Kapské Město (od našeho zpravodaje) - Když v roce 1994 v Jihoafrické republice definitivně odzvonilo režimu apartheidu a jeho politice rasové segregace, mluvilo se o příchodu nové éry, kdy vedle sebe budou žít svorně všechna etnika zdejšího "duhového národa".
Realita však za idealistickou vizí barvoslepé společnosti stále pokulhává.
Autor jedné z nejnovějších knih o historii Jižní Afriky, R.W. Johnson, se například domnívá, že v politice dnes bělošskou formu nacionalismu, ztělesňovanou přes čtyři dekády nyní již neexistující Národní stranou, nahradila její černošská obdoba reprezentovaná Africkým národním kongresem (ANC).
Ten se od všeobjímajících duhových vizí svého někdejšího vůdce Nelsona Mandely postupně přesunul k asertivnějšímu prosazování pročernošské politiky s kvótami a pozitivní diskriminací ve jménu snižování ekonomických rozdílů mezi desetiprocentní bílou menšinou a dříve znevýhodňovanými skupinami, tedy především 80procentní černou většinou.
Příliš málo černí míšenci
To se však nelíbí nejen bělochům, ale ani zdejším míšencům a Asiatům, kterých žije v JAR dohromady stejně jako bílých.
"Vím, že to měli černí za apartheidu ještě těžší než my, ale dneska jsme to my, kdo je na tom nejhůř," stěžuje si Noor Ebrahim, míšenec (v jihoafrické angličtině se používá termín "coloured") s předky v Pákistánu a jeden ze spoluzakladatelů muzea Šestého obvodu, legendární čtvrti v Kapském Městě, kterou v 60. letech nechala vláda srovnat se zemí, když ji předtím prohlásila za "bílou oblast", přestože tam tradičně žila všechna etnika pohromadě.
"Za apartheidu jsme byli příliš černí na to, abychom mohli být považováni za bílé, dnes je to právě naopak," říká Ebrahim, který prý už příště ANC volit nebude.
Jedním z pilířů vládní politiky ANC poté, co na postu prezidenta vystřídal Nelsona Mandelu Thabo Mbeki, je tzv. Black Economic Empowerment (BEE), tedy politika ekonomického posilování černošského obyvatelstva. Ta přikazuje státním i soukromým společnostem, aby ve struktuře podniku zohledňovaly demografickou realitu země.
Odbojářská nomenklatura
V důsledku BEE sice začíná v Jižní Africe vznikat černošská střední třída, zároveň ale bují korupce a nepotismus. Do správních rad velkých podniků zpravidla usedají lidé s konexemi na dnes důležité lidi ještě z dob boje proti apartheidu, tedy jakási odbojářská nomenklatura, zatímco milióny obyčejných lidí v townshipech stále čekají na slíbené domy i pracovní místa.
"Čekám už osm let, až dostanu od vlády vlastní domek. Moje děti už vyrostly a pořád nic," svěřuje se padesátiletý George Khumatana ze subdivize Zola v townshipu Philippi. Hlady netrpí - pracuje jako člen ostrahy v supermarketu, ale z platu téměř nic neušetří. Ostatně jako většina jeho sousedů.
Možná i proto v poslední době v chudinských čtvrtích přibylo útoků proti přistěhovalcům z ostatních afrických zemí, kteří jsou často ochotni pracovat i za méně peněz, než je minimální mzda.
Minulý měsíc byly při razii místních gangů na pretorijském předměstí Atteridgeville vyrabovány a vypáleny příbytky přistěhovalců a nejméně čtyři lidé při jejich řádění přišli o život.
"Nejčastěji se terčem nenávistných útoků stávají Somálci a Zimbabwané," říká Zackie Achmat z nevládní organizace Treatment Action Campaign. "Xenofobie je v jihoafrické společnosti hluboce zakořeněna, násilí motivované nesnášenlivostí je v poslední době citelně na vzestupu," dodává.
Největší rasisté? Černoši
Když předloni společnost Plus 94 Reserach provedla průzkum veřejného mínění, v němž zjišťovala zkušenosti lidí s diskriminací na různých místech, jako jsou úřady, nemocnice, restaurace či obchody, ukázalo se, že největšími rasisty jsou černoši.
Zatímco s předsudky a diskriminačním chováním ze strany bílých se setkalo "jen" 27 procent Jihoafričanů, u černochů takovou zkušenost učinilo 44 procent dotázaných.
Podle profesora Tinyiko Malulekeho z Jihoafrické univerzity (UNISA) za to může apartheid: "Jednou z věcí které tehdejší rasismus způsobil, je to, že si černí lidé sami sebe začali méně vážit, což se často projevuje na tom, jak se chovají k jiným černým lidem."
Je to právě břemeno minulosti, které způsobuje, že rasismus ze strany bílých je vnímán jako mnohem větší zlo než identické projevy ze strany černochů.
I proto zřejmě odsouzeníhodné pogromy v Atteridgeville nevyvolaly zdaleka takovou bouři nevole, jaká se na přelomu února a března spustila kolem nevkusného studentského "žertíku" na Univerzitě Svobodného státu (UFS), kde čtveřice bílých studentů natočila na video nedůstojný rituál, jemuž podrobila černé uklízečky na své tradičně bělošské koleji na protest proti její plánované desegregaci.
Čtěte více: Jižní Afriku pobouřilo rasistické video bílých studentů
Segregace trvá
"Je zjevné, že rasismu se v Jižní Africe pořád daří," konstatoval v reakci na skandál kolem videa z UFS předseda Jihoafrické komise pro lidská práva Jody Kollapen.
"Můj osobní názor je ten, že jsme (po roce 1994) příliš akcentovali aspekt usmíření na úkor skutečné transformace. Vždycky jsem říkal, že pokud jde o transformaci, po bílých Jihoafričanech se téměř nic nevyžadovalo a také nikdy nedostali příležitost plně docenit, k čemu v minulosti docházelo."
S tím do značné míry souhlasí i poslankyně za opoziční Nezávislé demokraty Lillian Matlhoahela:
"Nechci ze všeho, co se dnes děje, obviňovat apartheid, ale v tomto případě je to opravdu prapříčina. Když se půjdete podívat do škol, uvidíte, že o přestávkách se tam utvářejí oddělené skupinky bílých, míšenců a černých. Když jsou ve třídě, jsou pohromadě a baví se spolu, ale jakmile zazvoní, je konec. A vlastně to platí i tady v parlamentu."
Podle opoziční poslankyně, jejíž strana je jedna z mála, pokud ne jediná, která je důsledně multietnická, je zjevné, že v domácnostech rodiče své děti nadále vedou k segregaci:
"Netýká se to jen bílých, ale i nás černých. Za léta apartheidu nám tak vymyli mozky, že se vůči bílým cítíme méněcenní a chováme se rasisticky, aniž bychom si to uvědomovali. Musíme na tom pracovat, ale potrvá to roky."
