Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Jak tento slavný citát z díla anglického básníka Johna Donna interpretujete vy?
Pro mě je to hlavně o interakci mezi lidmi. Ani lidé, kteří cestují z jednoho místa na druhé, nemohou být úplně sami.
Vždycky musíte nějak vzájemně fungovat s prostředím, s lidmi, s kulturou a se vším, co to obnáší. Když cestujete, snadno se ale ocitnete osamělí.
Musíte proto najít rovnováhu mezi vlastní identitou a identitou lidí, kteří vás obklopují.
Řekl byste, že váš film je o pocitu osamělosti?
Osamělost ve filmu určitě figuruje. A jsem si jistý, že lidé, kteří migrují, tenhle pocit zažijí.
Pro mě je ale ten film hlavně o integraci. Samozřejmě že především v kontextu migrace. Je to o tom, jak se na ty lidi díváme my a jak se na nás dívají oni.
Není to jen o tom se přestěhovat a utéct před válkou, stíháním anebo uvězněním. Je těžké najít rovnováhu mezi tím, kým skutečně jste, a tím, kým jsou pro vás ostatní.
Má váš film nějaké poselství? Co byste chtěl, aby si diváci po jeho zhlédnutí odnesli?
Alespoň pro mě tkví poselství filmu v tom, že bychom se měli dívat dál, za všechny ty materialistické věci, jako jsou primární potřeby migrantů. Je potřeba mnohem více, pokud má být celá tahle uprchlická situace nějak vyřešena.
Hlavním tématem je pro mě nutnost naučit se komunikovat. Nic není černobílé. Ale když se podíváte na média, která se uprchlické krizi věnují, najdete vždy jen extrémní názory. Pro anebo proti.
Mně chybí ta rovnováha. Nemůžeme popřít kulturní, náboženské a etnické rozdíly, ale všichni jsme jen lidé a máme stejné hodnoty.
Jsou lidé, kteří chtějí věřit, že to tak není, ale já jsem o tom přesvědčen. Měli bychom se proto snažit setkat se někde na půl cesty, a ne jen zdůrazňovat ty rozdíly. Máme mnohem více společného. Ale o tom se nikdy nemluví.
Všichni jsme jen lidé a máme své sny a představy. Proč by se sny chlapce z Afriky měly nějak lišit? I on potřebuje víc než jen střechu nad hlavou.
Jeden svět 2016
Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.
Představuje 123 filmů z 62 zemí.
Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.
Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.
Motivací pro natočení filmu tedy bylo to, jak na uprchlickou krizi nahlížejí média?
Film jsem začal natáčet v roce 2012. Už v té době se tak nějak dalo předpovědět, že to přijde.
Po arabském jaru a vypuknutí války v Sýrii bylo jasné, že lidé začnou odcházet. V televizi vidíte jen to, odkud lidé odcházejí, ale už nikdo neukazuje to, co se stane, když ti lidé přijdou sem.
Není to o stavění zdí a politice zadržování. Ti lidé stejně přijdou, ať se nám to líbí, nebo ne. Tak to prostě teď na světě je, ti lidé utíkají před válkou, takže budou stále přicházet. A my bychom měli hlavně přemýšlet nad tím, jak je zařadíme do společnosti, jak je necháme, aby se stali součástí našeho světa.
Nikdo teď neví, jak vyřešit válku v Sýrii a další příčiny migrace. Proto bychom raději měli přijít na to, jak se s tím vypořádat.
Proč jste se rozhodl jet natáčet zrovna na Lampedusu?
V Belgii jsem potkal novinářku, která v roce 2011 navštívila několik arabských zemí. Viděla moje předchozí práce a navrhla mi, že bych mohl něco natočit právě na Lampeduse.
Chtěl jsem zjistit, co si ti lidé myslí a jak vnímají celou migrační krizi, jak se integrují a jak vnímají vlastní identitu.
Jak jste se seznámil s Adamem a Omarem, hlavními postavami filmu?
