SME: Okolo vraždy Jána Kuciaka a vaší dcery Martiny Kušnírové je v posledních týdnech opět jaksi ticho. Informuje vás policie o dalších výsledcích vyšetřování?
Zlatica Kušnírová: Od policie informováni nejsme. Ale právníci tam stále docházejí. Probíhá vyšetřování. Až budou mít něco nového, tak nám dají vědět. Zatím ale nic. Všechno je zase takové tiché jako dříve, než našli ty čtyři (podezřelé). Další vyšetřování, tedy dostat se až k objednavatelům, bude podle mě mnohem těžší. Bude to na dlouho. Z těch čtyř, kteří jsou ve vazbě, spolupracuje jen jeden.
Věříte, že se podaří najít hlavního objednavatele vraždy?
Po objednavatelích se bude pátrat velmi těžko. Ale věřím tomu tak na padesát procent. Jsem přesvědčená, že ti vyšetřovatelé jsou dobří a seriózní lidé.
Myslím, že objednavatelů bude víc. Budou padat opravdu velké hlavy. Janko (Kuciak) psal o všech. Žádná italská nebo albánská mafie, jak se říkalo na začátku. Já jsem od první minuty říkala, že to byli naši. A také dnes si dovolím tvrdit, že to objednali naši lidé.
Kdyby vyšetřování skončilo usvědčením objednavatelů vraždy, uklidnilo by to alespoň trochu vaši duši?
Možná že vyšetřování neskončí hned. Ale já bych byla nejradši, kdyby to tak bylo. Ne že bych tak získala klid, ale alespoň bych věděla, že byla zjednána spravedlnost. Klid už nebudu mít nikdy, až do konce života. Doufám, že je najdou. Janko ale ležel v žaludku velké spoustě lidí. Pokud se však bude postupovat spravedlivě, určitě se odhalí ještě velké věci.
Myslíte si, že Ján Kuciak řešil ještě něco podstatně většího, o čem se možná ani neví?
Možná to nakonec nebylo jen to, o čem se psalo. Já pořád tvrdím, že musel do něčeho "šťourat" už předtím. Že na něco nového přišel a začal se o to zajímat. Možná to byly mnohem horší věci než ty, co dosud vypluly na povrch. A potom přišla stopka. Jako "tohle už nenapíšeš, na to už nepřijdeš". Mám stále pocit, že tam bylo něco většího. Jen se o tom neví. Možná je to ale jen můj pocit. Člověk je z těch věcí, které zažíváme, už úplně celý zmagořený.
Byla jste na začátku přesvědčená, že policie vypátrá alespoň lidi, kteří jsou podezřelí z vykonání vraždy?
Ne. Vůbec ne. Ze začátku, jak to bylo všechno zpackané, jak tam byl Krajmer, jsem vůbec nedoufala (Robert Krajmer byl šéfem elitní jednotky slovenské policie NAKA - pozn. red.). Ale chtěla bych vyzdvihnout, že ti vyšetřovatelé, přestože jsou na ně všelijaké tlaky, doopravdy dělají svou práci poctivě.
Já jsem je i párkrát vyzvala, když jsme byli spolu, aby to vyšetřovali tak, jako by zavraždili jejich bratra nebo sestru. Někoho z příbuzných. Aby se nedali ovlivňovat nikým a ničím. Ať do toho jdou srdcem a se svědomím. Ne podle toho, jestli někdo něco nakázal nebo zakázal.
Dokážete si představit, že se při soudním procesu postavíte tváří v tvář vrahům? Budete schopna se v ten moment ovládat a nekřičet na ně nějaká ostřejší slova?
Dopředu říkám, že ne. Kuciakovi jsou zdrženlivější a klidnější. A o mně píšou, že jsem šílená "východňářka" (z východního Slovenska - pozn. red.). Vím určitě, že jim něco řeknu. Neudělám to, co udělali oni nám, ale aspoň jim něco povím. Bude těžké dívat se na ty tváře a představovat si, jak oba zemřeli. Když si představíte ty fotky, jak tam oba leželi zavraždění. Takové věci se jen těžko odpouštějí. Nevím, jestli tomu pomůže čas, jestli to pak budu vnímat jinak.
Změnilo se něco ve vaší duši nebo ve vašem smýšlení, když policie zatkla čtyři podezřelé z vykonání a zorganizování vraždy?
Viděla jsem je zatím jen v televizi, naživo ne. Nevím, co je to za lidi. Hlavně ta Alena (Zsuzsová, obviněná coby druhotná objednavatelka činu - pozn. red.). Nedokážu si představit ženu, která má dceru, rodinu…
Neumím pro ně vymyslet ani označení. Byla jsem na ně naštvaná, cítila odpor. Ty pocity jsou smíšené. Chvílemi je to tak, chvílemi jinak. Jsou chvíle, kdy si uvědomím, že jsem se s tím, že Martinka s Jankem zemřeli, ještě nesmířila.
Ozval se vám někdo z rodičů nebo příbuzných čtyř lidí, kteří jsou teď za mřížemi vyšetřováni?
Ne. Nevím, jestli nemají odvahu, anebo nevědí, jak bychom zareagovali. Já sama nevím, jak bych zareagovala, kdyby se mi ozvali. Možná na to neseberou odvahu. Ale já bych ani nechtěla být na jejich místě, kdy jejich děti nebo příbuzní tohle udělali. Nemůžete ublížit psovi ani kočce, natož přijít k člověku a za peníze ho zastřelit. To si nedokážu představit - pocity Martinky a Janka, když se dívali do hlavně pistole a stále doufali, že to nemůže být pravda, že je to nějaký omyl. To musela být strašná smrt.
Vy jste věřící žena. Co takový čin udělal s vaší vírou v Boha?
