Manila - Policie ve filipínské metropoli Manile měla na svátek svatého Valentýna opět nejvyšší pohotovost.
Nebylo to ale kvůli obavám z možného ohrožení veřejné morálky ze strany zamilovaných párů.
Policejní ředitel Leopoldo Bataoil zalarmoval své muže a ženy v uniformách z úplně jiných důvodů - chtěl předejít opakování tzv. svatovalentýnských pumových útoků - sérii koordinovaných úderů, při nichž v Manile a dalších dvou městech na jihu země zemřelo před čtyřmi lety osm lidí a na 150 jich bylo zraněno.
K útokům se přihlásila obávaná teroristická skupina Abu Sayyaf (ASG).
"Dárek pro prezidentku"
"Obránci islámu znovu udeřili... Je to náš valentýnský dárek prezidentce (Glorii Macapagalové-Arroyové)," nechal se tehdy slyšet mluvčí ASG Abu Solaiman.
"Operace v Manile, Davau a General Santos, naplánované a provedené chrabrými válečníky islámu, jsou naší odpovědí na zvěrstva, která filipínská vláda páchá na muslimech. Neustaneme, dokud se nedomůžeme spravedlnosti za bezpočet muslimských životů a majetků, které jste zničili," dodal.
Rok a půl poté vynesl filipínský soud trest smrti nad trojicí pachatelů (dva Filipínci a jeden Indonésan), kteří měli mít na svědomí manilskou část operace, při níž pumová nálož roztrhla autobus stojící u východu z metra ve čtvrti Makati, připravila o život jednoho člověka a čtyřicet dalších zranila.
I přes opakované sliby filipínské vlády, že Abu Sayyaf skončí v propadlišti dějin, ale tato skupina, napojená podle tvrzení filipínských a západních bezpečnostních služeb na Al-Káidu, dodnes zůstává činná a čas od času o sobě dá vědět novým pumovým útokem nebo únosem.
Momentálně zadržuje už přes čtyři týdny na ostrově Jolo trojici pracovníků Červeného kříže - jednu Filipínku, Itala a Švýcara - a doufá, že je jako mnohokrát předtím vymění za tučné výkupné.
Atentát na Rafíka Harírího
Čtrnáctého února 2005 ale nastražená nálož nezabíjela jen na Filipínách. Za dodnes nevyjasněných okolností si výbuch trhaviny o síle odpovídající tisíci kilogramů trinitrotoluenu vyžádal v Bejrútu život bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího, jehož vůz byl explozí přímo zasažen, a 21 dalších lidí v koloně.
Smrt populárního politika a byznysmena zvedla v zemi vlnu odporu vůči vojenské přítomnosti sousední Sýrie, která byla ze zosnování atentátu většinou veřejnosti obviňována. Vlna demonstrací v kombinaci s intenzivním tlakem ze zahraničí nakonec vyústila ve vítězství tzv. cedrové revoluce, jak protesty překřtila média, a syrské jednotky po 30 letech Libanon skutečně opustily.
Pachatelé Harírího úkladné vraždy nicméně dodnes nebyli potrestáni. Změnit by to měl mezinárodní tribunál, který rezolucí číslo 1757 zřídila předloni Rada bezpečnosti OSN a který se má dát do práce 1.března
Sídlit bude v nizozemském Haagu, respektive na jeho předměstí Leidschendam, a jen na první rok provozu má rozpočet přesahující 50 milionů dolarů. Zůstává nicméně otázkou, zda soud dospěje až k verdiktu, neboť Sýrie nechce mít s prací tribunálu nic společného.
Vražda karenského vůdce v džungli
Po třech letech klidu napsala loni na Valentýna další kapitolu krvavé historie svátku zamilovaných vražda karenského předáka Mahn Shar Phana v městečku Mae Sot na hranici Barmy a Thajska.
Vůdce Karenského národního svazu (KNU) bojujícího za nezávislost převážně křesťanského etnika Karenů na centrální vládě ve vojenskou juntou ovládané zemi seděl na verandě svého domku, když se před ním náhle objevila dvojice mužů s pistolemi.
Než stačil cokoli říci, zazněly výstřely a útočníci bleskurychle zmizeli v přistaveném autě. Jeho syn Hse Hse z vraždy obvinil členy odštěpenecké buddhistické frakce, která s juntou uzavřela v roce 1995 příměří, zatímco Mahn Shar Phan něco podobného odmítal.
"Mého otce zavraždili agenti barmského režimu, protože on věřil v demokracii, lidská práva a svobodu pro Kareny a vůbec všechny lidi v Barmě, a proto se jej režim obával a měl zájem na jeho likvidaci," řekla loni v prosinci v rozhovoru pro Aktuálně.cz jeho dcera Zoya Phan.
"Mysleli si, že když se zbaví jeho a ostatních vůdců odboje, mohou zvítězit, ale ve skutečnosti se nic nemění. Zabili sice jeho tělo, ale všechno, v co věřil - lidská práva, demokracie a svoboda - , žije dál s námi, jeho dětmi a jeho lidmi, kteří dál bojují za svobodnou Barmu," dodala.
Ozbrojený boj Karenů za nezávislost přes všechny těžkosti skutečně pokračuje - před čtrnácti dny oslavil Karenský národní svaz, největší z povstaleckých organizací v Barmě, své 60.výročí.
A jak napsal barmský exilový magazín Irrawaddy, na jeho čtyřech základních principech, které v roce 1949 formuloval zakladatel KNU Saw Ba U Gyi, se nic nemění: "Kapitulace nepřipadá v úvahu, uznání karenského státu musí být dosaženo, zbraně si za všech okolností udržíme a o našem politickém osudu rozhodneme my sami."
