Malmö/Praha - Švédsko patří mezi uprchlíky, kteří míří na evropský kontinent, k nejvyhledávanějším destinacím. Má méně obyvatel než Česká republika, přesto jsou Švédové k přijímání uprchlíků otevřenější než obyvatelé řady lidnatějších evropských zemí.
Ale i tady přibývá odpůrců imigrace, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Tomáš Sniegoň. Čech, který žije ve Švédsku už téměř pětadvacet let a působí jako historik a lektor evropských studií na univerzitě v Lundu.
Většina uprchlíků chce zakotvit v Německu, Švédsko je podle počtu žádostí hned za ním. Jak se k tomu staví sami Švédové?
Švédsko patří mezi státy, které jsou k přistěhovalectví relativně otevřené. Navíc se už za studené války prezentovalo jako země, která má sympatie k problémům takzvaného třetího světa. Část jeho společnosti je kritická ke Spojeným státům a jejich politice na Blízkém východě.
Dohromady spolu s dalšími vlivy to u řady švédských politiků i občanů vytváří sympatie k lidem, jako jsou Palestinci nebo uprchlíci z Blízkého východu. Také je třeba říci, že ve Švédsku se na celý problém hodně hledí prostřednictvím respektu k individuálním lidským osudům a tedy příběhů jednotlivých uprchlíků a přistěhovalců. Například těch lidí, kteří se plaví přes Středozemní moře.
A v neposlední řadě tu na přistěhovalce existuje víc pohledů než jen jeden jediný. V nynějších mediálních debatách jsou příchozí odjinud vnímáni často jen jako problém. Z hlediska zpravodajství to jde pochopit – jde přece o obrovskou a naléhavou výzvu, jak danou situaci zvládnout.
Ale jde přece spočítat i to, jakým jsou cizinci pro domácí společnost přínosem. Řada z nich má z domovských zemí dobré vzdělání. Například mezi lékaři-specialisty je zastoupení imigrantů poměrně vysoké. A setkáváte-li se s nimi v každodenním styku jako s živými bytostmi a nikoli jen jako s politickými hesly, pohled na věc to také ovlivní.
V posledních letech ale u části švédské společnosti roste i skepse a odpor k rostoucímu počtu přistěhovalců. Proč by Švédsko jako relativně malá země – s počtem obyvatel nižším než například Česko – mělo být mezi zeměmi, které přijímají nejvíce přistěhovalců? A kde je hranice jakési rozumné míry pomoci? Otázky, jež byly donedávna vnímány jako svým způsobem neslušné, neboť oficiální Švédsko rádo vidí svou zemi jako svým způsobem morální velmoc, se tak dostávají do popředí mnohem víc a polarizují tuto severskou společnost. Na tom teď vydělává především krajní pravice, která z této otázky vyvořila problém klíčový a která navíc přislibuje jeho relativně snadné řešení.
Vlna rostoucích sympatií ke krajní pravici je ale s občasnými výkyvy patrná i jinde ve Skandinávii, a to zhruba v posledních deseti letech. V Dánsku se dostala k moci konzervativní vláda, jež začala vůči přistěhovalcům prosazovat ostřejší než vlády předchozí. Pak přišel skandál s karikaturami, v Norsku Breivik, ve Finsku rovněž nárůst popularity radikálů. A tento trend se dostává i do Švédska. Takže v zemi narůstají protichůdné tendence, z nichž jedna je pro zachování tradiční švédské otevřenosti a druhá je poznamenána vrůstající nervozitou, týkající se přistěhovalců. A jejím nejkrajnějším projevem je radikalizace vůči imigrantům, mezi nimiž se ovšem čas od času rovněž objeví antidemokraticky smýšlející a jednající extremisté.
Podle nového průzkumu, který zveřejnila agentura TT, by Švédští demokraté, odmítající imigraci, nyní vyhráli volby s více než 25 procenty...
