Nina Goliňajevová hovoří přiškrceným hlasem a má potíž dokončit věty. Uprchla z města Sudža, které dobyli Ukrajinci. Město se nachází asi deset kilometrů severně od rusko-ukrajinské hranice.
"Hrozně jsem se bála. Granáty přilétaly ze všech stran a nad domem přelétaly vrtulníky a stíhačky," vypráví tato žena s ryšavými vlasy. "Večer jsem viděla ruské vojáky pochodovat ulicí. Říkali mi, že bych se měla 'rychle evakuovat, jinak nás zabijí'," říká.
Stejně jako ona dorazily do dočasné ubytovny pro uprchlíky desítky dalších lidí nejrůznějšího stáří, kteří opustili své domovy v pohraničí.
Po měsících ustupování na východní frontě před dotírajícími ruskými silami přenesla Ukrajina boj na útočníkovu půdu, když 6. srpna zahájila bezprecedentně rozsáhlý útok v Kurské oblasti. Kyjev tvrdí, že se zmocnil desítek obcí, což vedlo k evakuaci desítek tisíc Rusů, kteří zamířili především do Kurska. Samo město bylo dosud ušetřeno bojů, ale čas od času je napadnou drony při bombardování.
"Odjížděli jsme a okolo hořela auta, všude byly trosky dronů a střepiny granátů," líčí Nina Goliňajevová. "Odjížděli jsme vyděšení, protože všude hřměla palba. Nebe bylo rudé," dodala.
Uprchlíci, kteří přišli o všechno, dostávají ve středisku základní potřeby a právní rady. Nevědí, kdy se budou moci vrátit domů. Děti, které si hrají na podlaze, ani nevnímají, že z televize zní siréna.
"Zůstaňte doma, pokud je to možné. Schovejte se do místností bez oken, s pevnými zdmi. Nepřibližujte se k oknům," nabádá hlas z televize.
Uprchlické středisko je také vybaveno protileteckým krytem, ale ten je uzamčený visacím zámkem. "Klíče má na starosti správce," praví nápis.
U vjezdu do města obří znamení připomíná slavnou minulost: srp, kladivo a rudé hvězdy a nápis "město vojenské slávy". Za druhé světové války se tu odehrála největší tanková bitva v dějinách, která 23. srpna 1943 vyústila v sovětské vítězství nad nacistickými vojsky.
Ale někdejší sláva ustoupila nynějšímu zoufalství.
V bílých stanech ruského Červeného kříže se tlačí uprchlíci, aby dostali nějaké oblečení. Vzdáleně to připomíná obyčejný trh, s kabáty, košilemi a džínami na stojanech. Avšak tady se nic nezkouší, ale rovnou bere.
"Nevíme co dělat. Pláčem dnem i nocí, už celé dny," svěřuje se sedmdesátiletá penzistka Zinajda Tarasjuková, která také musela opustit svůj domov. "Nevím, co budeme dělat. Přišli jsme o všechno," říká.
Někteří uprchlíci, než dorazili do Kurska, viděli výjevy zmaru a zkázy. "Když jsme chtěli odjet, naše rozbité tanky hořely. Jeli jsme opačným směrem a vše bylo zničené. Měla jsem problém se odtud dostat, než se to povedlo," říká padesátnice Inna Pereverzevová.
Před stanem dobrovolníci z Červeného kříže poskytují zdravotní pomoc, jedna žena si tu nechává změřit tlak. V kanceláři v sousedství dobrovolníci třídí humanitární pomoc: pokrývky, rostlinný olej, toaletní papír.
Třiapadesátiletá Ljubov Bonarevová s temnými kruhy pod očima čeká spolu s ostatními evakuovanými. "Už nám nic nezbylo. Stihli jsme akorát nastoupit do auta a odjet. Doufáme jen, že se budeme moci vrátit domů," říká.
