Podívejte se, jak tráví den jeden z etiopských školáků

1/60 Přehled fotografií
Munidinovi Hasisovi je třináct let a žije ve vesnici Maltanaka v jižní Etiopii. Jeho rodiče i rodiče všech jeho spolužáků jsou farmáři, Munidinovým snem je ale stát se doktorem, učitelem nebo premiérem.
Tohle je Munidinova rodina. Vedle otce a matky má bratra a dvě sestry. Bratr je zrovna pryč a jedna ze sester už se vdala. A proč jsou tedy na obrázku dvě ženy? V okrese Alaba totiž žijí muslimové a chlapcův otec má dvě manželky.
Druhou ženu (vpravo) si otec vzal teprve před sedmi měsíci, všichni však prý spolu vycházejí dobře. Boule na tvářích značí, že zrovna žvýkají tradiční etiopský stimulant čat (k němu se ještě dostaneme), alkohol mají muslimové zakázaný.
Munidinova rodina bydlí v domě zvaném alabsky mini (amharsky, hlavním etiopským jazykem, godžobet), který je postavený z hlíny a dřeva, střecha je ze slámy. Vesnice na etiopském venkově vypadají jinak než v Česku. Tvoří je shluky domů, mezi kterými jsou přilehlé polnosti. Kvůli hyenám zahánějí farmáři dobytek na noc dovnitř.
Čtyřiaosmdesát procent etiopské populace se živí zemědělstvím. Většina obyvatel zdejších vesnic nebyla dál než v 10 kilometrů vzdáleném správním městě Alaba Kulito čítajícím deset tisíc obyvatel.
Prašné polní cesty sloužící takřka výhradně koňským povozům jsou samá díra. Polní podmínky si tak vyžadují polní vybavení.
Protože Munidino patří k malé hrstce etiopských venkovanů, která to mají do školy pěšky jen asi deset minut, může si přispat. Vstává tak až o půl sedmé ráno. Jelikož měří Etiopané čas od svítání, je to v půl jedné etiopského času. Jeho první povinností je vyhnat ven dobytek a slepice, pak uklidit chýši a pomoci s přípravou snídaně.
Mezitím, co se Munidino stará o krávy a slepice, jeho kamarád Somano si ještě opakuje anglická slovíčka.
Před každým jídlem se rodina myje. Voda je dovezená z města a stojí 50 centů (75 haléřů) za 25 litrů.
Munidino pomáhá s mytím i otci. Muslimové se myjí tradičně, o důležitosti hygieny se však prý rodina dozvěděla také od svého syna a ten se to naučil ve škole. Místní lidé jsou velmi chudí a většina z nich neumí číst a psát. Munidinův otec vychodil jednu třídu, matka tři, macecha žádnou.
„Sám bych rád i teď dokončil celé základní vzdělání,“ říká otec. „Jen kdybych neměl tolik starostí s rodinou a farmařením.“
Podává se snídaně. Jelikož je tu dnes hostem farandži, tedy běloch, jsou ženy ostýchavé a jedí zvlášť. Třetí muž na obrázku je soused.
K snídani, obědu i večeři se tu většinou jí kukuřičná placka kita. Někdy suchá, někdy s domácím sýrem, někdy se zelím, do kterého bývá přidáno i trocha sýra a chilli. Úroda zelí je teď špatná, poslední dva roky byly velmi suché.
Po každém jídle si venkované dopřávají šálek nejdůležitějšího etiopského vývozního artiklu, kávy. Cukr je dražší než sůl, a tak ji píjí většinou solenou.
Přichází osmá hodina, vyrážíme do školy. Je to k ní přibližně půl kilometru a vede k ní nejlepší cesta široko daleko, opravdová místní dálnice.
) V Asore jsou dvě budovy a v každé z nich dvě třídy. V „modré budově“ se navíc nacházejí tři menší administrativní místnosti. Vzdálený rozpadající se objekt ke „žluté budově“ nepatří.
