Brusel/Londýn - Někteří pacienti, o nichž si medicína myslí, že jsou na samé hranici smrti, mohou podle vědců ve skutečnosti komunikovat s okolím a odpovídat na jednoduché otázky.
Malá část lidí, kteří jsou po těžkých úrazech, prodělali mozkové trauma a neprojevují navenek žádné známky, že by byli při vědomí, dokáže podle vědců a lékařů rozumět svému okolí.
Potvrdil to s odkazem na svůj výzkum mezinárodní vědecký tým, který k převratnému zjištění došel za pomoci metody zobrazování funkční magnetickou rezonancí (fMRI). Ta dokáže ukázat, jaké části pacientova mozku právě fungují a jaké nikoli.
Výsledky výzkumu byly publikovány ve středu v online verzi New England Journal of Medicine.
Dokonce se za pomoci jednoduchých otázek týkajících se biografických témat dá zjistit, zda dotyčný na otázku odpoví "ano" nebo "ne". Experti zkoumali čtyřiapadesát pacientů - jeden za druhým, muži i ženy, byli umístěni do přístroje, který jim skenoval mozek.
Lékaři žádali pacienty, aby si představovali, že hrají tenis nebo že se procházejí svým domem, pokoj po pokoji. U většiny z nich funkční magnetická rezonance neukázala nic.
U pěti pacientů však mozek fungoval podobným způsobem jako u zdravých lidí. U těchto pacientů se také později prokázalo, že v podstatě žili tiše svůj život uvnitř svých těl.
"Tito pacienti nejsou absolutně schopni žádného pohybu, neovládají své tělo - dokonce ani nemrkají očima nebo nehýbou obočím - ale přesto jsou zcela při vědomí. Toto zjištění v nás vyvolává úzkost," řekl z autorů výzkumu Adrian M. Owen s tím, že je čeká ještě hodně práce v této oblasti.
Je potřeba výsledky zkoumání potvrdit, zobecnit a zdokonalit technologie výzkumu. Odemčení tohoto "vnitřního hlasu" lékaře šokovalo. Má to totiž ohromný význam pro rozhodování o životě a smrti tisíců pacientů, kteří jsou v zajetí takzvaného persistentního vegetativního stavu (PVS).
"Mělo by to ovlivnit způsob, jakým o těchto pacientech přemýšlíme," řekl profesor neurologie Nicholas D. Schiff. "Domnívám se, že to bude mít dalekosáhlé důsledky," dodal.
Výsledky výzkumu totiž vyvolávají otázky, kdy mají mít lékaři právo vypnout přístroje, které pacienty v persistentním vegetativním stavu udržují při životě, a kdy nikoli. Lékaři a vědci však upozorňují na fakt, že většina pacientů má natolik poškozený mozek, že nejsou schopni žádné reakce a jejich šance na uzdravení je mizivá.
Nicméně případů, kdy se zjistí, že pacient ve vegetativním stavu je vlastně schopen komunikovat, stále přibývá. Proto by měli být lékaři na pozoru. Jedním z příkladů je nedávný případ Belgičana Roma Houbena, který byl upoután na nemocniční lůžko více než dvě desítky let, než lékaři zjistili, že je schopen komunikovat.
Dokonce už v roce 2006 popsal doktor Owen případ mladé ženy, která byla ve vegetativním stavu a jejíž mozek za pomoci metody zobrazování funkční magnetické rezonance odpovídal, jako by byla normálně při vědomí. Tehdy ovšem nebylo jasné, zda je její případ ojedinělý, anebo se jedná o jeden případ z mnoha.
Poté začal Owen se svým britsko-belgickým týmem z Univerzity v Lutychu v Belgii testovat se souhlasem rodiny i další pacienty. Jelikož se mozkové signály pro "ano" a "ne" dají na skenu obtížně rozlišit, vědecký tým požádal jednoho z pacientů, aby, pokud chce říct "ano", pomyslel na tenis, a pokud "ne", pomyslel na to, jak se pohybuje po svém bytě. Jde totiž o různé druhy myšlení, které aktivují různé části mozku.
Devětadvacetiletému muži z Belgie pak vědci dali šest různých jednoduchých otázek z jeho života před nehodou. Ten na ně následně tímto způsobem odpověděl správně. Vědecký tým považuje výsledky výzkumu za klíčové pro další postupu v léčení lidí ve vegetativním stavu, neboť experti dospěli k závěru, že sedmnáct procent zkoumaných pacientů bylo schopno obdobné komunikace.
