V roce 1999 obvinila FSB a nový prezident Vladimir Putin čečenské teroristy z výbuchů paneláků, což vedlo ke zdůvodnění vpádu ruské armády do Čečenska. Tehdy se ale spekulovalo, že šlo o připravenou provokaci, která měla Rusy sjednotit za "válečným" prezidentem.
Řidič autobusu Alexej Kartofelnikov se vracel večer 22. září 1999 domů do svého bytu v domě číslo 14 v ulici Novoselova v Rjazani, půlmilionovém ruském městě, vzdáleném zhruba 200 kilometrů jižně od Moskvy.
Před dvanáctiposchoďovou budovou si všiml zaparkovaného auta, které mělo zčásti zakrytou poznávací značku. Muž a žena z jeho kufru vynášeli pytle a ukládali je do sklepa domu, zatímco další muž seděl za volantem. Kartofelnikovovi přišlo divné, že auto stojí velmi blízko u vchodu. Takové parkování není v Rusku zvykem.
Když trojice odjela, šel se podívat do sklepa, co do něj nanosila. Okamžitě zavolal policii: z pytlů s nápisem cukr čouhaly dráty a věc, která vypadala jako časový spínač. Policisté a muži z FSB dorazili za půl hodiny a potvrdili, že je zle. Našli rozbušku nastavenou na půl šestou ráno.
Ve třicetikilových pytlích podle první analýzy nebyl cukr, ale výbušnina hexogen. Policisté vyzvali obyvatele všech sedmapadesáti bytů, ať odejdou. Jen s nejnutnějšími věcmi, ale hlavně rychle. Ti, kteří neměli kam jít, našli dočasné útočiště v místním kině. Pyrotechnici prohledávali celý dům, jestli někde nejsou další nálože.
Začal lov na trojici, která pytle do sklepa dala. Policisté se jí s pomocí výpovědí několika svědků dostali na stopu, dokonce odposlechli mobil jednoho z pachatelů a měli představu, kde zhruba se podezřelí pohybují. Zdálo se, že tentokrát teroristé neuniknou − jako tomu bylo v předchozích případech.
Válka byla na spadnutí
Září 1999 bylo v Rusku měsícem emocí a hrůzy. Skupina radikálních čečenských ozbrojenců vedená velitelem Šamilem Basajevem vtrhla 7. srpna z Čečenska do sousedního ruského Dagestánu a několik vesnic připojila ke svému "emirátu". Jelcin 16. srpna jmenoval Putina premiérem a stejný den ruská armáda letecky udeřila na Basajevovy muže.
Další velká válka v Čečensku byla na spadnutí (ta první skončila v roce 1996 příměřím, Čečenci si od té doby vládli sami). A v tu chvíli to začalo. Dne 4. září 1999 explodoval obytný dům v Bujnaksku blízko Čečenska. Zemřelo 64 lidí.
Pět dní poté na okraji Moskvy v noci vybuchlo 400 kilogramů hexogenu v Gurjanovově ulici. Horní patra domu se sesunula na spodní, v troskách zemřelo nad ránem více než sto lidí. O další čtyři dny později následoval, opět v Moskvě, totožný výbuch v prakticky stejném paneláku. Masakr byl ještě horší: 124 mrtvých.
Neviditelný nepřítel
Ruskem se šířil strach a hněv. Rodiny i s malými dětmi umíraly ve spánku, vraždil neviditelný, těžko polapitelný nepřítel, což byla věc, na kterou Rusové nebyli zvyklí. Vedli mnoho válek, ale nikdy ne takovou. Lidé vytvářeli hlídky, které strážily ulice i vchody do domů, kontrolovaly řidiče automobilů a chodce.
Starosta Moskvy Jurij Lužkov obvinil z atentátů Čečence, podobně mluvil na mimořádném zasedání Státní dumy (dolní komory parlamentu) 14. září tehdejší premiér Putin. Noční můra ale pokračovala dál. Před domem ve Volgodonsku nedaleko Rostova vybuchl 16. září nákladní vůz naložený trhavinou. Celkem zemřelo přes 350 lidí, více než tisíc bylo zraněno.