Tento výzkum, který publikoval deník Metro, byl okamžitě profesionálně zpochybněn jako metodicky nepřesný. V jiných průzkumech Švédští demokraté takovou podporu nemají. Je ale jen malou útěchou, že vůbec nejčerstvější průzkum s všeobecně uznanou metodikou přiřadil Švédským demokratům v uvozovkách až třetí místo s více než sedmnácti procenty. Širší trend, naznačující nárůst přízně vůči krajní pravici, je tak jako tak zřejmý. To už ukázaly loňské parlamentní volby, v nichž Švédští demokraté získali téměř třináct procent hlasů, což je na zdejší poměry vysoké číslo.
V parlamentu se pak právě tato strana měla stát jazýčkem na vahách mezi oběma politickými bloky, jejichž poměr sil je vcelku vyrovnaný. Ale všechny ostatní strany se dohodly, že extremistům v jejich požadavcích na ruku nepůjdou. A nyní se znovu objevily informace o tom, že hlavní strany – vládnoucí sociální demokraté a konzervativci, kteří vedou opozici – se i teď znovu pokusí společně vliv krajní pravice eliminovat a přitom pochopitelně zachovat zásady švédské demokracie a svobody slova.
Je za růstem podpory krajní pravice strach o práci, nebo spíš strach z islámu?
Určitě neexistuje jen jeden jediný faktor. Ve Skandinávii se ukazuje, že strach z přistěhovalectví není zcela dán jen ekonomickým stavem nebo, jak říkáte, strachem o práci. Neplatí někdejší klasická poučka o tom, že hlavně chudoba nebo strach o práci plodí radikalismus. Dánský nárůst odporu vůči přistěhovalcům přišel ve chvíli, kdy ekonomika nezaznamenávala žádné zásadní problémy. O nesmírně bohatém Norsku nemluvě. Ale určitě nelze tvrdit, že všechna kritika vůči přistěhovalecké politice je jen výrazem extrémních a xenofobních postojů.
Existují významné kulturní odlišnosti – momentálně se třeba hodně diskutuje nejen o přistěhovalcích z Blízkého východu nebo z Afriky, ale i o žebrácích z postkomunistických balkánských států, jež byly nedávno přijaty do EU. Fenomén žebráků prakticky před každým větším obchodem v řadě švédským měst je problémem novým a není jednoduché se s ním sžívat. Já žiji ve Švédsku téměř pětadvacet let a tohle skutečně nikdy před tím prakticky neexistovalo. Strach z islamismu – nikoli z islámu, ale z islamistické krutosti a terorismu - také jistě určitý a nikoliv zanedbatelný vliv má.
Je ovšem asi dobré dodat, že švédské diskuse jsou od diskusí, které přes internet sleduji v českých médiích, značně odlišné. Výrazy a slovník, které tady používá krajní pravice, v Česku používají i etablovaní politici. A mladá česká postkomunistická demokracie se podle mne cítí už samým problémem přistěhovalectví mnohem více ohrožena než demokracie švédská. V Česku jako by šlo najednou o problém bytí a nebytí – z mnoha domácích problémů jsou již teď viněni uprchlíci a takový přesun pozornosti ”od nás na ně” nemusí být některým českým politikům nepříjemný. Ale zdůrazňuji, že jde o můj osobní dojem na dálku v této nové a stále se vyjíjející situaci.
Švédská krajní pravice, tedy strana Švédští demokraté, obecně nevolí silná slova a vulgarity. Využívá například toho, že imigranti, zejména mimoevropští, se již tradičně těžce prosazují na švédském pracovním trhu, což je pravda. A krajní pravice proto například hlásá: postarejme se nejdřív o ty, kteří už jsou tu, a pak se začněme věnovat ostatním. Jenomže Švédští demokraté mají historické spojení s nacistickým hnutím a důvěryhodnost jejich takzvaně upřímného zájmu o řekněmě domácí přistěhovalce je přinejmenším pochybná.
