Násilím ji navlékli do pytle a hodili do kufru auta. Odvezli ji k moři a naložili na člun, který po několika minutách připlul k větší lodi.
Třináctiletá dívka netušila, že své rodné město Niigata na jihozápadním pobřeží Japonska už možná nikdy neuvidí.
Skončila totiž v zajetí v Pchjongjangu. A muži, kteří ji unesli, patřili k severokorejské tajné službě.
Obávaný "Pokoj 35"
Ke svému zděšení se ocitla na obávaném oddělení s názvem "Pokoj 35," pověřovaném tou nejšpinavější prací. Únosy, vraždami, organizováním teroristických útoků, pašováním drog. Vývozem padělaných valut.
Megumi drželi řadu měsíců samotnou v cele, kde se nikoliv naposled nervově zhroutila. Pak jí přidělili práci. Měla učit japonsky severokorejské agenty, kteří se chystali na akce v zemi vycházejícího slunce.
Přitom její únos byl více méně náhodný. Komando chtělo odvléci jiného člověka, ale plán se nezdařil a něšťastná Megumi měla tu smůlu, že Severokorejce spatřila v nepravou chvíli. Onoho 15. listopadu 1977 zkrátka musela zmizet.
A zmizela skutečně dokonale. Policie v Niigatě přes všechnu snahu nenašla žádné stopy, neobjevila se očekávaná žádost o výkupné rodičům dívky.
Ti ji už považovali za ztracenou, ale po dvaceti letech přišel šok. Ze Severní Koreje uprchl vysoce postavený pracovník zpravodajské služby. Kromě jiného vypověděl, že Megumi žije v KLDR.
Rodiče nepřestávají bojovat
Popsal okolnosti jejího únosu a uvedl, že se vdala a má dceru.
Způsobil tím v Japonsku neuvěřitelný poprask. Ačkoliv o severokorejském komunistickém režimu si nikdo nedělal iluze, krutost v podobě únosu teprve třináctileté dívky Japonce konsternovala.
Rodiče dívky zahájili celosvětovou kampaň za osvobození Megumi. Matka vydala knihu, která se stala národním bestsellerem.
Stala se ikonou všech Japonců, kteří byli do Severní Koreje zavlečeni. A kteří šanci na únik ze země, považované za velké vězení, neměli. Řadoví Severokorejci musejí mít zvláštní povolení i na cesty uvnitř země, o vyjížďce do zahraničí si většina z nich může nechat leda zdát.
Unesených bylo minimálně třináct, ale možná i několik desítek. Tokio odmítá navázat diplomatické vztahy s KLDR, dokud se všichni unesení nevrátí nebo dokud nebude jasné, co se s nimi stalo.
Schůzka v Hanoji se nevyvíjí příznivě
Vyjednavači obou zemí se nyní sešli, aby konečně problém vyřešili a odstranili napětí, které mezi Tokiem a Pchjongjangem panuje. A které ještě vzrostlo po říjnovém severokorejském jaderném testu.
Jednají na kuriózním místě - v prostorách japonského velvyslanectví ve vietnamské metropoli Hanoji. Nezdá se ale, že osud unesených bude brzy objasněn.
Včerejší i dnešní schůzka skončily bez výsledku,k průlomu zřejmě nedojde.
"Pokud japonský postoj spočívá v požadavku, že mrtví musejí být oživeni a posláni zpátky do Japonska, pak nemáme žádný styčný bod," uvedl nejmenovaný severokorejský diplomat.
Falešné ostatky
Rodiče Megumi tak ztrácejí naději dozvědět se více o dceři. V první řadě to, zda vůbec žije.
Když totiž v roce 2002 přijal severokorejský vůdce Kim Čong-il v Pchjongjangu japonského premiéra Džuničiró Koizumiho (bylo to vůbec první setkání na tak vysoké úrovni), o dívce se zmínil.
Podle něj se ale do Japonska vrátit nemůže, protože v roce 1994 spáchala sebevraždu. Tokio však získalo informace, že ještě po tomto datu byla spatřena na ulici v Pchjongjangu.
Později KLDR vydala Japonsku údajně její ostatky. Testy DNA však ukázaly, že patří zcela jiné, mnohem starší ženě.
Kim odmítá odpovědnost
Kim na schůzce přiznal, že ví o únosech třinácti lidí. Omluvil se s tím, že je má na svědomí část agentů, která se "vymkla kontrole".
Bývalý vysoce postavený severokorejský aparátčík Hvang Jang-jop, který přeběhl do Jižní Koreje v roce 1997, to ale vyvrací.
"Každý, i sebemenší úkol každého agenta a každá zahraniční mise byla a je osobně schvalována Kim Čong-ilem," vypověděl generál.
Kim Čong-il sice stanul v čele země až po smrti svého otce Kim Ir-sena v roce 1994, ale na zpravodajské služby a bezpečnostní aparát dohlížel už dávno předtím.
K většině únosů Japonců došlo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Lidé mizeli až v Evropě
Matka s devatenáctiletou dcerou zmizely z pláže na západojaponském pobřeží, stejně tak jako další dvě dvojice. Severokorejci dokonce "dosáhli" až do Evropy. Jeden japonský student byl unesen ve Španělsku, další v Dánsku.
Ze třinácti lidí, jejichž únos severokorejská strana potvrdila, se domů vrátilo v roce 2002 pět. Ostatní jsou mrtví, tvrdí Kim Čong-il.
Japonská média se domnívají, že pokud zemřeli, pak proto, že věděli příliš mnoho o práci a praktikách severokorejské zpravodajské služby.
Podivná úmrtí. Ve 24 letech na infarkt
Okolnosti úmrtí jsou přinejmenším podivné. Dvěma Japoncům, kteří údajně podle KLDR zemřeli na selhání srdce, bylo čtyřiadvacet a sedmadvacet let.
Další zemřeli oficiálně při autonehodě, na otravu plynovým sporákem nebo na cirhózu jater. Navíc jejich ostatky prý zmizely při povodních nebo sesuvech půdy.
S těmito vysvětleními se Tokio smířit nehodlá. A podmiňuje ekonomickou pomoc Severní Koreji stejně tak jako navázání diplomatických vztahů vyjasněním všech případů.
Přitom Japonsko není jedinou postiženou zemí. Na severu skončilo v uplynulých desetiletích nedobrovolně více než pět stovek Jihokorejců.
Mezi nimi například v Asii slavný režisér Šin Sang-ok, kterého Kim Čong-il donutil natočit několik propagandistických a historických velkofilmů (o Kimovi je známo, že zbožňuje hollywoodskou produkci a má ve své domácí videotéce více než dvacet tisíc titulů).
Režim však udělal chybu, když režiséra pustil v roce 1986 na festival do Maďarska. Podařilo se mu dostat do Vídně a tím i na svobodu.
Japonské trauma
Mezi lidmi odvlečenými násilně do KLDR figurují údajně i Evropané, Arabové nebo Číňané. Řada případů je dodnes zahalena tajemstvím a mlčením.
Pro Japonsko je ale celá záležitost velkým traumatem. Jeho občané zmizeli v osidlech krutého, nepřátelského režimu a jejich země jim nedokázala pomoci.
