Debalceve - O Debalceve ještě před nedávnem sváděla ukrajinská armáda těžké boje s proruskými separatisty.
Vojáci se ale nakonec museli z města stáhnout.
Tým mezinárodní organizace Lékaři bez hranic se do Debalceve dostal tři dny poté. Jeho koordinátor Olivier Antonin popisuje, jak to tam vypadá...
Místní jako omráčení...
Hned po příjezdu do Debalceve vidíme, že boje byly opravdu urputné.
Most vedoucí do centra města je zničený, musíme ho někudy objet. Město vypadá opuštěně. Říkáme si, jestli v domcích s roztříštěnými okny vůbec někdo zůstal.
Po zemi se válí větve stromů a dráty vysokého napětí vlají ve větru. Střechy mají obrovské díry po ostřelování. Nakonec nacházíme cestu, která vede ke kolejím.
Podjíždíme je tunelem. I tady jsou stopy po bojích, ovšem jiného druhu - po stranách se povalují zbytky brambor a prázdné konzervy.
Blíž k centru je město živější, na velkém náměstí potkáváme spoustu lidí. Někteří jako by něco hledali, jiní jen popocházejí sem tam. Šokují nás jejich prázdné pohledy, jsou jako omráčení.
Nakonec překonají stud a ptají se nás, kde mohou sehnat léky a jak mohou odvézt své příbuzné, kteří se nemohou pohybovat.
Telefonní síť nefunguje. Není možné cokoli zorganizovat na dálku, je třeba být na místě. V Debalceve zůstali jen tři lékaři - vedoucí lékař jedné ze dvou nemocnic a dva lékaři, kteří ošetřují v ordinaci provizorně zřízené v přízemí jednoho z domů na náměstí.
Nenápadně, aby se na nás nesesypali
Přeložíme dovezené krabice s léky (sady na ošetření raněných a pro poskytování základní péče a základní zdravotnický materiál na jedno použití) do jiného auta. Počínáme si nenápadně. Abychom nevyvolali davovou reakci, nacouváme auty k sobě, "popka k popke", jak tady říkají.
Možná jsme zbytečně opatrní. Kousek dál klidně čekají lidé ve frontě na potraviny distribuované v bývalé samoobsluze, ještě nedávno funkční.
Vracíme se druhý den. Pokračuje distribuce potravin - olej, cukr, konzervy, rýže. Další dny jsou to pak přikrývky, hygienické prostředky, svíčky, igelitové plachty na uzavření rozbitých oken. Je zima a podlahy pokrývají namrzlé plochy.
Noví představitelé města přistavili na náměstí pojízdnou kuchyni, aby lidé dostali teplé jídlo, připravují tam tradiční pohankovou kaši. Rozdává se i teplý čaj.
Hned vedle stojí generátor na elektřinu. I tady lidé klidně čekají, až si budou moci nabít mobilní telefon nebo baterku. "Elektřina nefunguje a pro vodu musíme do studní,“ vysvětlují nám místní ženy.
Před začátkem konfliktu žilo v Debalceve 25 000 lidí. Kolik jich ve zdevastovaném městě zbývá teď, nedokáže nikdo říct. Podle počtu rozdaných věcí odhadujeme, že zůstalo nejméně 5000 osob. Ti všichni museli za více než tři týdny bojů prožít v nekonečném ostřelování peklo.
