Srebrenica - Fotografie jeho vychrtlého těla, svlečeného za plotem z ostnatého drátu do půl těla, se stala jedním ze symbolů války v Bosně a Hercegovině. Snímek pochází z koncentračního tábora Trnopolje, kam Srbové zavírali bosenské a chorvatské zajatce.
25 years ago Fikret Alic was photographed in a concentration camp in Bosnia. Today he’s in The Hague awaiting the verdict on his tormentor, Ratko Mladic pic.twitter.com/6LZhZvQQF9
— Matthew Price (@BBCMatthewPrice) November 22, 2017
O pětadvacet let později byl Fikret Alić jedním z řady přeživších, kteří přijeli do nizozemského Haagu. Dorazili si před budovu mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny vyslechnout verdikt vynesený nad "bosenským řezníkem," generálem Ratkem Mladičem.
Soud ho ve středu za masakr ve Srebrenici, při kterém zemřelo víc než 8 tisíc lidí, a další zločiny odsoudil k doživotí.
"Spravedlnost zvítězila, válečný zločinec byl odsouzen," řekl Alić novinářům. "Tento exemplární příklad zabrání válečným zločinům, které by mohly být spáchány v budoucnosti."
Snímek na kost vyhublého bosenského Muslima se v roce 1992 objevil na obálce prestižního časopisu Time.
"Jsem to já na té fotce, mohu dosvědčit, že generál páchal zločiny," prohlásil Alić. "Nestydí se nechat se nazývat hrdinou?"
Nizozemští policisté krátce předtím museli nechat od budovy soudu odvést muže, který tam dorazil se srbskou vlajkou, aby Mladiče naopak podpořil.
Nikdy jsem nevěřila, že žiji v bezpečné zóně
Když Fadila Efendičová zůstala v roce 1992 v městečku Potočari na severovýchodě Bosny, čelícím útoku srbských jednotek, netušila, že učinila osudové rozhodnutí.
Její sestra se svými třemi dětmi odešla, ona však se svým mužem Hamidem a synem Fejzou rodný dům neopustila. Její matka těžce onemocněla a odjet nemohla. Ona ji nedokázala opustit.
"Věděla jsem, co přijde," vyprávěla o řadu let později stanici BBC a deníku New York Times. "Poslouchali jsme Rádio Bělehrad, bylo plné propagandy. O tom, jak na Srby útočí Muslimové ze Srebrenice a jak generál Mladić a jeho vojáci musejí srbské obyvatelstvo chránit. A přitom nás celou dobu ostřelovali, nikdo se neodvážil na ulici a neměli jsme žádné zbraně, abychom se mohli bránit," vylíčila.
Její matka v roce 1995 zemřela a situace Bosňáků v enklávách obležených Srby na východě země se začala dramaticky zhoršovat.
"Nikdy jsem nevěřila tomu, že žiji v nějaké bezpečné zóně, jak to nazývali," pokračovala Fadila. "Šestého července začalo jít do tuhého, a tak jsem se zeptala muže, co podnikneme. Buď se nám podaří uniknout z obklíčení, nebo nás zabijí, odpověděl mi."
Pak přišel 11. červenec. Den, kdy Srbové zaútočili na srebrenickou enklávu s cílem zmocnit se jí definitivně.
"Letadla NATO přelétávala nad Srebrenicí, to ale bylo vše," vzpomíná Fadila. "Já s dcerou jsme zůstaly doma, manžel se synem se ale jako ostatní muži a chlapci rozhodli, že se pokusí projít přes kopce srbskými liniemi. Když jsme se loučili, netušila jsem, že je vidím naposledy," dodává.
Peklo na zemi
Bezpečná zóna OSN a její okolí se v následujících dnech proměnily v peklo na zemi. Fadila a další ženy s dětmi a starci našli útočiště na základně nizozemských jednotek, které měly Srebrenici hájit, vzhledem k mnohanásobné srbské přesile ale nepodnikly nic.
"Teplota se tehdy vyšplhala na třicet stupňů. Nám ale byla zima, třásly jsme se všechny hrůzou," popsala Fadila. "Ležely jsme na podlaze v hale továrny na baterie, v jednom rohu rodila nějaká žena a v druhém umírala druhá. Další žena porodila přede dvěma dny a zoufale prosilo o mléko pro své dítě."
Když Srbové Srebrenici obsadili, přišel do továrny i sám Mladić. Choval se k bosenským ženám laskavě a ujišťoval je, že se jim nic nestane.
Pak zajatce naložili do autobusů a na korby nákladních aut a odváželi pryč. Jednu chvíli míjeli kolonu zajatých bosenských mužů, které Srbové odváděli do velikého statku. Někdo známý na Fadilu zavolal, ona se ale bála mu odpovědět, aby ji nezastřelili.
Srbští vojáci na ženy křičeli: "Podívejte, kolik s sebou mají dětí! Za dvacet let proti nim budeme muset bojovat znovu!"
Jeden člověk ve dvou hrobech
Když se dostali do bosňáckých linií, začala okamžitě pátrat po muži a synovi. Jeden z tlumočníků jí tvrdil, že oba viděl v autobuse a že se jim podařilo proniknout srbským územím bez úhony, bosenští vojáci jí ale řekli, že se zbláznila. Proč by měl zrovna její muž a syn přežít, když drtivou většinu Bosňáků ze Srebrenice Srbové chytili a povraždili?
"Na druhý den jsem zašla na Červený kříž a nahlásila je jako pohřešované," pokračuje Fadila. "Nejdříve jsem ale musela vypít sklenici vody, nedokázala jsem pronést jediné slovo."
O rok později, když o svém muži a synovi neměla jedinou zprávu, se pomalu začala smiřovat s myšlenkou, že už je nikdy neuvidí.
V Záhřebu Fadile jeden chorvatský voják řekl: "Nic si nenamlouvej, nežijí, bude pro tebe lepší, když se s tím smíříš. Srbové zajali příliš mnoho mužů, nebyli ochotni je živit v zajateckých táborech. Bylo pro ně jednodušší je zabít."
Musela ale čekat ještě další tři roky, než byla smrt jejího muže a syna, kterému bylo v čase masakru devatenáct let, potvrzena.
"V březnu 1998 identifikovali mého manžela. Jeho tělo bylo v jednom hrobě, hlava v druhém. O čtyři roky později našli mého syna. Našli pouze jeho nohy," upozorňuje.
Identifikace proběhla na základně analýzy DNA.
"Každá matka se za svého syna bije jako lvice," říká Fadila. "Když vaše dítě dostane horečku, máte hned strach, že umře. A co máte říct, když váš syn dospěje a někdo vám ho vezme a zabije?"
Fadila se navzdory prožitému traumatu dokázala vrátit do Srebrenice. Dnes tam má obchod s květinami. Chabou útěchou je jí to, že může chodit na hrob svého muže a syna.
Více než tisícovka srebrenických žen takové štěstí neměla. Těla jejich blízkých nebyla nikdy nalezena.
