Je mu 20 let, pochází ze syrského města Idlíb a původně studoval mechanické inženýrství. V srpnu loňského roku se Muhammad dostal do Německa. Jeho příběh je – v porovnání s příběhy většiny ostatních syrských uprchlíků – výjimečný. Rozhodnutí odejít za něj totiž učinili rodiče. Ušetřené rodinné úspory se rozhodli vyměnit za jistotu, že jejich syn bude v bezpečí. Že bude moci dostudovat vysokou školu, místo aby čelil smrti ve vojsku armády Bašára Asada. "Tehdy mi řekli: Když máš tuhle šanci, kterou ti dáváme, odejdi," vzpomíná mladík na dobu, kdy padlo rozhodnutí, které mu zcela změnilo život.
Preuntsfelden (Německo) – Malá bavorská vesnice Preuntsfelden má jen asi osmdesát stálých obyvatel. Tři měsíce po svém příchodu do Německa sem byl přesunut i 20letý Syřan Muhammad.
Stěhoval se počtvrté, předtím vystřídal tři uprchlické tábory různých stupňů.
Preuntsfelden leží v blízkosti města Ansbach. Den předtím jím otřásl výbuch. Šlo o jeden ze čtyř útoků v Bavorsku v průběhu jediného týdne, který měli na svědomí imigranti.
Realita v malé vesnici je přesto jiná, než by se mohlo zdát. Po atmosféře strachu, šířené i médii a politiky v Česku, tu není ani památky.
Vesnicí pravidelně korzují traktory, rytmus jejich motoru střídá ticho a každodenní pomalé tempo života místních, doplněné švitořením ptáků, šuměním okolních lesů a kukuřičných polí, hladinou rybníku bez pohybu. Čas jako by se zastavil a zapomněl rozběhnout.
Nečekaní hosté
Do této idylky "vtrhli" loni na podzim nečekaní hosté. Majitel zdejšího zemědělského statku s přilehlou budovou se – stejně jako farářka ve vedlejší vesnici Windelsbach – rozhodli, že pomohou řešit krizovou bytovou situaci, které tehdy místní úřady čelily.
Nabídl, že se jeho dům – v minulosti ubytovna pro sezonní brigádníky – stane přechodným domovem dvěma desítkám žadatelů o azyl.
Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.
Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.
Vedle Muhammada tu žije dalších osm Syřanů a dvanáct iráckých Kurdů. Dům je vyhrazen pouze mužům, ženy – stejně jako rodiny s dětmi – byly umístěny do jiných vesnic.
Soužití mezi muži v domě není vždy ideální, k žádným větším konfliktům tu ale nikdy nedošlo. "Všechno nejde vždycky hladce," přiznává zdejší obyvatelka Claudia, když hodnotí roční přítomnost nových sousedů. "Měli jsme tady i problémy, protože naši noví sousedé bývají hodně hluční, zejména v noci. Ale přiznejme si, to se děje i mezi starousedlíky," dodává.
"Je pravda, že mezi jednotlivci různých národností to tady někdy zajiskří," popisuje žena středního věku.
Konflikty, často kvůli malichernostem, vznikají v důsledku "ponorky", protože žít ve skupině dvaceti lidí (počet se proměňuje, někteří odešli, noví přišli) není jednoduché. Krom toho tu však hraje roli i fakt, že tu spolu žijí Kurdové a Syřané. Právě Kurdové si stěžují, že jsou azylové procedury v Německu vůči nim nespravedlivé.
Zatímco většina obyvatel domu – včetně Muhammada – se dočkala azylu už před půl rokem (on sám absolvoval pohovor čtyři měsíce po příchodu do země a dva měsíce nato měl v ruce kladné rozhodnutí o udělení azylu), Kurdové stále čekají v nekonečné frontě.
Podobně znevýhodněni jsou v Německu též členové další velké skupiny mezi žadateli o azyl – Afghánci.
"Pořád spolu mluvíme"
"Když jsme přijeli poprvé, byli jsme opravdu frustrovaní. Byli jsme přestěhováni doprostřed ničeho, žije tu jen několik lidí," vzpomíná Muhammad, co cítil, když do Preuntsfeldenu dorazil. "Není tu dopravní spojení, obchod, nic. Opravdu jsem tu nechtěl první tři dny být, ale neměli jsme na výběr."
Pak se však všechno změnilo. Pocit ztracení rozptýlili místní vesničané. Nové obyvatele přicházeli navštěvovat, při dlouhých večerech se navzájem poznávali při hraní společenských her a společném vaření.
"Když jsme přijeli poprvé, byli jsme opravdu frustrovaní. Byli jsme přestěhováni doprostřed ničeho, žije tu jen několik lidí. Není tu dopravní spojení, obchod, nic. Opravdu jsem tu nechtěl první tři dny být, ale neměli jsme na výběr."
"Místní nás přijali neuvěřitelně. Možná je to i tím, že sami neměli co dělat a s námi se mohli zabavit. Byla to taková výměna – dost se toho o nás dozvěděli a my jsme v nich měli ty nejlepší učitele, kteří nás seznamovali s životem v Německu," vysvětluje dvaadvacetiletý Syřan. "Byli to učitelé a zároveň přátelé. Kdybych mohl, zůstal bych tady. Jsme tady jako jedna velká rodina, cítíš se tady jako doma," říká.