Putin slíbil, že vrazi budou potrestáni − a konkrétně zmínil čečenské teroristy. Tehdy pronesl slavnou větu: "Dopadneme je kdekoliv. Pokud je dopadneme s prominutím na záchodě, utopíme je v záchodové míse." V zemi se zvedla nepřátelská nálada vůči Čečensku a touha pomstít teror ve městech i za cenu nové války.
Putin řekl, že tentokrát to bude jiné a válka neskončí příměřím, nýbrž kapitulací nepřítele. Se svým typicky zachmuřeným výrazem vyslyšel volání po odvetě. "Jeho klidný, tvrdý a ocelově chladný postoj byl přesně tím, co Rusové v té chvíli chtěli vidět a slyšet," napsal tehdejší moskevský zpravodaj deníku New York Times Peter Baker.
Vystoupení ministra vnitra
Pak ale přišlo v úvodu popisované 22. září v Rjazani. Dva dny po evakuaci domu v Novoselově ulici vystoupil v televizi ministr vnitra Vladimir Rušajlo. Pochválil bdělost místních a také policisty za ukázkový zásah. Potvrdil, že v pytlích byl hexogen a podařilo se odvrátit další krveprolití. Řidič Alexej Kartofelnikov byl za hrdinu a příklad toho, že s teroristy lze bojovat, když jsou lidé všímaví a nestarají se jen o sebe.
Jenže verze, že za sérií zločinů jsou čečenští islamisté, dostala obratem trhlinu. Nedlouho po Rušajlovi před novináře předstoupil Putinův nástupce v čele Federální bezpečnostní služby (FSB) Nikolaj Patrušev. Jeho prohlášení bylo šokující: nešlo prý o skutečný teroristický útok, ale o cvičení FSB.
Tajná služba prověřovala, jakým způsobem bezpečnostní složky reagují na ohrožení. V pytlích nebyl hexogen, ale jen cukr, jak na nich bylo napsáno. Rjazaňští policejní experti se podle Patruševa spletli, když tvrdili, že jde o výbušninu. Federální a bezpečnostní služba tedy popřela tvrzení policie.
Patruševova slova vyvolala vlnu pochybností. Nespáchala předchozí útoky sama FSB, aby zdůvodnila ofenzivu proti Čečensku? Stálo v pozadí rozhodnutí Putina nebo snad ještě Jelcina získat na svoji stranu veřejné mínění? Jak je možné, že místní orgány FSB v Rjazani o cvičení nic nevěděly, a nevěděl to dokonce ani ministr vnitra? Hrozilo agentům tajné služby, kteří v Rjazani pytle nastražili, dopadení a Patrušev se takto snažil odvrátit blamáž?
Role FSB se nikdy neprokázala
Že by za terorem a smrtí více než tří stovek lidí byla FSB, se nikdy neprokázalo. I někteří Rusové, kteří nemají rádi Putina, to považují za příliš konspirační teorii. Jedna z verzí říká, že FSB skutečně připravila výbušniny do sklepa v Rjazani, aby je pak naoko odhalila a prezentovala to jako úspěch v boji proti terorismu. Nepočítala však s náhodným svědkem Kartofelnikovem. Tato teorie však nevysvětluje předchozí exploze v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku.
K útokům se nikdy nikdo nepřihlásil. Oficiální ruské vyšetřování ukázalo na teroristickou buňku, vedenou Ačemezem Gočijajevem z kavkazského města Karačajevsk. Ten ale nebyl nikdy dopaden. Okolnosti všech zářijových explozí chtěla vyšetřit nezávislá komise, kterou vedl bývalý sovětský disident Sergej Kovaljov.
Vláda a vyšetřovatelé s ní ale odmítli spolupracovat a dva členové komise − v obou případech poslanci Státní dumy − zemřeli v roce 2003. Sergeje Jušenkova zastřelil neznámý pachatel před jeho domem a Jurij Ščekočichin podlehl nikdy nevysvětlenému náhlému otoku mozku.
Útok v Rjazani, ať už za ním stál kdokoliv, byl posledním pokusem v Rusku srovnat dům se zemí výbušninou. Čečenská válka se rozhořela naplno, ruská armáda dobývala Groznyj a další oblasti, ale znovu vraždit lidi v obytných domech v Rusku se po Rjazani už nikdo nepokusil.