Na stěně tu visí mapa České republiky…
...i dopisy od českých žáků. Jsou jako přes kopírák a dosvědčují, že nejen etiopské školství má problém se strojovým opakováním.
Kapacita třídy je 40 žáků, během naší návštěvy jich tam bylo 25 až 30. Podle ředitele to je tím, že zrovna končily žně.
Češi v Etiopii, kde negramotnost mezi dospělými dosahuje takřka šedesáti procent, staví jen školy pro první stupeň. Kdo chce na druhý, musí do sousedního okrsku. Například Munidinův kamarád Tadys denně urazí dvanáct kilometrů. Má štěstí, jeho rodina je jedna z majetnějších a on jezdí na kole. Než vznikla škola v Asore, museli podobné vzdálenosti překonávat místní děti do okolních škol i na první stupeň. Dnes chodí tam a zpět maximálně polovinu.
Výuka začíná každý den přibližně ve čtvrt na devět zpěvem hymny a vytahováním etiopské vlajky.
Ještě před zpíváním se však děti za předcvičování učitele protáhnou. První hodina začíná v 8.30.
Žáci mají na prvním stupni v Asore pět předmětů. Amharštinu, angličtinu, matematiku, nauku o společnosti a životním prostředí a integrovaný předmět složený z tělocviku, zpěvu a kreslení. Přestože vypadají třídy na české poměry jednoduše, až hrubě, zde se jedná o přepychové paláce.
Státní venkovské školy vypadají mnohem hůř. Takto například ta v Lower Lendě ve stejném alabském okrese.
Pohled do jedné ze tříd. Hlína po čase odpadá a dřevo žere hmyz. Dva starší muži jsou ředitel a učitel.
Venkovské státní školy nemají stropy. Nejenže je tak pěkně slyšet z ostatních tříd, ale když prší, není přes na plechu bubnující kapky rozumět vlastnímu slovu. Navíc ve školách hnízdí krásní, ale v tomto případě poněkud nepraktičtí holubi.
Kvůli nedostatku škol bývají venkovské třídy často přeplněny. Asorský učitel Gezachew Basha ukazuje, jak blízko měl ve své předchozí škole, když stál u tabule, k nejbližšímu ze 116 žáků. Právě tolik jich bylo v jeho třídě.
Přestože je Munidinovi už třináct, chodí teprve do čtvrté třídy. V Etiopii se se školou začíná jako u nás v sedmi letech, pokud ale někdo začne chodit později, nedělá se z toho věda. Mnoho lidí tu také nezná svůj přesný věk. První hodinou je amharština, která je pro Etiopany s jejich několika desítkami jazyků základním dorozumívacím nástrojem.
Amharština má své vlastní písmo. Děti se ho učí zároveň s latinkou.
Po amharštině přichází předmět o společnosti a životním prostředí. Správné chování probíráme názorně. Somano (vpravo), kterého už známe, představuje „extravagantního studenta“, který jinému ukradl učebnici. Náš Munidino (uprostřed) zase jednoho ze starších z vesnice, kteří nezbedníkovi napraví hlavu.
Farandži (běloch) ve škole je něco jako televize. Musí se na něj koukat. Nejlépe neustále.
Zvoní. Přestávku mezi dvěma bloky čítajícími dvě a dvě hodiny ohlašuje údery kovu o kov jeden z učitelů.
Kromě koukání na bělocha se dá o přestávce také zpívat, tleskat a bubnovat.
Nebo si dojít na jeden ze dvou záchodků, které tu Češi také nechali místní firmou vybudovat.
Přestože jsou v tureckém stylu, nacházejí se ve velmi dobrém stavu.
A zase do vyučování. Gezachew nechává děti pracovat ve skupinách. Praktikuje moderní vyučovací metody a jako většina učitelů ze zdejších českých škol absolvoval týdenní kurz koordinovaný Člověkem v tísni. Přestože se však žáci angličtinu učí už čtvrtým rokem, umí pouze opakovat po učiteli, sami pípnout takřka ani slovo. Biflovací styl etiopského školství je pevně zakořeněn. Na druhém stupni se už přitom učí pouze v angličtině.