Jsou chvíle, kdy jsem v rozpacích. Přemýšlím, proč se to stalo zrovna nám. Že mi zemřel mladý manžel, teď oni dva. V rodinách po celém světě se stávají různá neštěstí. Ale tohle? Že je někdo zastřelí? Těžko se s tím vyrovnává. Hodně lidí možná nechápe, proč tak reaguji. Kuciakovi jsou zdrženlivější. Vychováte ale dítě a potom někdo přijde a brutálně vám ho sebere.
Určitě vás nikdy nenapadlo, že život Martiny a Jána skončí tímto způsobem. Přestože se Ján věnoval vážným tématům slovenské společnosti…
Chtěli dobro pro všechny. Když jsem Jankovi někdy říkala, aby psal raději o sportu, že tohle je strašně nebezpečné, tak mi říkal: Někdo na Slovensku musí udělat pořádek, je to moje povinnost. A říkali, že nejsme v Americe a že se dívám na moc detektivek. Tvrdili, že se jim nic nestane. Maximálně nějaké trestní oznámení. Janko tvrdil, že kdo píše pravdu, tak si ji i obhájí.
Přesto jsem měla pořád špatný pocit. Občas jsem jim večer volala. Ne proto, abych věděla, co dělají, ale jestli jsou v pořádku. Možná jsem jim s tím šla na nervy, ale chtěla jsem vědět, jestli jsou živí a zdraví. Ale nemyslela jsem si, že se může stát něco takového.
Určitě vám píší a oslovují vás lidé z celého Slovenska.
Chodí mi spousta hezkých dopisů. Kromě toho mě na ulici zdraví i cizí lidé, které neznám. Ozývají se, vyjadřují upřímnou soustrast, podporu. I když Martinku a Janka už nikdo nevzkřísí, v naší situaci to velmi pomáhá. Víme, že v tom nejsme sami. Podají nám ruku, obejmou nás, vidím v jejich očích slzy. Je to upřímné a nehrají to. Dodává nám to energii do dalšího boje.
Přišly i anonymní dopisy s negativním obsahem?
Ano. Negativních dopisů bylo taky hodně. Že bych měla přestat vystupovat, že mi jde jen o peníze, že se zviditelňuji, že jsem mediální hvězda. Že otevřou lednici a vyběhne na ně Kušnírová. Že už se nemůžou dívat na televizi, protože jsem stále ve zprávách.
Jaké pocity ve vás tyto hanlivé dopisy vyvolávaly?
Ze začátku mě to mrzelo. Potom jsem se nad to povznesla. Řekla jsem si, že i takoví lidé musí být. Oni nevědí, co člověk prožívá. Mně nejde o žádnou mediální slávu. Do 21. února jsem stejně jako Martinka s Jankem a Kuciakovi žádnou slávu nepotřebovala. Byli jsme skromní lidé, žili jsme ve skromných poměrech. Život není jednoduchý.
I přes osobní útoky jste se nevzdala a poselství matky, která přišla o milovanou dceru a nastávajícího zetě, šíříte dál.
Jde mi jen o to, aby se vyšetřila vražda a pravda zvítězila. Všechno to, na co Janko poukazoval v kauzách, o kterých psal. Protože oba jsou nevinné oběti. Proto chci, aby to neutichlo. Chci, aby se už takové tragické věci na Slovensku nikdy nestaly. Aby se nikdo nemusel bát, že když napíše pravdu, tak už tu zítra nemusí být.
Do února jste žili v Gregorovcích každodenní běžný život. Váš svět a život se ale po dvojnásobné vraždě velmi změnil. Poznávají vás miliony lidí, ztratili jste soukromí. Dá se na to zvyknout?
Jen velmi těžko. Když jsem měla něco přečíst v kostele, tak už dva dny předtím jsem přemýšlela, jak to udělám. Na začátku to bylo velice těžké, ale neuvědomovali jsme si to. Byla jsem v šoku, napjatá. Nevnímala jsem, že jsem před kamerami, že se na mě dívají lidé, že to večer bude v televizních zprávách. Ale časem si na to člověk zvykne. Když teď přijdou novináři, beru to normálně.
Na Slovensku vždy časem tak nějak opadne nadšení lidí jít protestovat . Z původně obrovských davů zmizí energie dotáhnout správnou věc do úplného konce. Jaký z toho máte pocit?
Vzhledem k tomu, že je těžká doba, tak si možná lidé řekli, že se raději nebudou do ničeho montovat. Jsem z toho zklamaná a taky se mi to moc nelíbí. I mně spousta negativních lidí psala, kde jsem byla, když zbili Romy nebo se stalo něco jiného. Že bojuju jen sama za sebe a dceru a Janka. Ale Martina s Jankem si nežili jen svůj vlastní život. Dělali všechno pro všechny. Chtěli, aby se lidem žilo lépe.
Lidi by měli jít do ulic, aby se všechno dotáhlo do konce. Aby jejich smrt nebyla zbytečná. Národ by se měl zmobilizovat a představit si, co kdyby to byl jejich syn nebo dcera, bratr nebo sestra. Potom by se vcítili do naší kůže.
Jste energická žena. Určitě si přejete, aby národ vždy řekl svůj názor veřejně a důrazně.
Čím víc je národ potichu, tím víc si ti nahoře dovolují. Přestože se národ v posledních dnech opět zmobilizoval, tak poté, co to utichlo, už to zase vypadá, jako by se ten čin vůbec nestal. A když se nic neděje, tak si oni přihřívají dál svou polívčičku na úkor národa.
Kdyby se někomu něco stalo, určitě bych se snažila pomoci alespoň tak, že bych přišla a postavila se na náměstí, aby tam bylo víc lidí.
