Mazár-e Šaríf - Hudba, jídlo, pití a stovky hostí po celé dny. Tak dosud vypadaly nákladné svatební hostiny v duchu staré afghánské tradice.
Jenže s tím je teď v provincii Balch konec. Rada místních muslimských učenců, ulamá, totiž vydala fatvu, podle níž jsou veřejné oslavy ve svatebních síních zakázány. Důvod? Opulentní hostiny a slávy totiž vedou k enormnímu zadlužování obyvatelstva.
Ne všichni s tím ale souhlasí. "Je to jako za Tálibánu," zlobí se čtyřiadvacetiletý Džamšíd. "Za život máme jen jednu svatbu. Ať na ni každý vydá, co může," domnívá se.
Guvernér Balchu Atta Muhammad Núr ale s výnosem souhlasí. "Lidé pořádají oslavy jako soutěže, jen aby ukázali, že na to mají. To škodí celému sociálnímu systému," zdůraznil. Oslava se dá podle něj uspořádat i za několik set dolarů.
Na svatbu se spoří několik let
Pořádání svateb je v Afghánistánu pořádně drahá záležitost. Kromě obvěnění, tedy peněz, které ženich platí rodičům nevěsty, zaplatí novomanžel až 10 tisíc amerických dolarů za muziku, pohoštění a ubytování až stovek přátel a hostí. V zemi se přitom průměrný výdělek nepřehoupne přes sto dolarů za měsíc.
"Kde na to mám vzít peníze? Denně si přijdu na 200 afghání (asi čtyři dolary)," stěžuje si Muhammad Latíf, opravář kol z Mazár-e Šaríf. "Ulamá udělali dobře. Když jsem se o tom rozhodnutí dozvěděl, řekl jsem si, že se konečně mohu oženit," říká.
A sám ví nejlépe, o čem mluví. Už šest let je totiž zasnouben, na řádnou svatbu ale ušetřeno stále ještě nemá.
Na nařízení si ale jako jeden muž stěžují hoteliéři. Právě oni totiž dostanou pokutu, pokud svatební hostinu zorganizují. "Máme vrcholnou sezonu. Každý chce stihnout svatbu ještě před ramadánem," říká Bismilláh, majitel jedné ze svatebních síní.
"Kvůli fatvě klesly tržby o polovinu a je to stále horší. Co je tohle za zemi?"
Šance pro hudebnice?
Jeden nezamýšlený pozitivní efekt ale zákaz svatebních hostin mít může. Vzhledem k tomu, že muži a ženy slaví zvlášť, přinese návrat do domácího prostředí větší šance pro ženské hudebnice, s nimiž obří akce vůbec nepočítají.
"Kdyby začalo více dívek hrát na ženské oslavě, byla by to velká motivace. Mnoho dívek se teď může stát hudebnicemi," domnívá se kytaristka Arizo.
Její mužský kolega, který si nepřál být jmenován, je ale naštvaný. "Za tálibů jsme museli utíkat do Pákistánu, protože tady nám zakazovali provozovat hudbu. A teď budeme muset udělat to samé. Nikdo nás už totiž nezve."
Článek původně vyšel v rámci projektu Institutu pro informování o válce a míru.
