Praha - Českou republikou obchází vlna vajíčkových útoků a politici i jiní veřejní činitelé se pohoršují. Mohlo by být ale i hůř, jak ukazují příklady ze světa.

Dosud Česko patřilo k zemím, kde se házení věcí či potravin na veřejně činné a známé osoby moc neujalo, i když pamětníci si možná vzpomenou, že vajíčkové palbě slovenských nacionalistů čelil v roce 1991 na mítinku na náměstí SNP v Bratislavě tehdy ještě československý prezident Václav Havel.

Tradice házení vajec či rajčat na neoblíbené osoby je poměrně stará. Z Velké Británie jsou záznamy o podobných útocích už v 17. století.

Proč jsou právě vejce a rajčata tak častou municí? Dokáží při zásahu cílené osobě pořádně znepříjemnit život a přitom neohrozí její život.

Postupem času ale sahají protestující jedinci či dav i k jiným potravinám a objektům.

Letos v březnu si na britského ministra obchodu Petera Mandelsona počkala v Londýně před jeho úřadem devětadvacetiletá ekologická aktivistka Leila Deenová z organizace Planet Stupid.

Nelíbilo se jí, že Mandelson vehementně prosazuje rozšíření londýnského letiště Heathrow. Když vystoupil z auta, chrstla na něj sklenici plnou hořčice.

Do té doby prakticky neznámý irácký novinář Muntazar Zajdí se zase proslavil tím, že na tiskové konferenci v Bagdádu si bleskově sundal obě boty a mrštil jimi po americkém prezidentovi Georgi Bushovi. Ani jednou jej sice nezasáhl, nastartoval tím ale zjevně módní vlnu.

Terčem dalšího botometného útoku se stal v únoru čínský premiér Wen Ťia-pao během projevu na univerzitě v Cambridgi.

Vajíčka přitom nemusejí létat nutně jen na politiky. V Moskvě přilétlo z davu vejce i na slavného filmového režiséra Nikitu Michalkova. Za to, že veřejně podporuje bývalého prezidenta Vladimira Putina.

Ochranka tehdy vrhače dopadla a zatímco jej držela za ruce, rozezlený mistr filmového plátna útočníka kopl do břicha.

Před několika dny letěla v Dublinu vajíčka na šéfa irské banky Allied Irish Bank Dermota Gleesona. Mířili na něj nespokojení akcionáři.

Na Blízkém východě občas nespokojenci sahají i po těžším kalibru. Například po kamenech.

Když v Jemenu vláda oznámila zdražení pohonných hmot, před sídlem premiéra se shromáždil protestující dav. Převážně taxikářů a řidičů z povolání. Demonstrace skončila smrští kamenů na budovu.

Ještě hůře na tom byl irácký premiér Núrí Malikí. V roce 2005 šel do šíitské bagdádské čtvrti Sadr City kondolovat příbuzným obětí sebevražedného atentátu, který usmrtil přes třicet lidí.

Místní obyvatelé ale na něj začali křičet, že je to jeho vina a pak začaly létat kameny. Premiér měl štěstí, že vyvázl nezraněn.

Související

Podívejte se, jak se na politiky ČSSD "pršela" vejce

19 fotografií