Atény (od našich spolupracovníků) - Na první pohled to vypadá děsivě - skupina demonstrantů skanduje protiněmecká hesla, přirovnává současné Německo k tomu Hitlerovu. To všechno v době, kdy na státní návštěvu Řecka přijíždí poprvé od vyostření ekonomické krize německá kancléřka Angela Merkelová.
Pálí se německé vlajky, k vidění jsou kancléřčiny karikatury, které si nezasvěcený pozorovatel musí vysvětlit jedině jako projev ryzí nenávisti.
I v běžném hovoru si Řekové dávají záležet, aby se hned zkraje vymezili vůči německé neschopnosti užívat si života, otevřít se druhým lidem, mít hodně přátel. I vůči německé topornosti a v důsledku osamělosti, v níž už Němcům nezbývá nic jiného než věnovat se výhradně práci.
Pracujeme, abychom žili
"Řekové pracují proto, aby žili, Němci žijí proto, aby pracovali," říká George Raptis, knihovník Aristotelovy univerzity v Soluni. Opakuje tím klišé, které si tu za vlastní bere mnoho lidí.
"Tady je nemyslitelné nenavštěvovat se každý den, nestavit se u známých, nevyjít si s nimi ven. Máme velké rodiny, hodně přátel, žijeme spolu, jsme družní lidé, práce je až na druhém místě."
To, že většina Němců odmítá další půjčky "ze svých kapes", na vzájemných vztazích moc nepřidává. Když Němci označují Řeky za lenochy, považuje se to v Řecku za důkaz, že Němci nedokážou vidět nic jiného než produktivitu a výkon.
"Chtěl bych vidět samotné Němce, jak by se tvářili na úroky, které uvalili na nás. No ale možná by jim to nevadilo, zatnuli by zuby a jeli dál. Otázka je, jak dlouho by to vydrželi. My to snášet odmítáme," vysvětluje soluňský odborový předák Anastasios Mermigas.
Řecké kamarádíčkování
Většinou ale platí: Čím déle Řekové o Němcích mluví, tím je tón smířlivější. Zejména u těch, kteří poznali společenské poměry v jiných státech a mají srovnání s tím, jak to chodí doma.
"Víte, znám lidi, kteří to dříve opravdu přeháněli - můj bratranec byl zaměstnaný jako drážní mechanik, ale docházku falšoval, nechal si 'píchat' kartu od kolegy a současně měl druhý job jako číšník. Nebo kolegové z noční hlídací služby - trávili pravidelně v práci na místě určení tak dvě hodiny a potom zamířili do místního vyhlášeného nočního klubu," připouští George Raptis.
"Je jasné, že produktivita pak není valná. Přitom bylo normální dostávat vysoké platy a různé prémie. Tohle muselo skončit, to je jasné. Spousta věcí funguje líp v Německu, žil jsem tam několik let, znám to z vlastní zkušenosti. Celá zaměstnanecká politika se dá naučit od nich. Tady vás zaměstnají, protože jste něčí známý, a někdo kvalifikovaný kvůli tomu ostrouhá. Tohle kamarádíčkování v Německu nenajdete. Tady kvůli tomu přicházíme o spoustu peněz," říká soluňský knihovník.
Společný nepřítel: Banky
Nesmiřitelnost však Řeky spojuje, když přijde na banky. O ekonomické situaci své země, EU, monetární problematice a historii svého dluhu dokážou mluvit velmi zasvěceně.
"Trojka a německé banky půjčují peníze s nesplatitelným úrokem, uvalují na nás břímě, které neuneseme, rozkládají nás. Až nebudeme schopní splácet, Řecko si mezi sebou rozdělí," kritizuje Gregorios, student ekonomie na Aristotelově univerzitě v Soluni.
"Říká se, že se na nás německé banky hojí a přes zajištěné státní dluhopisy propírají svá bezcenná aktiva. Docela tomu věřím, je známo, že to byly právě německé banky, které hloupě kupovaly 'bezcenné papíry' plné rizikových hypoték. Nějak ty peníze musí dostat zpátky. Ale proč to máme platit my?" ptá se.
Krize rozdělila rodinu:
Šok střídá porozumění
Původní šok z pálených vlajek ale pomalu střídá poznání, že hanět Němce patří v Řecku k víceméně nevinnému národnímu folklóru.
Doba se ale mění. To, co ještě včera nikdo nemyslel tak úplně vážně, dnes může být - v rámci potřeby semknutí se proti hrozícímu zničení vlasti - obecně vyznávaným postojem.
Paradoxem vyostřování pozic je i to, že v Řecku začínají mít podporu i hnutí, která se otevřeně hlásí k hitlerovskému odkazu.
Vzestup popularity neonacistické strany Zlatý úsvit, jejíž preference se podle průzkumů zvýšily k 10 procentům, jen dokresluje nejednoznačnost vztahů k Německu.
"Najednou se tu vzala strana odnikud, která hlásá rasovou nesnášenlivost, otevřeně oslavuje Hitlera. Nějaký čas se držela pod pěti procenty. Teď má deset, možná dvanáct - a stále se to zvyšuje. Až bude mít dvacet, bude mít reálnou sílu," upozorňuje Felipe Diplio, osmatřicetiletý majitel restaurace v Chalki.
"Bojím se tohohle vývoje, lidé pod tlakem reagují zkratkovitě, slyší na jednoduchá hesla. V Aténách přibylo přistěhovalců, neonacisti je pak mohou snadno obvinit z toho, že berou Řekům i to málo práce, která tu zbývá. To už začíná být hodně nebezpečné," tvrdí.
