Londýn - Mezi nejčastější novoroční předsevzetí patří snaha zhubnout.
Diety už lidé drží po celá desetiletí, upozorňuje zpravodajský server BBC News. Jejich podstata se ale v různých dobách mění.
Zatímco dávní Řekové a Římané drželi diety převážně kvůli zdraví a fyzické kondici, byli to lidé viktoriánské éry, kteří doopravdy odstartovali vášeň pro nárazové hubnutí.
"Lidé přišli na chuť nárazovým dietám až v 19. století. Během této doby se přiklonili víc k držení diet z estetických důvodů než zdravotních a doslova vybuchl průmysl kolem hubnutí," vysvětluje historička a autorka knihy Kalorie a korzety: Historie diet během 2000 let Louise Foxcroftová.
BBC News s její pomocí sestavila přehled nejpodivnějších a nejnezdravějších způsobů hubnutí v dějinách.
Rozžvýkat a vyplivnout
Na přelomu 20. století Američan Horace Fletcher usoudil, že je ideálním způsobem, jak zhubnout, hodně žvýkání a plivání. Fletcherismus, jak se jeho metodě říkalo, doporučuje žvýkat jídlo tak dlouho, dokud se z něj všechna "dobrota" nevyšťaví, a pak zbylou hmotu vyplivnout.
To, kolikrát se má ta která potravina přežvýknout, stanovil velmi přesně. Například jedinou šalotku doporučoval skousnout celkem 700krát. Jeho metoda byla velmi oblíbená a měla řadu slavných následovníků, včetně spisovatelů Henryho Jamese a Franze Kafky. Došlo to tak daleko, že lidem na společenských večeřích stopovali, zda žvýkají dostatečně dlouho, uvedla Foxcroftová.
"Tahle dieta mimo jiné znamenala, že člověk měl stolici jen jednou za dva týdny a byla prakticky bez zápachu. Fletcher ji popisoval jako cosi, co voní podobně jako 'teplé sušenky'," dodala. "Sám s sebou nosil vlastní vzorek, aby tohle tvrzení dokázal."
Tasemnicová dieta
Tasemnicová dieta rozhodně nebyla pro citlivé povahy, přesto se ale po roce 1900 stala populární. Operní pěvkyně Maria Callasová údajně tyto parazity jedla, aby se pokusila zbavit nadváhy. Lidé toužící po tasemnicové dietě polykali boubele tasemnic z hovězího masa obvykle v podobě pilulek. Tasemnice pak ve střevech dospěly a začaly pohlcovat jídlo, což skutečně vedlo k hubnutí - spolu s průjmy a zvracením.
Jakmile člověk dosáhl požadované váhy, vzal si antiparazitickou pilulku, která tasemnici zabila - pokud měl štěstí. Pak ještě musel parazita z těla vyloučit, což mohlo způsobit břišní a rektální komplikace. Šlo o metodu riskantní v mnoha ohledech. Nejenže tasemnice dorůstá až devíti metrů délky, ale může způsobit celou škálu nemocí včetně bolestí hlavy, očních problémů, meningitidy, epilepsie a demence.
Obrazem: Amerika bojuje s obezitou. Jak jinak než live.
Arzenik
V 19. století se léky na hubnutí, pilulky a lektvary staly výnosným byznysem. Ovšem tyto "zázračné léky" často obsahovaly nebezpečné ingredience, včetně arzeniku a strychninu.
"Reklamy tvrdily, že to urychluje metabolismus, podobně jako třeba amfetaminy," řekla Foxcroftová. Jakkoli obsah arzeniku v pilulkách byl nízký, stále byl krajně nebezpečný. Lidé často v touze po zhubnutí užili vyšší než doporučenou dávku a riskovali tím otravu arzenikem.
Zhusta ani nebylo uvedeno, že prášky tento jed obsahují, a lidé tak netušili, co vlastně užívají. "Podobné jedy byly kontrolovány jen velmi volně a daly se snadno získat pro celou škálu využití v domácnosti i medicíně," dodala Foxcroftová.
Ocet
Hubnoucí celebrity nejsou ničím novým. Lord Byron byl jedním z prvních vzorů pro ty, kdo se snažili zhubnout, a odstartoval tak posedlost veřejnosti po způsobech, jakým slavné hvězdy dosahují štíhlosti.
Stejně jako současné celebrity, i Byron tvrdě dřel, aby si udržel postavu. Začátkem 19. století romantický básník zpopularizoval dietu sestávající převážně z octa. Kdyby žil v současnosti, patrně by na toto téma vydal knihu, z níž by se stal bestseller.
Ve snaze očistit organismus doporučoval denně pít ocet a jíst brambory máčené v něm. Vedlejší účinky zahrnovaly zvracení a průjem. Protože Byron měl značný kulturní vliv, vyvolala jeho metoda obavy, že ji budou následovat mladí lidé - a spousta romantiků se také omezila ve stravě na ocet a rýži, aby dosáhli "byronovského" módního bledého a vyhublého vzhledu. "Naše mladé dámy prožívají většinu dospívání na pokraji vyhladovění," napsal tehdy jeden z kritiků.
Guma
V polovině 19. století Charles Goodyear zjistil, jak vylepšit gumu procesem nazývaným vulkanizace. S průmyslovou revolucí a hromadnou výrobou se najednou využití gumy značně rozšířilo. Zahrnovalo gumové spodní kalhotky a korzety, které - jak se věřilo - nejen stahovaly tukové polštářky, ale také způsobovaly pocení spojované s hubnutím. Nosili je jak muži, tak ženy, uvedla Foxcroftová.
A nebylo moc příjemné, když neustále provlhlá kůže křehla, praskala a stávala se náchylnou vůči infekcím. Až první světová válka tohle šílenství přibrzdila, protože guma začala být potřebná k vojenským účelům.
