Štrasburk - Když v roce 1990 udělil Evropský parlament svou výroční Sacharovovu cenu za svobodu myšlení vůdkyni barmské opozice Aun Schan Su Ťij, nacházela se tato bojovnice za svobodu a demokracii už rok v domácím vězení.
K dnešnímu dni se politická situace v její vlasti ani v nejmenším nezlepšila a její osobní situace rovněž jen těžko může být zoufalejší.
Úřady ji i přes její podlomené zdraví dál drží v rozpadající se rangúnské vile v naprosté izolaci, bez jakékoli možnosti kontaktu s jejími blízkými či spolupracovníky z Národní ligy pro demokracii (NLD), a to přesto, že v posledních svobodných volbách v roce 1990 NLD v čele s Aun Schan Su Ťij zvítězila na celé čáře (junta však výsledky odmítla uznat).
Od chvíle, kdy byla v červenci 1989 zatčena poprvé, byla na svobodu propuštěna jen dvakrát - poprvé na pět let (1995-2000), podruhé pouze na rok (2002-2003). Na Štědrý den se tedy naplní rovných třináct let a dva měsíce, co je takto omezována na svobodě.
Když se minulý týden ve Štrasburku sešli u příležitosti dvacátého výročí Sacharovovy ceny téměř všichni její žijící nositelé, Aun Schan Su Ťij mezi nimi pochopitelně nebyla.
Zastupovala ji Zoya Phan, jedna z vůdčích představitelů organizace Burma Campaign UK, která se snaží, aby boj za obnovení demokracie v Barmě, ovládané už téměř půl století krutým vojenským režimem, nezmizel ze zorného pole světových demokracií.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz Zoya Phan hovoří o Aun Schan Su Ťij, povstání karenského národa na východě Barmy, z něhož sama pochází, a ve druhé části, kterou publikujeme v průběhu dne, i o tom, co by mělo světové společenství a Evropská unie učinit, aby pomohly nastolit změny v jedné z nejhorších diktatur světa.
Aktuálně.cz: Měla jste vlastně někdy příležitost setkat se s Aun Schan Su Ťij?
Zoya Phan: Ne. Slýchala jsem o ní, když jsem byla malá, ale nevěděla jsem přesně, o koho jde. Až když jsem odešla studovat do Británie a zúčastnila se demonstrace před barmským velvyslanectvím v Londýně v den jejích narozenin, začala jsem se o její osobu více zajímat. A čím víc jsem toho o ní zjišťovala, tím víc mě inspirovala. Má vlastní politická angažovanost v barmské věci se díky ní výrazně prohloubila, protože člověk prostě nemůže ignorovat, jak oddaná zůstává barmskému lidu a jak moc ji lidé v Barmě milují a jak jí věří coby své vůdkyni.
A vy sama jste v Barmě prožila nějaký čas, než jste odešla do exilu?
Ano. Já se v Barmě narodila, v Karenském státě u hranic s Thajskem. Když mi bylo čtrnáct, zaútočila na mou vesnici barmská armáda. Dodnes si pamatuju, jak strašně se třásla země v podzemním krytu, kam jsme se schovali před bombardováním. Ve vesnici pak už dál žít nešlo, měli jsme strach, a tak jsme se vydali napříč džunglí. Skončili jsme v uprchlickém táboře Mae La na thajské straně hranice.
Ze strany barmského režimu jde o jasnou politiku etnických čistek. Junta vede válku proti různým etnickým menšinám v zemi a její vojáci coby válečný prostředek běžně používají i znásilnění, přičemž se nezastaví ani před zneužíváním dívek, kterým bylo teprve pět let. Armáda také využívá tisíce lidí k otrocké práci, například k nošení munice, a když jsou už unavení a nemohou dál, tak je prostě shodí do řeky a nechají je utonout.
Ohromné množství lidí bylo v této válce vyhnáno ze svých domovů a ukrývají se v džungli nebo utekli za hranice. Za posledních dvanáct let byly jen na východě Barmy zničeny tři tisíce vesnic. Už je to 14 let od chvíle, co zničili mou rodnou vesnici, a nic se za tu dobu nezměnilo - útoky pokračují každým dnem a reakce ze strany mezinárodního společenství je velice slabá.
Jaká je podle vás budoucnost karenského povstání? Trvá sice prakticky od vyhlášení barmské nezávislosti před 60 lety, ale letos v únoru ho zřejmě oslabila smrt vašeho otce, dlouholetého vůdce Karenského národního svazu (KNU) Mahn Shar Phana. Tušíte vůbec, kdo ho zavraždil? Událost, pokud vím, nebyla zcela objasněna.
Především chci říct, že mého otce zavraždili agenti barmského režimu, protože on věřil v demokracii, lidská práva a svobodu pro Kareny a vůbec všechny lidi v Barmě, a proto se jej režim obával a měl zájem na jeho likvidaci.
Mysleli si, že když se zbaví jeho a ostatních vůdců odboje, mohou zvítězit, ale ve skutečnosti se nic nemění. Zabili sice jeho tělo, ale všechno, v co věřil - lidská práva, demokracie a svoboda - , žije dál s námi, jeho dětmi a jeho lidmi, kteří dál bojují za svobodnou Barmu.
Souhlasím s tím, že jeho odchod demokratické hnutí a odpor Karenů oslabil, ale celkově tu nejde o dílo jednoho muže, nýbrž o kolektivní úsilí řady lidí, kteří stále ctí principy a politiku, na níž se všichni shodli. Můj otec byl (do čela KNU) zvolen, nebyl žádným diktátorem, jako je (vrchní velitel barmské junty) generál Than Shwe, a tak i když zemřel, jsou tu další, mladí lidé, kteří v jeho práci pokračují, a náš boj tak dál žije.
Neobáváte se tedy, že by se karenské hnutí odporu mohlo rozdrobit a následovat příklad některých jiných etnických menšin v Barmě, kde se objevily frakce ochotné složit zbraně a uzavřít s juntou příměří?
V tuto chvíli se barmský režim snaží využívat taktiku „rozděl a panuj" a my Kareni jsme, co se udržování jednoty týče, poměrně slabí. Zatím ale nikdy tyto odštěpenecké frakce nepředstavovaly velkou sílu, a tak jsem přesvědčena, že bychom se tím neměli nechat odradit.
Musíme se ale z vlastní zkušenosti poučit a usilovat o větší jednotu, a to nejen mezi Kareny samotnými, ale i mezi ostatními etnickými skupinami a hlavním proudem hnutí za demokracii v Barmě, protože jestli se něčeho vojenský režim bojí, pak je to jednota mezi etnickými menšinami a demokratickým hnutím.
