Ruskou agresi zná pětatřicetiletá Kovalenková dobře. Před osmi lety, kdy začala válka na Donbase, se ještě jako studentka dokumentaristiky přidala na dlouhé měsíce k vojákům a natáčela jejich každodenní život. "Neměli jsme žádnou pomoc ze zahraničí, všechno obstarali amatérští vojáci, kteří se do boje přihlásili dobrovolně. Neměli jsme ani dostatek bot," vzpomíná.
"V té době jsem měla vnitřní dilema, jak můžu být jenom s kamerou užitečná. Chtěla jsem udělat víc. Proto jsem si slíbila, že pokud dojde k plnohodnotné válce, tak budu bojovat se zbraní," říká v Jihlavě, kam přijela o svých zkušenostech promluvit na Inspirační fórum, které probíhá v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
K tomu nakonec skutečně v polovině letošního března došlo. V její jednotce, která se starala o vyčištění osvobozených oblastí, byly celkem tři ženy: dvě lékařky a Kovalenková jako jediná se zbraní. Filmařka se při výcviku naučila, jak s ní zacházet, jak se pohybovat v případě útoku, a načerpala znalosti o výbušninách. "Hodně věcí se naučíte jenom tím, že jste na frontě - od kolegů a velitelů. Máte čím dál tím víc přímých zkušeností," vysvětluje dokumentaristka.
U jednotky zůstala až do jejího rozpuštění v červenci, kdy jejich základnu vybombardovali Rusové a jeden z jejích přátel při útoku zemřel. Přesto když o zážitcích z fronty mluví, usmívá se a má dobrou náladu. "Velitelé nejsou upjatí, všichni vtipkují. A proč taky ne, může to být váš poslední den a musíte si ho užít. Smrt je součást života. Mentálně to pomáhá, humor je nejlepší lék na depresi," domnívá se.
Přesto se Alisa Kovalenková nedokáže před spaním zbavit myšlenek na smrt svých přátel. "Nejhorší je ztratit lidi. Jeden den si s někým píšete na Facebooku a druhý čtete, že zemřel," uvádí a poprvé jí z tváře zmizí úsměv.
V ruském zajetí
O bezpečí filmařky se bála hlavně její rodina. Manžel, který věděl o jejím slibu, že se při případné válce do bojů sama zapojí, to přijal. Horší to bylo se synem, který pár měsíců po začátku invaze oslavil páté narozeniny. "Bylo to těžké, musela jsem z domu téměř utíkat, protože mě nechtěl nechat jít. Pevně se mě držel a přemlouval mě, ať s ním zůstanu," líčí Kovalenková.
Syn byl ale zároveň důvodem, proč ze svého přesvědčení neuhnula. "Není to stejná situace jako před osmi lety. Teď bojuju i za něj, aby nemusel jít za deset let do války on. Musíme vyhrát, abychom mohli dál žít své životy," vysvětluje svou motivaci.
Jejímu rozhodnutí nezabránil ani osm let starý zážitek, kdy padla do ruského zajetí a byla sexuálně napadena. Trvalo rok, než se někomu svěřila. "Vím, že mnoho žen o tom pořád mluvit nedokáže. Pro mě je ale důležité, aby byly tyto zločiny zaznamenané. U některých věcí nezáleží na tom, jestli je chcete nebo nechcete udělat, ale musí se stát," říká.
Voják, který ji napadl, nikdy nebyl potrestán. "Není to pro mě důležité. Důležitější je, že se ví o tom, že Rusové na Ukrajině páchají zločiny proti lidskosti".
Mnoho obětí
Rychlý konec války Alisa Kovalenková nečeká. "Nezáleží ani na tom, jestli umře Vladimir Putin, ruský systém není postaven jenom na něm," myslí si. "Pořád budeme potřebovat mnoho lidí na obranu našich pozic. Kdo ale zbyde, aby Ukrajinu obnovil?" ptá se a uvádí, že ztráty na životech jsou pravděpodobně daleko vyšší, než se odhaduje.
Přesto filmařka od chvíle, kdy byla její jednotka rozpuštěná, přemýšlí o návratu, a dokonce se cítí provinile, že na rozdíl od jiných, kteří se přihlásili do profesionální armády, žije normální život.
"Vrátit se chci, jenom musím vymyslet, jak to udělat s kontraktem pro armádu. Nyní se podepisuje až do konce války, není to tedy tak flexibilní jako u dobrovolníků," říká.
