Takže profese stíhače jeho naturelu dokonale seděla," vysvětluje Rajlich, který se s Bočkem seznámil ještě v letech totality v roce 1986 na pololegálním setkání západních letců.
A ještě jeden charakterový rys byl na Emilu Bočkovi sympatický. "Jak jen mohl, tak připomínal své mnohem úspěšnějších a slavnějších kolegy - maršála letectva Karla Janouška, stíhače Aloise Vašátka, Františka Peřinu, Františka Fajtla..," říká Milan Mikulecký, sám pilot historických letadel, jenž se navíc dlouhodobě věnuje druhoválečné letecké technice. Souhlasí s ním i historik Rajlich: "Emil Boček sám říkal, že byli i lepší a zasloužilejší letci, ale buď padli v boji s nacismem anebo už nejsou mezi námi."
Naposledy tak Emil Boček učinil v září 2019, když přebíral Stříbrnou pamětní medaili horní komory Parlamentu. "Senát byl jeden z prvních, který nezapomínal a nezapomíná na válečné veterány. Ocenění, které jsem dnes převzal, patří také mým kamarádům, kteří už nejsou mezi námi."
Jak silná je touha napráskat okupantům?
Všichni, kteří - stejně jako Emil Boček - odcházeli v roce 1939 z republiky, měli podle historika Jiřího Rajlicha k tomuto riskantnímu a strastiplnému kroku silný motiv: napráskat okupantům.
Boček se po marných pokusech a zatčení na hranicích dostal nakonec přece jen do Jugoslávie, vlakem do Řecka a pak až do Bejrútu. Odtud se přeplavil do egyptské Alexandrie a pokračoval do Marseille, kde skončil v kasárnách francouzské cizinecké legie. Mezitím ale vypukla druhá světová válka. Německo útočilo na Francii. Boček se ocitl, stejně jako další Čechoslováci, v táboře v Agde na jihu Francie. Jenomže válka se nevyvíjela dobře. Francouzi utíkali, všude panoval obrovský zmatek.
"Hrozné. Měli jsme pušku z roku 1863 a pět nábojů," vzpomínal pro Paměť národa Boček. Za velkého zmatku se dostal na loď, která plula do Anglie. Chtěl bojovat. Neuměl sice jazyk, ale naučil se ho. A když jednou hledali mechanika k letectvu, přihlásil se. Opravoval letadla vracející se z boje. Jenomže touha bojovat ho stále neopouštěla, a tak se přihlásil do pilotní školy. Po složení testů ho poslali na výcvik do Kanady. Ani tentokrát to nebylo snadné cestování: pluli lodí, pak vlakem přes celou Kanadu až do Calgary. Pilotní kurz ukončil v lednu 1944 jako čtrnáctý z padesáti dvou leteckých absolventů.
Všichni čerství piloti byli tehdy velmi mladí. Emil Boček patřil přesto ve svých dvaceti letech k nejmladším absolventům pilotního výcviku. A když už byli na druhé straně Atlantiku, užili si ještě dovolenou. "Já jsem navrhl, že si na tu dovolenou zajedeme do New Yorku. Všechno jsem vyřídil a jeli jsme. Šli jsme do české hospody. A oni kvůli nám udělali vepřové hody! A sbírku na nás. Málem nás všechny roztrhali. Jenže brzy přijela loď a my se museli vrátit do Anglie."
Boček sloužil u 310. československé stíhací perutě RAF, k níž byl přidělen v říjnu 1944. Už za týden ho čekal první operační let. Jeho letka působila na letišti North Weald. Celkem absolvoval 26 operačních letů. "Lítali jsme až do konce války. Často jsme doprovázeli bombardéry a v konci války bombardovali ostrov Helgoland," vzpomínal veterán. Jak ale říkal: "Strach jsem si nepřipouštěl. To bych do letadla nesedl." Sedí na to již zmíněná charakteristika historika Jiřího Rajlicha: "Stíhač musí být mladý, přímočarý a odhodlaný k úderné akci."
Vyřídil se účty s nacisty a demobilizoval
Po válce se Emil Boček vrátil do Tuřan. Maminka se ho po zaklepání přes dveře zeptala: "Kdo je?" Podle hlasu ho nepoznala. Teprve když řekl své jméno, nastalo velké vítání.
Emil Boček demobilizoval 1. března 1946. Vždyť splnil, co si v roce 1939 při útěku před nacisty předsevzal: vyřídil si s nimi účty. Ale hned se vrhl do podnikání - otevřel si autodílnu. Jenže po únoru 1948 na něj začali tlačit, aby se stal součástí podniku Mototechna, a on po opakovaném nátlaku nakonec podlehl. Později pracoval jako soustružník ve výzkumném ústavu, který spadal pod Akademii věd. Poté pracoval u firmy Drukov.
Do důchodu odešel v roce 1988. V dubnu 1990 byl povýšen do hodnosti kapitána a v říjnu téhož roku na majora. V březnu 1993 se stal plukovníkem ve výslužbě. Načež ho prezident Miloš Zeman 8. května 2014 jmenoval brigádním generálem, 8. května 2017 generálmajorem a 8. května 2019 ho povýšil do nejvyšší hodnosti - armádního generála.
Už v roce 2010 ocenil Emila Bočka prezident Václav Klaus Řádem bílého lva III. třídy (vojenská skupina) za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. V roce 2017 si pak někdejší válečný pilot splnil velký sen: znovu usedl do dvoumístného spitfiru a letěl. Nepilotoval sám, ale řízení převzal na chvíli během letu. V té době mu bylo třiadevadesát let. "Chtěl bych vám poděkovat. Já jsem o tom snil dlouhá léta, že si ještě zalétám se spitfirem," svěřil se po přistání.
Armádnímu generálovi Bočkovi udělil v říjnu 2019 prezident Miloš Zeman Řád bílého lva nejvyšší třídy. Boček nebyl podle Zemana spokojen "jen" s jeho III. třídou a prezident rád vyhověl jeho přání mít tu nejvyšší.
Emil Boček se stal jako poslední český pilot RAF pro Čechy zosobněním pilotů RAF. "Také proto byl tento tento válečný hrdina s obdivuhodnou kondicí pravidelně povyšován a vyznamenáván. Byl až neuvěřitelně aktivní a všechny tyto jeho kroky pomáhaly v Česku i v zahraničí popularizovat jeho mnohem slavnější a zasloužilejší spolubojovníky, jimž nemohly být takové pocty jako Emilu Bočkovi z nejrůznějších důvodů prokázány," vysvětluje historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.
A nic na slovech historiků nemění ani fakt, že si Emil Boček i vzhledem k vysokému věku nedokázal podle předsedy Čs. obce legionářské (ČsOL) Pavla Budinského vyhodnotit, že byl dlouho cílevědomě "využíván k naplnění mocenských ambicí i osobnímu prospěchu několika bývalých legionářů".
"Emil Boček nakonec nepodlehl nátlaku Jaroslava Syrového, který kontroloval přístup k němu, nevystoupil z ČsOL a pouze rezignoval na místopředsedu obce a požádal o přestup do jiné jednoty," říká s respektem o posledním českém stíhači RAF předseda ČsOL Pavel Budínský. Jinými slovy: Boček si zachoval i v pro něj složité době, kdy byl využíván jinými lidmi k jejich prospěchu, nakonec svou tvář bojovníka proti nepravostem. Bylo to ostatně jeho životní krédo už v šestnácti letech, kdy odešel bojovat proti nacismu.
