Vodjane (od reportérky z místa) - Viktoria Jevgeněvna a její manžel Rudolf Nikolajevič strávili v malé místnosti bez oken mnoho nocí. Když před lety stavěli svůj vysněný dům ve vesnici Vodjane na východě Ukrajiny, vůbec je nenapadlo, že se jim jednou bude zrovna tenhle pokoj hodit - jako úkryt.
"Stalo se to v noci. Přímo vedle nás je letiště. Střely byly staré, takže létaly kolem jako ptáci. Jedna z nich zasáhla zahradu našeho souseda, ale nevybuchla, jen se tam zasekla," popisuje 76letá Viktoria okamžik, kdy se před třemi lety stala poprvé přímým svědkem bojů na Donbasu.
"Přes den jsme se obvykle nebáli, i když občas jsme se museli schovat v přízemí," popisuje Viktoria a dodává: "Ráno většinou nebylo moc bezpečné chodit mimo dům, ale my jsme si museli opatřit nějaké jídlo."
Vesnice Vodjane leží zhruba devět kilometrů severozápadně od letiště u Doněcku. Výjimkou tu nejsou ani výbuchy minometných granátů.
Vysněný domek jim zasáhli hned dvakrát
Trvalo dlouhé roky, než Rudolf dostavěl dům, který si s manželkou přáli. Viktoria pak dala celé své srdce a duši do péče o jeho zařízení a výzdobu.
Ze společného úsilí vznikl domek se dvěma kuchyněmi, přízemím a zahrádkou. Před začátkem válečného konfliktu ho pár využíval jako chatu, ale právě v roce 2014 se tam přestěhoval na stálo. Opustil totiž svůj doněcký byt, který byl přímo v ostřelované čtvrti.
Jenže i ve vesnici Vodjane byla situace čím dál nebezpečnější. "Sousedův chlívek byl zasažen a umřela mu všechna prasata," vzpomíná Viktoria. V zimě 2014 pak střely zasáhly i jejich dům, dokonce hned dvakrát.
"Zrovna jsme dojídali a pomalu vstávali od stolu," říká a ukazuje přitom na stůl, který stojí před velkým oknem. "Všechno to proběhlo během okamžiku. Rudolf křičel moje jméno a všude byla suť, střepy a prach. Volal na mě: 'Jsi v pořádku?' Držela jsem v ruce skleněnou čajovou konvici, podívala jsem se na ni - a ona tam najednou nebyla," vypráví Viktoria.
Později si oba uvědomili, že mají děravou střechu. "A stěny taky. Tady, kde teď máme šatní skříň, byla jen velká díra. A tady zůstala střepina od střely," říká žena.
Odpočinout si od války
Život ve vesnici Vodjane se stal nebezpečným a nesnesitelným. Dospělé děti se začaly o své rodiče bát, až se jednoho dne rozhodly vzít si je k sobě na bezpečnější místo. Bývalý horník Rudolf Nikolajevič a učitelka Viktoria Jevgeněvna si za příspěvky pro vnitřně vysídlené osoby pronajali byt a žili dál ze svých důchodů.
Manželům se na novém místě žilo poměrně klidně. "Ale víte, jak to bývá: doma je doma," říká Viktoria.
"Mimo Vodjane to pro nás bylo bezpečnější, ale nic nám tam nepatřilo, všechno bylo dcery - a to bylo takové zvláštní. Když chci doma zasadit nějaké rostliny, prostě to udělám. Když nemám čas uklízet, udělám to, až si najdu čas," vysvětluje. Oba manželé tak daleko od svého domova čekali na příležitost k návratu.
"Každý den jsme si volali se sousedem. A jednou nám řekl: 'Sice se pořád střílí, ale žít se tu dá,'" vysvětluje Viktoria, proč se nakonec s mužem rozhodli po roce klidného života pro návrat.
Bez práce i elektřiny
Zpět ve Vodjane se manželé museli přizpůsobit změnám, které válka do obce přinesla. Nefunguje lékárna, obchody ani nemocnice. Všechno se přesunulo.
"Pro důchod si musíme dojíždět asi 70 kilometrů daleko," říká Viktoria. Přestože autobus jezdí několikrát denně, dopravní spojení rozhodně není dobré.
Vzhledem k soustavnému ostřelování navíc dochází k častým výpadkům elektřiny. Když nejde elektřina, neteče ani voda, takže pro ni lidé musí chodit do studny.
V ulici, kde Viktoria a Rudolf žijí, bydlí ještě 13 rodin. Před vypuknutím konfliktu na východě Ukrajiny jich byly tři desítky, více než polovina z nich ale odešla. Vodjane má v současné době celkem 160 obyvatel, z toho většinu tvoří důchodci a nezaměstnaní, kteří tu ani nemají žádné pracovní příležitosti. Hned začátkem války místní ekonomické centrum, město Doněck, odřízla od vesnice bojová fronta.
Dvě zimy s dírou ve střeše
Nejtěžší výzvou pro oba manžele bylo přečkat dvě zimy pod poškozenou střechou, ve které byla jedna velká díra a mnoho menších trhlin od šrapnelů.
Dlouho se snažili opravit střechu sami. Nakonec se jim ale díky pomoci humanitárních organizací podařilo opravit nejen střechu, ale i zbytek domu ještě před začátkem nové topné sezony.
"Tato pomoc pro nás hodně znamená. Sami bychom dům nikdy neopravili. Nyní mají opravené střechy i naši sousedé. Všem se hodně ulevilo," říká Rudolf a ukazuje kolem.
Díky nové střeše sice lidé prožijí zimu v teple, ale válka nekončí. "Střely z Gradu zní jako 'bah-bah-bah'. Když je slyším, říkám si, že to je ten moment. Může to přijít kdykoliv," dodává Viktoria.