Školáci jsou ve škole, výuka však probíhá mezitím i venku. Pod stromem.
Jsme v asorské školce. Děti si v ní však nehrají, ale připravují na školu. Ředitel Workicho Hussein se jim právě snaží vysvětlit abecedu.
Své písmeno dostane každý.
Školka má na školním pozemku i svou vlastní místnost vybudovanou úřady, je to však temná díra bez stropu a s holuby ve stylu venkovských státních škol.
Blíží se jedna hodina a přicházejí někteří rodiče, za dětmi, učiteli, nebo se podívat na bělocha. Odpolední vyučování na prvním stupni není.
Munidino míří k obědu. Je k němu, jak jistě uhodnete, kita se zelím
A po obědě a kávě přichází čas na stimulant čat, který se podobně jako jihoamerická koka žvýká a převaluje mezi tváří a dásní.
Políčko má rodina hned za domem.
Munidino si může odpočinout, a jakmile slunce trochu poleví, vyžene krávy na pastvu. Tam hlídá, aby okusovaly jen to, co jim rodina naplánovala.
K večeru se pak děti vydají pro vodu k nedaleké řece. Česká republika sice nechala ke škole v Asore přivézt potrubí, jednotlivé kebele (okrsky čítající cca 5 vesnic) se však nyní nemohou dohodnout na tom, jak platit za benzín pro generátor čerpadla.
Cesta k řece trvá od školy půl hodiny a ty bohatší rodiny posílají s dětmi osly. Chudší děti musejí vodu tahat na zádech samy.
Lidé tu také perou a napájejí zvířata. Někteří říční vodu i pijí. Přestože je kalná a znečištěná výkaly.
Asore může přesto mluvit o štěstí. Má řeku a tato část Etiopie je velmi suchá. Spodní voda se nachází v hloubce 200 metrů, a tak tu neexistují studně. Většina ostatních komunit si vodu bere z vyhloubených rybníčků, které se zaplní během letního období dešťů a pak vydrží cca tři nebo čtyři měsíce.
Oblast v okolí další české školy v Teffo Cheffo vzdálené od Asore přibližně 40 kilometrů je však už například tak suchá, že místní rybníčky již v této době vyschly.
Pro vodu musejí dospělí v Teffo Cheffo v období sucha až dvacet kilometrů, děti tak zůstávají doma hlídat dům a dobytek a nechodí do školy. Na konci loňského školního roku chodily do této škole už jen tři čtvrtiny zapsaných žáků.
Zpět v Asore – večer je ideální doba pro modlení. Neprobíhá však organizovaně, každý se modlí, kdy má chuť.
Mešity vypadají stejně jako ostatní domy, v některých dokonce bydlí i dobytek.
Rodinné foto správce mešity s jeho nejcennějším kouskem majetku. O elektřině si mohou místní obyvatelé nechat jen zdát – není ani ve školách. Rádio funguje na baterky.
Blíží se noc – čas hyeny.
Munidino musí zahnat dobytek zpět do chýší.
Spát budeme překvapivě docela pohodlně. Postele jsou vystlané slámou, pokrývkami a slaměnými polštáři. Místností prostupuje vůně vonných bylin. Jediným problémem jsou blechy.
Večer je nejlepší čas na psaní domácích úkolů. Při světle svíčky napájené petrolejem
Protože tu bude přes noc host, připravila rodina pochoutku, kterou si dopřává jen jednou či dvakrát týdně – brambory (v misce). Zdejší suché klima pro ně není vhodné, a tak je musí kupovat na trhu. Podávají se s kitou za studena v sýrové a chilli krustě. Po večeři o desáté následuje obvyklá káva, čat, povídání a nakonec i spánek.