"Kdybychom žili ve městě, asi tomu tak nebude. Tady se všichni známe, pořád spolu mluvíme, jsme si blízko, jako bychom se znali celý život," přemýšlí Muhammad, jaké by to bylo, kdyby byl kdysi umístěn někam jinam.
Překročení mostu strachu
Neformální, nikým shora nediktované vztahy, jsou rok po příchodu milionu imigrantů do Německa tím nejdůležitějším aspektem vzájemného soužití odlišných kultur.
Zatímco v Česku se o uprchlících mluví bez jakékoliv zkušenosti s těmi, o nichž je řeč, Němci se ze dne na den ocitli v situaci, kdy vedle nich najednou žili sousedé arabského původu. Aby je osobně poznali, překročili veškeré mosty strachu a pocitu jinakosti, vysvětluje evangelická farářka, která tu iniciovala zapojení věřících do integrace imigrantů.
"Ne každý z farnosti s tím souhlasil, ale nemá cenu o těch věcech pořád dokola mluvit. O tom, jestli přijmout, nebo nepřijmout. Prostě jsme se rozhodli přispět k vyřešení situace a teď si s tím musíme jako lidé poradit. Netřeba zdůrazňovat, že je to naše křesťanská povinnost," říká.
Detektivky a al-Džazíra
Dům, ve kterém Muhammad žije, má deset místností. Muži tu bydlí po dvou.
Místem, kde se všichni setkají, je kuchyň a společenská místnost, jíž vévodí televize. Zejména v nočních hodinách se mění v kino, kde několik lidí v oparu dýmu z vodní dýmky sleduje německé seriály a detektivky. Předtím se dívali na arabské zpravodajství televize al-Džazíra.
Když má Muhammad volno, sportuje nebo jezdí s místními za nákupy do okolních měst. Nejvíce času mu v posledních měsících zabírají návštěvy jazykové školy v patnáct kilometrů vzdálené vesnici. Němčinu se denně učí čtyři hodiny.
Cestou do Norimberku na zkoušku z jazyka, která je podmínkou nástupu na kurz na vysoké škole, usedá na zem na nádražním perónu. "Připomíná mi to naše první setkání v Makedonii," říká. "Seděli jsme vedle kolejí a čekali, až přijede vlak. A po pouhém jednom roce jsem tady, sedím u jiných kolejí, ve zcela jiné zemi. Je to jiná kultura a jiná situace," vzpomíná.
"Tehdy jsme byli na cestě, nevěděli jsme, co nás čeká, co se stane, jak se všechno vyvine. Neměl jsem vůbec žádné představy o tom, jaké to bude tady v Německu. Teď mám ale konkrétní představu, vím konkrétněji, jak se to bude všechno dále vyvíjet, co teď přijde," dodává.
Muhammad teď už ví, že chce nastoupit na univerzitu ve Würzburgu. Nejprve na jazykový kurz, pak na studia. Skutečnost, že budovu, v níž dosud žije, musí brzy opustit kvůli nutné přestavbě, mu v mnohém usnadnila dilema, které prožíval.
Na jednu stranu se tu cítí jako doma, na stranu druhou si uvědomuje, že zde zůstat nemůže, pokud chce dál studovat a následovat svůj cíl – navázat na studium v Sýrii.
Odchod
Místní z Preuntsfeldenu, kteří byli s Muhammadem a dalšími v kontaktu, jejich nuceného odchodu litují. "Zvykli jsme si na sebe, budou nám opravdu chybět," říká Claudia.
"Život tady se vrátí do svých kolejí před jejich příchodem, bude to tady zase takové klidnější. Ale oni naší vesnici přinesli hodně života a radosti. Tohle nám bude chybět," tvrdí matka dvou dětí Sylvia. "Uvidíme, kde se všichni společně setkáme příště."
"Tehdy jsme byli na cestě, nevěděli jsme, co nás čeká, co se stane, jak se všechno vyvine. Neměl jsem vůbec žádné představy o tom, jaké to bude tady v Německu. Teď mám ale konkrétní představu."
Jestli teď Muhammada něco trápí, jsou to potíže s nalezením bydlení ve Würzburgu. Jde o univerzitní město a volných bytů není dost. Hledání mu navíc výrazně znesnadňuje to, že se celková atmosféra v Bavorsku a nálada vůči cizincům proměnila. A pokud realitní makléř či majitel bytu zjistí, že zájemce je muž arabského původu, jeho šance nalézt bydlení se blíží nule.
"Neviním je za to, musíme si znovu získat důvěru. Po tom všem, co se stalo, nastala velmi dramatická změna," přiznává. "Jen v této vesnici – protože nás lidi znají, žili s námi – se nic nezměnilo. Dokážou totiž posoudit, jací jsme, zda s těmito věcmi souhlasíme, nebo ne. My s tím nesouhlasíme, avšak ne všichni Němci vědí, že jsme proti tomu. Myslím, že dojde k velké změně. V naší situaci, pro nás uprchlíky jako celek."
Několik dní po rozloučení s Muhammadem se na Facebooku objevila zpráva od Sylvie. Stěhování z domu nabralo rychlejší spád, než všichni čekali. Další týden přichází zpráva od Muhammada, v podstatně optimističtějším duchu: "Našel jsem bydlení, stěhuju se do Würzburgu, studium může začít…"
Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
