Londýn - Neschopnost CIA přijít včas na stopu atentátníků z 11. září 2001 a neúspěšný hon na Usámu bin Ládina byly před osmi lety jedním z hlavních důvodů americké invaze do Iráku. Neméně podstatnou roli hrála touha ropných koncernů zajistit si přístup na irácká ložiska.
Spojenecké tajné služby měly koncem roku 2002 dostatek informací o tom, že Saddám Husajn nevlastní zbraně hromadného ničení a že jeho napojení na Al-Káidu je přinejmenším pochybné.
Důležitější než svržení všemi opovrhovaného iráckého diktátora byla tehdy perspektiva vítězného tažení na Blízkém východě, které by alespoň čátečně zahojilo rány způsobené teroristickými útoky proti Světovému obchodnímu středisku v New Yorku a budově Pentagonu ve Washingtonu.
O černé zlato šlo ale v Iráku - tak jako v případě dalších válek na Blizkém a Středním východě - až na prvním místě. Dokazují to záznamy tajných schůzek vysokých představitelů britské vlády a zástupců ropných koncernů Shell a BP, které v úterý zveřejnil deník The Independent.
Nemůžeme nebýt u toho
Všechny schůzky se konaly v období od října 2002 do března 2003 a ukazují jasně, jak obrovská byla obava ropných koncernů s britskou účastí, že po vítězné válce proti Saddámovi před nimi dostane přednost americká, francouzská či ruská konkurence.
Tehdejší britský premiér Tony Blair přitom opakovaně zdůrazňoval, že ropa nehraje při rozhodování o tom, zda podpořit Spojené státy v jejich plánech svrhnout Husajna, žádnou roli.
"Konspirační teorie hovořící o ropě je, když se nad ní důkladně zamyslíte, upřímně řečeno jednou z nejabsurdnějších," nechal se Blair slyšet 6. února 2003. "Pokud by nám skutečně tolik šlo o ropu, byli bychom schopni se domluvit se Saddámem hned zítra."
V ostrém kontrastu s tímto výrokem jsou přitom slova tehdejší ministryně obchodu baronky Elizabeth Symonsové, která se v říjnu 2002 setkala se zástupci Shellu a BP. Ta manažery obou koncernů ujistila, že podle názoru vládního kabinetu by měl být britským společnostem zaručen podíl z iráckých ropných polí jako odměna za to, že Blair podpořil plán americké vlády s cílem dosáhnout v Iráku změnu režimu.
Ředitel blízkovýchodního odboru britského ministerstva zahraničních věcí Edward Chaplin tehdy zdůraznil: "Shell a BP si vzhledem ke svým dlouhodobým strategiím nemohou dovolit nemít podíl na rozvoji iráckých ropných polí."
Ve stejném duchu hovořil ostatně i někdejší výkonný ředitel koncernu BP lord John Browne.
"Nemyslím si, že toto je válka o ropu. Irák je ale důležitý producent a je zapotřebí rozhodnout, co udělat s jeho ropným bohatstvím," prohlásil Browne 12. března 2003.
Předstihnout Saúdskou Arábii
Irácká ropa ležela díky mezinárodním hospodářským sankcím následujícím po Husajnově neúspěšné invazi do Kuvajtu dlouhé roky ladem. V devadesátých letech země těžila jen něco málo přes půl milionu barelů suroviny denně.
Na základě tendrů vypsaných v uplynulých třech letech nyní Irák těží 2,5 milionu denních barelů. Vláda v Bagdádu a samozřejmě i ropné koncerny mají ovšem mnohem větší ambice.
Kolem roku 2020 chtějí těžbu navýšit na dvanáct milionů barelů ,a předstihnout tak Saúdskou Arábii, hlavního blízkovýchodního producenta suroviny. Ta nyní těží necelých deset milionů barelů denně.
Zatímco zásoby saúdské ropy jsou odhadovány na 262 miliard barelů, irácká ložiska v sobě skrývají 115 miliard barelů. Bagdád však nutně potřebuje petrodolary, aby mohl uspíšit znovuvýstavbu země zničené válkou.
Na své si přitom přijdou i ropné koncerny. BP vlastní na ložisku Rumallá, jehož zásoby jsou odhadovány na 17,8 miliard barelů, osmatřicetiprocentní podíl a Shell má třicet procent v Západní Kurně s 8,6 miliardami barelů ropy.
Americký ExxonMobil si zajistil šedesát procent kurnské ropy, zatímco ruský Lukoil kontroluje na dalších polích, která budou vytěžena v druhé fázi rozvoje ložiska, padesátišestiprocentní podíl.