Od roku 2012 jsem Lampedusu navštívil asi osmkrát nebo devětkrát. Zjistil jsem, že je to přestupní místo. Ti lidé tam stráví třeba jen 24 hodin a pak pokračují dál na pevninu. Takže tam překvapivě sotva zahlédnete černocha.
Ty, které zahlédnete, s největší pravděpodobností přijala nějaká místní rodina. Takže jsem Adama a Omara našel celkem jednoduše.
Zajímalo mě, jak svoji situaci vnímají oni. Oba opustili své domovy a odjeli na neznámé místo. Někdy takoví lidé dokonce dostanou nové jméno, to byl třeba případ Adama.
Bylo těžké přimět je vyprávět, nebo byli naopak rádi, že je někdo vyslechne?
Lehké to určitě nebylo, vlastně to bylo dost těžké. Komunita na Lampeduse je velmi uzavřená. A jako všude jinde, i tam se nacházejí lidé, kteří se snaží pomoct, a lidé, kteří jsou naopak otrávení takovým přílivem uprchlíků.
Trvalo poměrně dlouho je přesvědčit, aby odhalili, co mají doopravdy na srdci.
Pro mě je Lampedusa svým způsobem metaforou pro celou Evropu. Všechny různé názory se tam soustředí na malém území.
Je to ale velmi katolický ostrov. Takže pro Omara, který nacházel svoji homosexuální identitu, to byl problém. Bartolo se o něj staral opravdu hezky a dal mu všechno, co mohl, ale z náboženského hlediska bylo pro Omara těžké zůstat.
Jste s Adamem a Omarem stále v kontaktu? Jak jejich příběh pokračuje?
Ano, často s nimi mluvím. Zrovna nedávno jsem mluvil přes skype s Adamem.
Moc se toho u něj nezměnilo, nemá moc na vybranou. Musí chodit do školy a dokončit ji. To nějakou dobu potrvá, protože začal skoro úplně od začátku.
Nemá moc představu o tom, co mu budoucnost přinese. Je tam trochu uvězněn.
Omar je zpátky ve Švédsku. Ve filmu je vidět, že odjel do Švédska, ale pak ho poslali zpátky do Itálie. V Římě žil prakticky na ulici. Tak jsme mu koupili letenku na Maltu, kde měl nějaké přátele, u kterých mohl zůstat.
Teď je ale zase zpátky ve Švédsku. Je zamilovaný do jednoho Fina a myslím, že se snad mají brát. Alespoň tak mi to říkal.
Mám z něj dojem, že je občas trochu zmatený. Je to mladý muž, který se stále hledá. Včera jsem s ním mluvil a zdá se, že je v pořádku a vlastně i šťastný.
Na jakém projektu pracujete teď?
Právě jsem dokončil další film, který ještě čeká postproducke. Je to o nelegálních imigrantech v Bruselu.
Jde hlavně o lidi bez dokladů. V podstatě se týká tématu novodobého otroctví. Je to takový příběh o tom, jak se tito lidé snaží přežít, když konečně dorazí do velkého evropského města.
Je to sice smutný příběh, ale z jeho natočení mám radost.
No Man Is An Island (Žádný člověk není ostrov sám pro sebe). Tim De Keersmaecker. Adam s Omarem jsou mladí kluci vyvrhnutí osudem na břehy italského ostrova Lampedusa. Záchranný kruh jim hodily dvě italské rodiny, které se o ně už několik let starají. Tunisan Omar pracuje v Centru pro uprchlíky a Adam z Ghany uklízí rodinný hotel. Oba se každým dnem snaží vzdálit životům, které opustili a k nimž se už nemíní vrátit. Zakotvit v novém prostředí, které je pro mnoho migrantů pouze přestupní stanicí, je ale těžší, než si představovali. Vědí, že jejich cesta na tomto ostrově nekončí. Jenom v sobě budou muset najít odvahu začít jinde úplně znova. Film bohatý na obrazové metafory podává působivé a osobní podobenství o člověku, který pro sebe buduje nový domov.
