Boulder, Colorado - Rozloha arktického zalednění letos v létě znovu dosáhla rekordně nízké úrovně. Na základě satelitního snímkování ji severoamerické Národní středisko pro data o sněhu a ledu (NSIDC) stanovilo na 4,09 milionu kilometrů čtverečních, což je o 0,08 milionu km2 méně než hodnota z extrémně teplého roku 2007.
Podle vědců z NSIDC, kteří vyhodnocují snímky Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA), je rozsáhlým táním tentokrát postižena také trvalá ledová pokrývka.
NASA má nejnovější údaje z 26. srpna, úbytek letošního zalednění bude ale podle všeho ještě rozsáhlejší, protože led ustupuje pravidelně na nejzazší mez ve druhé polovině září.
"Pokračující ztráta trvalého zalednění, které pravidelně přežívá letní období tání, vedla v tomto roce k rekordnímu úbytku arktického ledu," uvedl pro internetovou stránku NASA vedoucí vědeckého týmu z Goddardova střediska pro vesmírné lety v marylandském Greenbeltu Joey Comiso. "Na rozdíl od roku 2007 přitom nebyly letos v létě teploty v Arktidě obzvláště vysoké."
NASA provádí detailní snímkování Arktidy již několik desetiletí. Úbytek ledové přikrývky se podstatně zrychlil právě v poslední dekádě, kdy přesáhl pravidelných třináct procent celkové rozlohy, zaznamenaných v předchozích dvou desetiletích.
"V kontextu toho, co se stalo v uplynulých několika letech, a na základě satelitního snímkování lze dovodit, že ledová pokrývka v Arktidě prodělává základní změny," zdůrazňuje Walt Meier z NSIDC.
Přes zimu se plocha arktického ledu vždy zvyšovala na přibližně 15 milionů kilometrů čtverečních, i to se ale bude v příštích letech měnit.
Snižuje se i tloušťka ledu
Jiná letošní měření prokázala, že se výrazně zvětšila plocha, na které zcela roztává povrch ledovce pokrývajícího Grónsko. Ten v létě pravidelně roztává do hloubky několika decimetrů na přibližně polovině rozlohy ledové pokrývky největšího ostrova na světě.
Letos to bylo na 97 procentech plochy grónského ledovce.
Výrazný úbytek ledu se ale projevuje také ve vertikálním směru.
"Měření z ponorek prokázala, že od osmdesátých let se tloušťka ledové přikrývky snížila o čtyřicet procent," citovala stanice BBC profesora Petera Wadhamse z Univerzity v Cambridge.
Právě on patří ke skupině vědců, kteří před několika lety předpověděli, že arktické zalednění zcela zmizí v letních měsících již v letech 2015-2016, a sklidili za to posměch těch, kdo teorii globálního oteplování popírají.
"Znamená to nevyhnutelnou smrt ledové pokrývky, protože úbytek zalednění teď urychluje fakt, že rozsáhlé plochy volného moře umožní bouřím, aby produkovaly velké vlny, které budou lámat zbývající led, a urychlí tak jeho tání," dodává Wadhams.
Ten upozorňuje, že zvětšující se plocha mořské hladiny sníží schopnost arktického ledu odrážet sluneční paprsky, a urychlí tak globální oteplování. Tím se zrychlí i odtávání trvale zamrzlého dna arktických moří, ze kterého se ve zvýšené míře začne uvolňovat metan, nejagresivnější z tzv. skleníkových plynů.
Vědci se i nadále přou o to, zda globální oteplování je výhradně výsledkem přirozených přírodních procesů, nebo zda k němu výraznou měrou přispívá lidská činnost zvyšující emise CO2.
Podle nedávné studie Readingské univerzity v jihoanglickém hrabství Berkshire je 5-30 procent celkového úbytku ledu v Arktidě způsobeno Atlantickou multidekadickou oscilací, přirozeným klimatickým cyklem, který se opakuje každých 65-80 let.
Od poloviny 70. let je tento cyklus ve své "teplejší" fázi.
Otevírá se také Severozápadní průjezd
Tání ledů v Arktidě otevírá na druhé straně mořské cesty, které byly po dlouhé roky přístupné jen s pomocí ledoborců.
Tzv. Severovýchodní průjezd, vedoucí kolem severních břehů Sibiře, je v létě průjezdný již řadu let. Letos byla ale poprvé bez ledu také Perryho úžina, jež je součástí Severozápadního průjezdu mezi ostrovy kanadské Arktidy.
Perryho úžina leží o něco severněji než mořský průjezd mezi Viktoriiným ostrovem a kontinentální Kanadou, který je pro nákladní lodi vzhledem k menší hloubce moře a členitějšímu pobřeží okolních ostrovů mnohem nebezpečnější.
Zatímco s první z cest mají velké plány Rusové, kteří ji chtějí využívat k pravidelné námořní přepravě, protože je o dvě třetiny kratší než tradiční spojení z Jokohamy přes Suezský průplav do Rotterdamu, budoucnost Severozápadního průjezdu je nejasná, a to vzhledem k chybějící infrastruktuře.
Rusko může totiž využít základen vybudovaných při ústí velkých sibiřských řek i jinde na pobřeží Severního ledového oceánu a další hodlá postavit.
Před několika dny vyrazil z přístavu Murmansk směrem na východ 280 metrů dlouhý tanker se 120 tisíci tunami zkapalněného zemního plynu. Provázejí jej dva ledoborce na atomový pohon, ovšem spíše jen jako eskorta pro všechny případy.
Cesta je totiž prostá ledu a tanker tentokrát dokonce popluje severně od Novosibiřských ostrovů a nevyužije tradiční jižněji položené Sannikovovy úžiny.
Cesta Severovýchodním průjezdem má trvat osm či devět dní, a přiblížit se tak rekordu, který v červnu vytvořil menší tanker Heritage, registrovaný na Marshallových ostrovech a putující do Thajska.
