Petrohrad - Přátelé, pak několik měsíců nepřátelé a nyní zase přátelé. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan přiletěl do Petrohradu na schůzku se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem.
Loni v listopadu - po tureckém sestřelení ruského bojového letounu - to vypadalo, že oba vůdci balancují na hraně většího ozbrojeného konfliktu.
Nestalo se a nyní se usmiřují, vedou je k tomu hlavně ekonomické důvody.
Podle Putina Rusko obnoví charterové lety s ruskými turisty do Turecka a postupně odbourá všechny sankce, které zavedlo po sestřelení ruského letounu ny syrsko-turecké hranici loni 24.listopadu.
Ruský ministr hospodářstí Alexej Ulukjajev řekl, že dovoz tureckých potravin do Ruska bude v plném rozsahu obnoven do konce roku. Erdogan oznámil, že práce na plynovodu Turkish Stream z Ruska přes Turecko do Evropy budou brzy obnoveny.
Oba režimy mají přes určité rozdíly mnoho společného. Minimálně šest věcí.
1. Nostalgie po imperiálních časech a ochrana "soukmenovců"
Putin se snaží prostřednictvím Eurasijského svazu částečně vzkřísit Sovětský svaz, jehož rozpad v roce 1991 kdysi označil za "velkou tragédii". Zároveň vystupuje jako ochránce ruskojazyčných menšin, ať už je to na Ukrajině či v Pobaltí.
Erdogan rád v projevech hovoří o Osmanské říši a prezentuje se jako obránce národů, které jsou spojeny s Tureckem. Například Turkmenů v Sýrii nebo krymských Tatarů.
2. Skromné začátky a sportovní image
Oba lídři si zakládají na tom, že vyrostli ve skromných poměrech a jsou sportovci.
Vladimir Putin žil jako dítě v komunálním bytě v Petrohradu. Rád se fotografuje v judistickém úboru, ale také třeba při potápění nebo při jízdě na koni.
Recep Tayyip Erdogan vyrůstal v istanbulské čtvrti Beyoglu, kde si přivydělával pouličním prodejem nápojů a sezamových semínek. Buduje si pověst fotbalisty a znalce fotbalu, několik let v mládí hrál v istanbulském klubu Kasimpasa SK. Tento klub nyní hraje nejvyšší tureckou soutěž a jeho stadion pro zhruba 14 000 lidí nese Erdoganovo jméno.
3. Záliba ve skvostných palácích
Erdogan nechal postavit v Ankaře nový a obrovský prezidentský palác na ploše větší než 150 000 čtverečních metrů. Má stovky místností a mramorové podlahy.
Putin má v Soči u moře sídlo, které je kopií petrohradského Zimního paláce. Projektoval ho italský architekt, který nedávno dostal ruské občanství.
4. Potírání opozice
Z ruských voleb jsou strany a kandidáti často vyřazováni s poukazem na formální nedostatky. Například s odůvodněním, že podpisy na petičních listinách jsou falešné. Skutečná opozice má navíc problém dostat se do vysílání televize, která má v Rusku největší vliv. Vedle vládnoucího Jednotného Ruska jsou v parlamentu jen strany, které v zásadě podporují Putina. Jen výjimečně ho kritizují komunisté.
Po nedávném pokusu o puč Erdogan rozpoutal čistky v armádě, justici, mezi státními úředníky, a dokonce i ve vládní Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP). Na rozdíl od Ruska opoziční strany v parlamentu jsou, byť například krajně pravicová Nacionálně činná strana Erdogana do značné míry podporuje.
Erdoganova AKP získala loni ve volbách 52 procent hlasů, Putinovo Jednotné Rusko dostalo před pěti lety 49,3 procenta hlasů. V Rusku je práh pro vstup strany do parlamentu sedm procent, v Turecku dokonce deset.
Jak v Rusku, tak v Turecku byly nedávno schváleny nové "protiteroristické" zákony, které je snadné zneužít proti nenásilným oponentům režimů.
5. Útok na svobodu médií
V Rusku jsou státní televize a rozhlas zcela ve službách Vladimira Putina. Soukromá média, kritizující prezidenta, mají problém sehnat inzerci. Například list Novaja Gazeta.
Po puči turecké úřady zatkly několik novinářů známých kritikou Erdogana. Tlak na nezávislá média se stupňuje. Přes 130 jich bylo v uplynulých týdnech zavřeno. Turecká státní televize RTR zpravodajstvím o prezidentovi a vládní straně začíná připomínat svoji ruskou kolegyni. Prezident také neváhá podat žalobu na každého, kdo jej kritizuje nebo vtipkuje na jeho účet.
Ministr spravedlnosti Bekir Bozdag se v úterý stal členem vedení tiskové agentury Anadolu.
6. Kritika Západu
Ruský režim se vymezuje vůči NATO a jeho rozšiřování, Alianci popisuje jako hrozbu pro svoji bezpečnost.
Turecko je sice členem NATO, ale Erdogan používá velmi často ostrá slova na adresu USA a některých evropských zemí. Nelíbí se mu, že váznou přístupové rozhovory o přijetí Turecka do Evropské unie a že evropští politici nechtějí zrušit Turkům víza.
Spojeným státům pohrozil zhoršením vztahů, pokud nevydají do Turecka duchovního Fethullaha Güllena. Právě toho Erdogan označuje za osnovatele pokusu o vojenský převrat.