Sledujete nějakou změnu po zločinu z předminulého týdne, kdo odmítnutý žadatel o azyl z Eritreje ubodal v obchodním domě IKEA dva lidi?
Tuto konrétní situaci jsem prožíval mimo Švédsko, takže první vlnu onoho šoku jsem sledoval rovněž z povzdálí. Nicméně obecně řečeno tu jeden incident celkovou mentalitu lehce nezmění - místní společnost se v dobrém a občas i v tom horším vyvíjí stabilně, protože žádná z žijících generací nepamatuje velké domácí otřesy typu okupací, válek či revolucí.
Smutných a šokujících incidentů už bylo bohužel více. V roce 2003 byla například zavražděna ministryně zahraničí Anna Lindhová, jež byla za bílého dne v obchodním domě v centru Stockholmu ubodána přistěhovalcem z Balkánu. Šlo o oblíbenou političku a ženu, o které se říkalo, že se určitě stane příští premiérkou. Ale ani to tehdy nezvedlo žádnou okamžitou averzi vůči balkánským imigrantům nebo imigrantům obecně.
V médiích občas v souvislosti s přistěhovalci proskočí zprávy o napjaté situaci a vysoké přistěhovalecké kriminalitě v Malmö, kde žijete. Je to přehnané, nebo to odpovídá pravdě?
Malmö je snad vůbec nejsmíšenějším větším městem evropského severu. Je prvním velkým městem, kam cizinci, kteří přijíždějí na Skandinávský poloostrov, vkročí. V některých čtvrtích Malmö, kde převládají přistěhovalci a řekněme rodilí Švédové jsou ve výrazné menšině, byly v minulých letech skutečně opakovaně zaznamenány nepokoje vyprovokované hlavně mladými muži a chlapci z přistěhovaleckých rodin, i když oficiálně se statistiky na základě etnické příslušnosti dělat nesmějí.
Někdy při nepokojích na těchto předměstích popelnice a auta hořely dokonce několik dnů. Příjemné ty nepokoje samozřejmě nebyly, ale já, který jsem sám přistěhovalcem, v Malmö bydlím od roku 1995 a nikdy jsem se tu nebál. Malmö se ale v posledních letech dostalo do světového tisku i kvůli obavám zdejších obyvatel židovského původu z extremismu některých arabských antisemitů a tyto obavy určitě nelze zlehčovat. Vyskytly se i excesy z řad švédských násilníků. Před několika lety tu jeden švédský extremista, který je už naštěstí za mřížemi, po setmění jezdil městem na kole a střílel přistěhovalcům do oken. Tehdy, pravda, byly ulice opravdu dost vylidněné.
Je švédský sociální systém vůči uprchlíkům a přistěhovalcům skutečně štědřejší než v jiných zemích, jak se traduje?
V zahraničí přetrvává určitá iluze o tom, že Švédsko dává někomu peníze bez práce. Že tu existuje jakýsi sociální ráj, v němž takříkajíc peníze každému prší z nebe. Já sám, jak jsem již zmínil, jsem přistěhovalec a moje cesta na zdejší pracovní trh byla rovněž komplikovaná. A nikdo mi přitom zadarmo nic nedal. Nicméně nikdy jsem nebyl v roli řadatele o azyl a nemohu v tomto ohledu ani srovnat Švédsko s jinými zeměmi, protože o tamních systémech prostě nic nevím.
Ve Švédsku nicméně existuje kultura určitého ohledu ke každému jedinci. Když získáte status uprchlíka, systém vám umožní, abyste zde mohl začít nový život. Ale když jste pak vržen na pracovní trh, neřekl bych, že by Švédsko skutečně bylo nějakým sociálním rájem. Onen takzvaný švédský model, který kdysi tuto zemi dovedl mezi nejvyspělejší na světě, byl už vcelku dávno přizpůsoben měnícím se mezinárodním trendům. A myslím, že i ti, kdo s vidinou sladkého života s minimální námahou případně přicházejí, jsou vcelku rychle přinuceni tuto naivní představu změnit.
