Soudní dvůr EU v Lucemburku v odůvodnění uvedl, že odepření či odejmutí práva na azyl nemá vliv na nárok na ochranu poskytovanou na základě Ženevské konvence či Listiny základních práv EU.
Dokud tedy u azylanta panují důvodné obavy z pronásledování v zemi původu, musí se s ním zacházet jako s uprchlíkem nehledě na to, zda mu bylo postavení uprchlíka formálně přiznáno. Ani azylanti odsouzení za závažnou trestnou činnost proto nemohou být vyhoštěni do zemí, kde by jim hrozilo mučení či nelidské tresty.
Důvodem k soudnímu posouzení byly žaloby azylantů v Česku a Belgii, jimž úřady odňaly postavení uprchlíka a chtěly je vyhostit. V českém případě se jednalo o muže původem z jihoruského Čečenska, kterému ministerstvo vnitra udělilo azyl v roce 2006, když byl ještě předtím odsouzen ke tříletému trestu za loupež. Později dostal devět let vězení za další loupež a vydírání.
Tento trest si měl odpykat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ministerstvo mu kvůli opakovaným zločinům v roce 2014 azyl odebralo, proti čemuž se muž odvolal. Když Městský soud v Praze odvolání zamítl, obrátil se cizinec s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jenž věc předal soudu unijnímu.
V Belgii se na místní justici obrátil uprchlík z Konga. V obou případech byl azyl odejmut na základě evropské směrnice o uprchlících, která umožňuje přijetí opatření vůči osobám, které představují ohrožení bezpečnosti hostitelského státu.
