Charmanli (Od našeho zpravodaje) – Slunce rozpaluje nádvoří mezi budovami bývalých kasáren. Vojáci odsud dávno zmizeli, místo nich přišli lidé z daleka.
Syřané a Iráčané. Uprchlíci před válkami.
Reportáže Martina Nováka z turecko-bulharské hranice
Islámský stát buduje most do Evropy. Uchytil se v Bulharsku
Džihádisté se pokoušejí přejít do Turecka přes bulharské území. Propaganda Islámského státu míří na bulharskou muslimskou komunitu.
Nevítejte. Běžence čeká na prahu EU strach i bití
Evropa začíná pro mnoho uprchlíků na Balkáně. Přibývá mladých mužů, kteří utíkají, aby se nestali rekruty Islámského státu.
Česko? To vedle Turecka? Živě z místa nové uprchlické krize
Bulharsko je pro běžence jen přestupní stanice na cestě do ráje na Západě. Právě tady ale podle expertů vypukne příští uprchlická krize.
V třípatrovém domku v rohu rozlehlého komplexu stojí v přízemní chodbě na konci sporák.
Slouží těm, kteří žijí v pokojích za závěsy. Ženy s dětmi, které se z nejrůznějších důvodů dostaly sem na jihovýchodní cíp Evropské unie – do uprchlického tábora Charmanli na turecko-bulharské hranici – bez svých manželů.
Ti jsou buď mrtví, neměli dost peněz pro převaděče, anebo jsou prostě nezvěstní.
Jednou z obyvatelek domu je i Syřanka Hala. Utekla s rodinou ze severu Sýrie do Turecka. "Neměli jsme dost peněz, aby nás vzali přes celé Turecko. Navíc můj muž neměl dokumenty. Ti, co nás převáděli, si je vzali a nevrátili. Řekl mi, abychom přešli sami se skupinou jiných Syřanů, že zkusí projít později. Teď ale nevím, co s ním je. Pravděpodobně je někde v Sýrii. Žijeme a čekáme."
Charmanli je jeden z největších táborů na Balkáně vůbec. Pohybuje se tady okolo šestnácti set lidí. Bulharské hranice překračují od roku 2013 tisíce lidí a země se snaží urychlit udělení azylu, aby běženci mohli jít dál do západní Evropy a uvolnili místo dalším, kteří přicházejí z východu z Turecka.
"Trvá nám to tak čtyři měsíce. Ti, kdo mají nárok na azyl a dostanou ho, pak mohou odejít," říká ředitel tábora Jordan Malinov. V Charmanli jsou hlavně Iráčané a Syřané. "Snažíme se v táborech ubytovávat lidi z jedné země, rozdělovat je podle národnosti. Děláme to po zkušenostech s konflikty uvnitř ubytoven," dodává.
Kasárna byla dlouho opuštěná a první zdejší uprchlíci přišli do drsných podmínek. Nebyla tu okna, elektřina, nefungoval odpad. V zimě museli někteří spát ve stanech. S finanční pomocí Evropské unie ale Bulhaři tábor upravili a přistavili i nové budovy.
"Příliv se nezmenšuje. Naopak, uprchlíků přibývá. Dříve to byly často celé rodiny, teď přichází víc samotných mladých mužů. Jsou to často Syřané a Iráčané, kteří utekli, protože jim hrozilo rekrutování do armády Islámského státu," říká Malinov.
Na chodbě rodinné části tábora muži, ženy a děti postávají a posedávají. Život je tady především čekáním na azyl. Syrský křesťan Basám se před vchodem do svého "bytu" usmívá. "Dostal jsem se sem napotřetí. Tady už je to v pořádku. Čekám na papíry, chceme jet s rodinou do Německa," říká.
"Křesťané mají výhodu, stará se tady o ně navíc křesťanská charita," uvádí místní bulharský strážce. To by je zřejmě čekalo i v České republice, kde katoličtí biskupové nabídli státu pomoc právě s přijetím křesťanských uprchlíků.
První zkušenosti s pobytem v Evropě ale nemají všichni uprchlíci dobré. Turecko-bulharská hranice není přechodem z pekla do ráje. Předseda Bulharského helsinského výboru Krasimir Kanev v rozhovoru pro Aktuálně.cz uvedl, že bulharští pohraničníci často běžence násilím převádějí zpět přes hranici nebo je bijí, aby se vrátili.
Třiatřicetikilometrový, tři metry vysoký plot s ostnatými dráty přitom proud běženců nezmírnil. "Naopak hledají jiné cesty a jsou ještě více závislí na převaděčích," říká Kanev.
Na sociálních sítích se minulý týden objevilo video natočené přímo v hraničním pásmu jedním z uprchlíků. Je na něm vidět, jak bulharští pohraničníci ležící běžence bijí pendreky a kopají do nich.
"Existuje zdokumentovaný případ, kdy naše ostraha surově zbila mladého běžence a ten na turecké straně hranice kvůli svým zraněním zemřel. Bohužel nebylo ani zahájeno vyšetřování," uvádí Kanev. Zmiňuje také častější případy, kdy policisté uprchlíky naloží do aut, odvezou je k hranici a říkají jim, že tudy mohou přes Rumunsko pokračovat do Evropy, ale ve skutečnosti je posílají zpět do Turecka.
V Makedonii a Srbsku, kudy míří druhá uprchlická vlna, to není o mnoho lepší. Makedonci zadržují některé migranty v provizorních táborech, kde musí spát i na schodech a mají málo jídla. V Srbsku ozbrojené skupiny žádají po některých migrantech výpalné, a až když souhlasí, pustí je dál do Maďarska.
Bulharsko-srbská hranice rovněž často znamená utrpení a komplikace. V zimě tam několik běženců umrzlo a zemřelo.
Nezávislá novinářka Milena Christovová dlouhodobě sleduje problém běženců v Bulharsku.
"Jsou šokovaní, protože takhle si život v Evropě nepředstavovali. Převaděči či jejich zdroje jim často lžou. Mnozí sní o tom, že budou mít dům a práci v Německu nebo ve Švédsku. Pak jsou frustrovaní z toho, s čím jsou konfrontováni v Bulharsku či Makedonii," tvrdí novinářka.
Nad Bulharskem se vznáší možnost, že mu Německo nebo Rakousko začnou vracet uprchlíky, kteří zde dostali azyl. Bylo by jich několik tisíc.
Běžence ani v Charmanli rozhodně neobklopuje přátelství a podané ruce. Starosta města a většina obyvatel byla proti tomu, aby zde velký tábor vznikl, vláda to ale prosadila.
"Svůj názor si raději nechám pro sebe," odpovídá na dotaz prodavačka ze supermarketu. Majitel kiosku s kebabem je sdílnější: "Na kebab ke mně nechodí, věří jenom svým lidem. Lidé tady mají strach z toho, že tábor je otevřený. Nikdo to tu nechce, ale je jasné, že to asi zůstane na roky," říká.
Ředitel tábora tvrdí, že někteří uprchlíci si našli práci například v opravnách kamionů, které tudy projíždějí přes Turecko do Evropy. Pro většinu je ale Bulharsko a celý Balkán jen přestupní stanicí na Západ.
