Turecká potápěčka se ponořila mezi roušky, jednorázové rukavice, plastové i skleněné lahve a nedopalky cigaret. Chtěla upozornit na to, jak se během pandemie koronaviru navýšilo množství odpadu, který lidi produkují a jenž pak nakonec končí ve vodě.
"Potopit se přímo v Istanbulu bylo jedním z mých snů. Všimla jsem si znečištění poblíž Bosporu a řekla jsem si, že se tam musím potopit, abych na vlastní oči viděla, jak situace ve skutečnosti vypadá. Bohužel jsem narazila na spoustu roušek, rukavic a lahviček od dezinfekce. Bylo to smutné," popisuje s odstupem svůj zážitek.
Mladá Turkyně má přitom zkušenosti z potápění po celém světě. Je držitelkou několika světových rekordů ve volném potápění, tedy bez dýchacích přístrojů. V roce 2011 se dostala do Guinnessovy knihy rekordů, když překonala ženský i mužský rekord v dálkovém potápění pod ledem. V rakouském jezeře Weißensee uplavala na jeden nádech přes 109 metrů.
"Potápím se už přes 20 let a každý rok vidím pod vodou víc plastu než ryb," tvrdí pětatřicetiletá profesionálka.
Znečištění lidským odpadem se podle ní nevyhnulo žádné místo. "Na světě ve skutečnosti neexistuje místo, kde není voda znečištěná lidmi. V důsledku proudů, vln, větrů a dešťů se odpad dostane kamkoliv. Chráněná území ale mají mnohem silnější ekosystém, takže jsou odolnější a v lepší kondici."
Voda je můj život, chci jí to oplatit
A právě na tragickou situaci znečištěných moří a jezer chce Ercumenová upozorňovat. Na Světový den oceánů, který připadá na 8. června, ji OSN jmenovala v rámci svého rozvojového programu obhájkyní života pod vodou.
Ponor v Bosporu byl jednou z prvních akcí, kterou v nové roli uspořádala. Zároveň šlo o jedno z nejvíce znečištěných míst, která navštívila.
Sahika Ercumenová chce vodě oplatit to, co od ní získala. Cesta k profesionálnímu potápění a zlomení několika světových rekordů pro ni nebyla jednoduchá - Ercumenová od malička měla zdravotní problémy.
"Trpím astmatem a jako malá jsem kvůli tomu nemohla vůbec sportovat. Když jsem konečně začala plavat, naučila jsem se pracovat s dechem a potápět se, naprosto mi to změnilo život," vysvětluje. "Voda mi zachránila život."
Turecko je po Německu druhým největším výrobcem plastů v Evropě, píše server Al Jazeera. Každý rok vyprodukuje miliony tun plastového odpadu a pouze zlomek se zrecykluje nebo spálí. Země přitom zároveň přijímá plast z cizích zemí, například v roce 2018 sem bylo dovezeno celkem 226 tisíc tun plastového odpadu. Až loni v prosinci turecká vláda oznámila, že import omezí.
Turecké jižní pobřeží je také tím nejvíce znečištěným v celém Středozemním moři, uvádí Světový fond na ochranu přírody (WWF). Na každý kilometr tureckého pobřeží denně připluje 30 kilogramů plastů.
Pandemie jednorázových plastů
Na znečištění moří v důsledku pandemie koronaviru a mnohem větší spotřebu jednorázových plastů včetně roušek a rukavic upozorňuje například i francouzská nezisková organizace Opération Mer Propre (Operace čisté moře), kterou založil potápěč a aktivista Laurent Lombard.
Ten v polovině května vytahoval použité ochranné pomůcky ze Středozemního moře a spolu s dobrovolníky začal čistit francouzskou Riviéru ještě předtím, než se na ni vrátí turisté. "Jak by se vám líbilo plavat letos v létě v covidu?" ptal se ironicky na svém Facebooku.
I ekologové a environmentalisté upozorňují na to, že pandemie koronaviru bude mít ničivý dopad na životní prostředí. Běžně lidstvo vypustí do oceánu osm milionů tun plastového odpadu ročně. OSN varuje, že do roku 2050 bude v mořích větší množství plastu než ryb. Plastový odpad tvoří ve světovém oceánu i celé plující ostrovy.
"Oceány jsou ohrožené nejen znečištěním, ale také oteplováním a přílišným nebo nelegálním rybolovem. Plasty jsou všude. Moře je moje přirozené prostředí, je jako můj druhý domov a je mi z toho opravdu smutno," říká potápěčka Sahika Ercumenová.
